Nouzový východ

Ten film by obstal aj ako iba samotna studia porovnania s Titanicom - cim myslim to, co Leo s Kate ako filmovy par predstavovali svojim vztahom voci spolocnosti v oboch filmoch. Revolutionary Road ukazuje, ako mladicke sny mozu tvrdo narazit, ako sloboda moze byt uvaznena, idealy zaslapane vlastnymi chodidlami a ako sa s nadherneho a aj pre okolie hodnotneho kvetu lasky stava burina, ktora zivot okolo seba dusi (dokonca aj postavy Kathy Bates - co by ciastocneho katalyzatora osudov ustrednej dvojice maju do bodky opacne charakterove vyznenie). Tento film vsak smerom ku mne obsahoval az neprijemne vela momentov, v ktorych som ciastocne nachadzal spojitosti s vlastnym zivotom (uvahami i strastami) az do miery, ze som miestami musel uhybat pohladom a vnutorne sa triast neprijemnym mrazenim. Parkrat som sa dokonca pristihol, ze by som bol velmi vdacny, keby ma tento film nechal emocialne chladnym... . (01.01.2009)

O člověku a jeho schopnosti vycházet s druhými. Zvláště s těmi, se kterými je každý den. Většina příběhů končí svatbou, ve skutečnosti právě jí to největší drama začíná. Každodenní koloběh, dělat "atraktivní" práci (ten záběr kravaťáků na nádraží, huh), budovat rodinné hnízdo, předstírat zájem o hromadu plků. Největší životní prohra je neupřímnost k sobě samému. Neříkat, že něco chci, ale že to "chci pro tebe". Ale je to schopnost zraňovat druhé, ve které jsme my lidé dokonalí. Bourat cizí svět, představu o vlastní důležitosti, nedopřát druhému pocit, že pro mě něco znamená. A vím, že žena je v tomhle boji silnější, protože pro vítězství je spíše schopna přejít hranici, za níž už je sebezničení. Tak jako tady, v hodně surovém závěru. Jedna z památných myšlenek filmu: "nechtěl bych být tím dítětem." Dítě nenávisti, jaká je to cesta k citovému deprivantství. (09.02.2009)

Sam Mendes a jeho režijní rukopis... Americká krása posunutá historicky do svého prenatálního stadia 50. let. Sam Mendes točí vlastně skoro pořád o tom samém, neboť významově je Nouzový východ dalším faktickým důkazem poznání, že pilíř amerického snu tkví v lepším případě v sebeklamu anebo v případě horším v zoufale sebezničujícím hraní role týkající se dosaženého společenského statusu... Podobné filmy: Americká krása, Hodiny, Kdo se bojí Virginie Woolfové? (03.05.2009)

// Jako cením si toho, že závěr byl snad ještě větší psycho než u Gone Girl, řemeslně tomu pak navíc nejde co vytknout. Jenom asi zkrátka nechápu, proč vůbec analyzovat vztah, kde ani jedna postava není sama o sobě zajímavá, ze kterého necítíte lásku na začátku, uprostřed, ani na konci, a který se ještě navíc odehrává v éře, kdy ty vztahy a vůbec postavení muže a ženy stály všeobecně za nic. Emocionálně prázdné, jako celek navíc zbytečné. Holt 500 dní se Summer to furt řeklo nejlíp. (03.01.2020)

Mendes umí všem vztahovým optimistům předepsat léky, ale tentokrát jsem od něj dostal jedny opravdu hořké. Haytheho scénář totiž bez zaváhání řeže do všeho, čeho se může člověk u manželství bát a vyvolává lehkou beznaděj, svou výpovědní hodnotou daleko překonávající běžné "vztahově poučné" pokusy. Ten, kdo mi do hlavy nalil tohle poznání, je ale hlavně Leonardo DiCaprio, který svou zoufalost snad ani nehraje a každý vypjatější moment je v jeho podání fascinujícím koncertem. Vyčítám tak asi jenom postavu duševně nemocného Johna, který vždycky všechno pojmenuje trefně a až obludně zraňujícím způsobem. Takový člověk by totiž letěl ze dveří po dvou větách klidně i se svými ohleduplnými rodiči. Hlavně kvůli jeho příliš účelové postavě tedy nakonec k nejvyššímu hodnocení nesáhnu, ale příběh z Revolutionary Road ve mně zůstane napořád. Po takto antigradačním a přitom absolutním konci to ani jinak nejde. (01.02.2010)