Muž z Londýna

Slow cinema mám hodně rád, ale musí se umět. Jednak silnou atmosférou a citem pro tempo scén, ale taky nějakým přesahem z toho vyplývajícím, nejlíp obrazem. Tarr se sice snaží a snaží se hezky, ale styl slow cinema využívá bohužel jen pro atmosféru (i když v Turínském koni i pro přesah, ale bylo to strašně povrchní... ale Werckmeisterovy harmonie celkem beru, jen je tu nechci zmiňovat v rámci těch špatných, když to špatné rozhodně není) a i když to má slušnou kameru, skvěle vybranou hudbu a asi dvě zajímavě propojené/vystavěné scény, cit pro tempo tomu zoufale chybí. A kdyby jenom to - ono to nemá ani ten přesah. Formu to sice může mít co nejpreciznější, ale bez nějaké myšlenky to je jen klasický případ naprostého vítězství formy nad obsahem, který prostě může natočit každý aspoň lehce talentovaný režisér. Ale dát tomu nosný obsah, rozvést v tom více myšlenek a vše dát dohromady, aby se vše dokonale propojovalo a navazovalo na sebe a vznikl tak hutný a silný zážitek, to už jen tak někdo nenatočí. Na to je potřeba skutečně talentovaný režisér a tím Tarr podle mě prostě není. S Hranitzky i bez. A o mizerných postsynchronech a nijakou prací s postavami radši ani nemluvím. Snad jediný další klad vidím v tom, že Krobot tu sice hraje hlavní roli, ale za celou dobu neřekne ani slovo. Ten jeho typický výraz se sem totiž přesně hodí a kdyby promluvil, celé by to shodil. Díky, ale příště radši strávím čas s nějakým několikahodinovým dílem Lava Diaze. Ten totiž jako jeden z mála současných filmařů ví, jak se má slow cinema točit... A když už nic jiného, Tarkovskij to jistí. Lepší 2* (15.04.2022)

Toto byla cesta, kterou se měl Tarr podle mého mínění vydat. Nikoliv cestou tvůrčí regrese a jistoty v podobě Turínského koně. Ony dlouhé jednozáběrové sekvence v případě Muže z Londýna najednou získavají úplně jiný charakter. Specifická práce s filmovým časem již nezesiluje pocit prázdnoty a bezúčelnosti, namísto toho zde ona nekonečnost záběrů buduje nervydrásající napětí. Prožíváme čas spolu s postavou, která si něco myslí a má jasnou motivaci. Vystavět něco takového je režijní um. Ale strávit čas sledováním postavy, která se s prázdným demižónem půl hodiny trmáci kamsi pro chlast (satanské tango) a my ji tu půlhodinu sledujeme - to je spíš režijní výsměch divákovi. (31.07.2011)

Hypnoticky odtažitá detektivka. Ač nevím, jestli detektivka je správné slovo, ano máme tu zločin, pachatele, detektiva, svědka...avšak vše se odehrává tak nějak nedektivně. Jakoby noc a zchátralé domy pohlcovaly vše, co byste se rádi dozvěděli, aby vás příběh mohl zaujmout. Ano atmosféra je precizní, noční záběry mi trochu připomínaly fotografie Andrease Feiningera. Tarr skvěle zvládá rytmiku svého vyprávění a kompozici svých záběru, která mají již zmiňované téměř hypnotické účinky. Leč co naplat, v první půli jsem dost bojoval s tím abych neusnul. Především vyčerpávající byla moje dvouhodinová snaha sžít se s postavami na plátně, která se obávám byla bohužel neúspěšná. Aby také ne, když mi celou tu dobu Tarr hází klacky pod nohy. Temena hlav Krobota a Derzsiho znám perfektně, bohužel k mozku se mi dostat nepodařilo. Jakékoliv gesto či mimika tváře je luxus, kterého vám Tarr dopřává velmi poskrovnu. Většinu času však jen pozorujete nehybnou tvář, působící téměř jako socha a vy tak jen můžete hádat co si zrovna myslí. Z Tarrovy tvorby jsem zatím viděl jen Turínského koně, ale zdá se mi, že jeho režijní styl se hodí na ty víc "nedějové" příběhy. (09.02.2012)

Celý film mi připomínal mého strýce Emana. Ten jen sedel mlčel, poslouchal mě co vyprávím a pak mi najednou přinesl hodinky. Pak zase přišel, poseděl, pomlčel a přinesl mi lyže. Zvláštní člověk, zvláštní atmosféru nosil sebou. Brzy umřel. (03.07.2020)

Když jsem si u sledování krátkometrážních Zabijáků povzdechl, jaká je škoda, že Tarkovskij nikdy nenatočil žádnou detektivku, netušil jsem, že takový skvost se na světě přece jen skrývá. Není ale z jeho dílny, nýbrž od Bély Tarra - ano, každý jsme jiný a v uměleckém světě to není jiné, přesto bych si dovolil považovat jeho maďarského kolegu za přímého nástupce (to se mimochodem potvrdilo o dva dny později při Stalkerovi). Vidět je to například ve vypravěčských či technických postupech, které dle mého názoru zcela inovují žánr detektivky, respektive filmu noir (od Truffautovy labutí písně z roku 1983 nebyl natočen snad žádný snímek, který by si toto označení plně zasluhoval). Vyprávění obrazem, dlouhé táhlé záběry a okleštění dialogů sice ubírá hlavní postavě (mimochodem skvěle zahranou naším Miroslavem Krobotem, na jehož úspěch můžeme být hrdí) hláškovat jako Humphrey Bogart, nicméně neubírá jí to na působivosti a třeba magnetisující stoupání na vrchol majáku v úvodu filmu dává divákovi prostor, aby s filmem žil. Když už jsme mimochodem u rozehrávky - pro mě jednoznačně jedna z nejmagičtějších scén, co kdy byla natočena a v rámci žánru jednoznačně nejlepší sekvence. V tu chvíli jsem si dokonce myslel, že je zde zaděláno na oblíbený film, nicméně tempo časem upadlo a trochu mi sem nezapadá zápletka točící se okolo Maloinovy rodiny. Líbí se mi taktéž práce s kamerou, z které mám podobný pocit jako z celého filmu - postavy se velkou část stopáže hýbou s námi, maže se tak aspoň pro mě prvořadá nediváckost. Dávám tedy jednoznačných pět hvězd, ovšem s vědomím, že moje nadšení je možná způsobeno podobně jako u Hanekeho Bílé stuhy - také zde se objevily hlasy o tom, že tito tvůrci mají na víc, nicméně jednalo se o moje první setkání a i z tohoto pohledu je hodnotím jednoznačně kladně. (22.05.2010)

po úvodnych 15 minútach som to vypol. Je to ciernobiele dlhé ticho ani to radsej neznamkujem aby som neurazil egyutéllés . (16.02.2017)

Tarrovi pokus natočiť "žánrový film" nevyšiel. (25.10.2009)

Zamlklé stylistické cvičení s perfektní kamerou. Pokud je "film noir" filmem skutečně černým, Tarr to splňuje dokonale, hra s černou a bílou, s kompozicí obrazu a pohybem kamery je skvělá, pokud ale "film noir" tvoří i jiné součásti (něco jako příběh, postavy atd.), tak Tarr poněkud selhává a nepomáhá mu ani Simenonova předloha. (17.11.2011)

Vizuálně a atmosférou uhrančivé ale v podstatě bez děje.... (19.09.2017)

On je to v mnoha ohledech (herci, kamera, tajnosnubný scénář, zobrazení sociální bezvýchodnosti, emočně vypjaté rodinné scény, vůbec celková atmosféra) úžasný biják a ani trochu nelituju, že jsem ho viděl, ale to tempo je prostě smrtící. Jsem prosím vysloveně příznivec pomalých filmů, ale v dlouhých vyhnívacích záběrech musí mít moje hlava z předchozího průběhu dostatek materiálu ke šrotování, což tady příliš často neměla. Krásné obrázky a zadumávací muzika mi v takových chvílích fakt nestačí a opakovaně jsem se neubránil pocitu, že se tu někdo snaží dělat děsné umění naschválníčkovským šponováním timingu za jakékoli lidsky přijatelné hranice. Plus jedna profesní poznámka – ač jsem to v rámci P100 2010 viděl předpokládám už s opraveným zvukem, ne s tím provizorním z Cannes, rušily mě postsynchrony, dialogové (tím, jak místy neseděly, konkrétně u pana detektiva, ale myslím nejen) i ruchové (přílišnou detailností i při vzdálených záběrech, což mohl být umělecký záměr, ale na mě tedy nefungoval). — Nějak ty moje plky vyznívají až moc negativně, takže ještě jednou zdůrazňuju, že kvůli všemu ostatnímu to rozhodně stálo za to vidět. ***1/2 (16.03.2010)

Je to dlouhý a ppoommaalluu plynoucí film. Doteď mě udivuje, že jsem u něj zůstal do konce (a to jsem ani nebyl moc vyspalý !). Příliš pomalé snímky totiž běžně předčasně ukončuju (anebo je teda protrpím). Tentokrát ale ne. Tentokrát jsem si to uondané tempo dokonce užíval. Nejspíš díky úžasné kameře. A díky hercům. A díky způsobu vyprávění. Prostě mám z filmu pocit dokonalého uměleckého zážitku. Nemůžu jinak. 5 hvězd. (15.07.2008)

Místo vtažení do děje vyvolávají dlouhé a vyumělkované kamerové jízdy Muže z Londýna rušivý odstup mezi divákem a děním na plátně. Srovnávat kamerové jízdy z tohoto filmu s kamerovými jízdami Tarkovského, potažmo dělat z Tarra jeho nástupce, mi přijde jako hodně vratké tvrzení. Pro mě, pouze na základě tohoto Tarrova filmu, ani náhodou. (20.01.2010)

Miroslav Krobot si tímto snímka zapsal do filmografie velmi zajímavý kousek, který se mu už asi nepodaří ničím přebít. Hlavní role v magicky úsporné adaptaci díla belgického autora detektivek Georgese Simenona, literárního otce slavného řešitele kriminálních rébusů Maigreta, se zhostil svým klasicky netečným způsobem a velmi se ctí. Překvapením pro mne v obsazení byla i Tilda Swintonová, kterou bych v evropské koprodukci tohoto druhu opravdu nečekal, ale zapadla náramně. Dílo, poskládané z dlouhých záběrů, kdy se neplýtvá ani projevem, ani rekvizitami nebo prostředím, působí velmi účelně a na první pohled chladně a nudně, opak je ale pravdou. Sledovat přísnou obrazovou dietu se stává skoro fascinující (rušil mne jen sjednocující dabing filmu, s kterým se dalo vypořádat daleko lépe) a nekomplikovaný a srozumitelný děj, kterého by se s úspěchem dokázal ujmout jak svého času Hitchcock, tak dnes Tarantino, trvající přes dvě hodiny, uběhne až nečekaně rychle. 85% (01.03.2010)

Dlouhé a kompozičně dokonalé záběry se střídají se záběry ještě delšími, což v kombinaci s nádherným minimalistickým hudebním doprovodem vytváří opravdu tíživou a mysteriozní atmosféru. Bohužel se občas člověk v té temnotě a pomalém tempu ztrácí. Výborné herecké výkony, v čele se stylovým Miroslavem Krobotem, ale naneštěstí sráží opravdu špatné předabování a postsynchrony, což bych u takového perfekcionisty, jakým je Bela Tarr, nečekal. (20.09.2012)

Prvni záběr trval 11 minut. Tím není řečeno vše, ale mnohé. (01.08.2014)

55%. A to mám pomalé filmy rád, ale podsuď podsuď. Po 15ti minutách jsem si musel zdřímnout, proč je asi nasnadě. Krobot výborný i Tilda z toho mála dostala hodně. Rozhovory mi místy přišly hodně retardované. Děj je dost slabý s tolika dírama jako je v cedníku. Nicméně některé zaběry kamery byly luxusní a práce světla se stínem byla zvládnuta dobře. Ale nevyvaroval jsem se toho, že jsem se většinu doby nudil. Nakonec nejlepší scénou byl tanec se židlí a koulí mezi očima. (10.05.2010)

hodně věcí špatně .. hodně věcí naprosto bezchybných a výtečných.. bohužel celý film je špatně nasnímaný.. tím nemyslím, že by mi až tak vadili ty realistické prostoje a plynutí času, naopak .. jen určité věci jako třeba kamera, která používá stejné typy snímání až tak moc, že v momentě kdy by to tak bylo vhodné už to ztrácí potřebný důraz.. vlastně tak je na tom celý film (28.12.2012)

Pomalý film, od kterého klasickou podívanou nečekejte. Muž z Londýna působí jako ladně rozpohybované album dechberoucích černobílých fotografií, čímž se odlišuje od typického filmového díla. Tím pádem zde příběh hraje až pomyslné druhé housle. Pokud vám nevadí rozvleklé (ale svým obsahem a vzezřením geniální) záběry, je tento film stvořen přesně pro vás. Komu až tolik nejde o obrazové umění a dává přednost silnému příběhu, bude nejspíš zklamán. Avšak neznamená to, že by ony druhé housle - příběh - byly po celou dobu představení v tichosti. Jejich hlasitost se každou minutou čím dál víc stupňuje, až v samotném závěru začnou znít stejně výrazně jako housle první - tedy audiovizuál. Být v takovém souznění od samého začátku, snesl by Tarr smělé přirovnání k Tarkovskému nebo Kubrickovi. I tak se ale jedná o naprosto úchvatný a obohacující (klubový) zážitek. (05.02.2010)

15%...sorry, ale toto nech si reziser pusta sam pre seba v obyvacke.... (11.07.2008)

PROJEKT 100 2010 Ač jsem se snažil jak jsem jen mohl, předlouhé záběry spojené s celkovým pomalým vyzněním filmu mě doslova ubily. Neuvěřitelná nuda. Jediný světlý bod, samozřejmě kromě Miroslava Krobota, byla scéná tančícíh námořníků s židlí a kulečníkovou koulí. (05.02.2010)