Klub poslední naděje

Kdyby Metjú McQueer nebyl žabař a přizdisráč, nýbrž skutečný ctitel Stanislavského metody, sundal by těch padesát kilo nikoliv pár měsíci osvětimského menu, ale střihl by si třeba nechráněnou stonožku s Medžikem Džonsnem. Vypadal by přirozeněji, dokonale naplnil frázi "životní role" a navíc by ušetřili za maskérku na leze a krví podlitý pohled. Ale i tak šprcku dolů! Jeho kreace slizkého, jižanského hochštaplera a náruživého heteropíchala, před kterým se třesou i bowlingové koule, protože mají díry a jsou ženského rodu, a co si nevšimne, že jedna z fen štěká "hiv, hiv", je v letošních nominacích snad jediná, jenž si to opravdu zasouloží. Dalšího protěžovaného, teplého kandidáta, Zužu Žareda, bych zrovna dvakrát nevyzdvihoval, protože konečně dostal roli, ve které může být přirozený a určitě se cítil jako ryba v vodě. Pardon, chtěl jsem říct tranďák v travestišou, ryby, jak známo, homo nebývají. Překvapením rozhodně je, že se nejedná o plačtivou, kýčovitou filadelfskou melancholii Povislého Tomáše, ale o poměrně záživné obchodování s vitamíny proti AIDS na předpis ponikelské báby kořenářky, kvůli němuž musela Zentiva rychle vyvinout nějaké silně závislostní antidepresivum proti ušlým ziskům. (18.01.2014)

-Thank You. -Fuck off! Breaking Good? Ne tak úplně. Překvapivě nejde o citově vyděračské drama o pozdním procitnutí jednoho homofoba, ale o formálně i obsahově vzácně střízlivý snímek, který namísto Woodroofova zbožšťování připouští, že tenhle kovboj si přehnaný soucit nezasloužil ani poté, co se nakazil AIDS. Snaze protagonistovo utrpení nerozmazávat a prostě jej zobrazovat odpovídá věcnost formy (natáčení bez umělého dosvěcování, dokumentaristicky nesouměrné záběrové kompozice, nenávodné používání hudby). Není-li film emocionálně chladný, pak zejména díky vyzáblému (cca 20 kilo dolů) McConaugheymu. I když hraje pouhý stín svých hrdinů z jiných filmů, nikdy neztrácí jiskru v oku. Způsob, jakým kombinuje neadekvátní sebejistotu, nehoráznou drzost a obdivuhodnou zarputilost, dělá z protagonisty ideálního bojovníka proti (zdravotnickému) establishmentu. Ten od svého konkurenta zosobňujícího nezlomnost americké ctižádostivosti očekává už jen to, že brzy zemře. Zejména svou fyzickou proměnou fascinuje také Jared Leto, jehož společné scény s McConaugheym vzdáleně připomínají Půlnočního kovboje, jiný film, který se nebral přehnaně vážně a na seriózním tématu se na druhou stranu ani nepásl, ani jej nebanalizoval. 75% (10.01.2014)

Nepozdáva sa mi označenie indie, ani mainstream, je to niečo medzi a to niečo prekvapivo funguje. Bude to asi tým, že Valieé dobre vie ako narábať s tak ošemetnou látkou akou je boj s AIDS. V prenesenom zmysle slova to znamená schopnosť nezachádzať do zbytočných extrémov a radšej nechať bez nemiestnych predsudkov i prehnaných sympatií voľne plynúť to čo si tak nejak nepriamo vyžaduje byť voľné (fabula) a naopak atmosfericky zosilovať to, čo si každý priaznivec filmu-katarzie praje mať zosílené (syžet). To sa odráža hlavne v používaní jednotlivých vyjadrovacích prostriedkov, ktoré sa už naďalej nesnažia na seba samoúčelne vzťahovať pozornosť a svojou nestrojenosťou a nedoslovnosťou sa podriaďujú samobytnému fikčnému svetu v ktorom sa ide jak do tuhého, tak sa príhodne odľahčuje. Najzaujímavejšie na "Dallas Buyers Club" potom teda nie sú ani tak bezpochyby brilantné metamorfózy McConaugheyho a Leta, ale skôr ono umné balancovanie medzi príjemnou človečinkou o nádeji a trpkou existenciálnou spoveďou. (26.08.2014)

Boj so systémom je behom na dlhé trate, ale netreba ho vzdávať, pokiaľ je v stávke váš život. Ron Woodrof bol synonymom ultramaratónca, ktorý nehodil uterák do ringu, a aj keď skorumpovanému systému podľahol, zvíťazil (aspoň na chvíľku) nad smrťou a ukázal, čo to znamená chuť žiť. Film, v ktorom prekvapivo chýbajú typické črty amerického dojáku, ale ktorý je naopak senzitívny, dojemný a zároveň si neberie servítku pred ústa ani v tých najcitlivejších situáciách. Téma je jednoznačne útokom na nominácie filmových cien, jej prvoplánové zneužitie vylúčite počas prvých pár minút a budete si užívať výnimočný a komplexný príbeh, plný nevšedných charakterov a záživných dialógov. Valée sa vyhol akémukoľvek klišé, netlačí na pílu a hlavne nekalkuluje, ako to býva s témami podobného charakteru zvykom. No a divák sa mu odmení potleskom, priaznivou recenziou, akademik soškou. Soška sa ušla ale hereckej dvojici v hlavných úlohách, k čomu je nutné len poznamenať, že zaslúžene. McConaughey je už nejakú dobu mojim čiernym koňom a odkedy svoju kariéru nesústredí len na úlohy umelých šašov a nebehá po pľace iba hore bez, tak je naozaj na čo pozerať. 90%. (04.03.2014)

Dallas Buyers Club mnozí řadí do škatulky oscarovek, které ze svých závažných témat (tady boj s AIDS, ale současně s oficiální zdravotní politikou USA) dělají slzopudné kýče postavené hlavně na výjimečných hereckých výkonech (zde brilantní McConaughey a neméně skvělý Jared Leto). Takovéhle cejchování ale v tomhle případě uplatňovat nelze, alespoň ne v plné míře. Film lze sice chápat jako poctu Woodroofovi, ale ani omylem ji není možné vidět jako prostou glorifikaci - sledovat McConaugheyho vychrtlého kovboje je po většinu času nepříjemné, stejně jako s ním sympatizovat vzhledem k jeho homofobním a dalším předsudkům. Jistě, jeho přerod v kámoše gayů a transsexuálů je ilustrovaný scénami, které mohou vzbuzovat pobavený úsměv, ale pořád to není nic, co by bilo do očí. Navíc, film některé emocionálně vypjaté momenty, u nichž oscarovky obvykle tráví nejvíc času, chytře odbyde krátkou promyšlenou montáží, která je nicméně svojí zkratkovitostí o to působivější. Naštěstí zdaleka nejde jen o film s excelentními herci a po otřesném Café de Flore mě překvapuje, co Jean-Marc Vallée zvládl natočit tady. Každý má asi svoje highs & lows. (05.01.2014)