Obsahy(1)
Jaké by to bylo, být na světě ještě dalších sto nebo dvě stě let... Záznam představení Divadla S. K. Neumanna v Praze (1970). Kdo by někdy nezatoužil alespoň na chvíli po nesmrtelnosti... Drama Karla Čapka Věc Makropulos právě před touto touhou varuje. Emilia Marty zná recept na nesmrtelnost a žije již více než 300 let, nicméně, touha po nesmrtelnosti již dávno vyprchala a ztratila své kouzlo... Hra je uváděna jako komedie o třech dějstvích s přeměnou. Spíše než o komedii, jak ji běžně chápeme, jde o drama s filozofickým podtextem. Záznam představení hry Věc Makropulos z roku 1970 v nastudování souboru Divadla S. K. Neumanna v Libni, s Janou Štěpánkovou v titulní roli a divadelní režii Karla Pokorného, dnes uvádíme ke 110. výročí narození spisovatele, dramatika a dramaturga Karla Čapka. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (16)
Pozoruhodná inscenace libeňského divadla vyniká především skvělým výkonem Jany Štěpánkové a na jevišti zřídka viděným prvkem dvojího vnímání hlavní postavy, do jejíhož světa nahlíží divadelní divák jakoby jejím vědomím. Jakkoliv jsou výkony ostatních protagonistů rovněž vysoko nad průměrem a režii jak divadelní, tak televizní není co vytknout, jedná se o "jen" - alespoň z mého pohledu - nadprůměrně dobré, ne však vynikající představení. Nápad se zrcadlem je však i přesto povznáší kamsi výš. Mluvit v této souvislosti o základní myšlence dramatu, o hlubokém Čapkově ponoru, o autorském pohledu, jehož filozofický relativismus je až nepříjemně moderně (či módně) postmoderní, považuji za nošení dříví do lesa. Nenásilné aktualizace, vkládané do představení, tento dojem rozhodně neruší a je nesporné, že dobový divák jim rozuměl. Stačí, když se perly lesknou; chtít po nich, aby byly pokaždé zářivé, je marnomyslné. ()
Ano, uznávám, herci kolem jsou děsiví, soudruzi Mareš, Willig, nevím zda soudruh Urbánek, hrozné. Jenže já to viděl v necelých patnácti a shořel bych pro Janu Štěpánkovou na místě, kdyby to chtěla. Zajímavé, že mi v paměti zcela překryla Danielu Kolářovou. Navíc já tuhle hru Karla Čapka považuji za velmi dobrou, není to totální teze a jsou tam zajímavé námapdy re nesmrtelnost. Jsem rád že je to dochované, Jana Štěpánková byla velká herečka. ()
Nepříliš podařená adaptace skvělé Čapkovy divadelní hry. Naprosto úžasnou Janu Štěpánkovou naneštěstí obklopili strašliví herci, předznamenávající černý kvas propukající normalizace (především Karel Urbánek, Miroslav Nohýnek a Václav Mareš), úděsně zplošťující celou hru. Pravda, mužské postavy ve hře nemají mnoho kladných rysů, ale jsou různé, vnitřně propracované, odlišené, zatímco zmínění herci přímo vtělují plochost a prázdnotu (nesenou příznačně unifikovanou uřvaností, ruinující dialogy i dramatickou linii hry). Sama scéna není minimalistická, ale podobně jako defilující herci – minimální. Pokus o aktualizaci (se zrcadlem) nevyšel. Je příliš zevní, nezapojený do celkové výstavby inscenace, a nadto uvádí na slepé uličky interpretace (Elina není z jiného světa, jak by se mohlo zdát z její anetičnosti, nežije za scénou, ale právě naopak: je naprosto zakotvená v tomto světě, na což ukazuje i její strach ze smrti) a ústí v podbízivou pointu. Podobně zklamaný jsem byl i u nedávného vinohradského představení, v němž kralovala Daniela Kolářová (shodou okolností vystupující také v této adaptaci v roli Kristýnky) a skvělý byl i Jaroslav Kepka jako Hauk-Šendorf. Obě hry mi přijdou jako dva extrémy nepochopení předlohy: na jedné straně rutinní plochost a na druhé straně podlehnutí nutkavým nápadům „co by se tak ještě dalo“. Teď čekám na další zpracování v Národním divadle. Z prvních fotografií a kostýmů se však zdá, že ani Robert Wilson nepochopil a promarnil šanci, které se mohl chopit. Protože právě Soňa Červená může tou nejdokonalejší E. M. ()
Zhlédnutí tohoto snímku mne přivedlo k zamyšlení... Nutné rozjímání nad nesmrtelností, po které někteří z nás tak touží, ale o níž netušíme, co vlastně obnáší, neboť stačí deštivý den a my nevíme co dělat. Zda je nesmrtelnost výhra či prohra? Vždyť právě proto, že je život tak krátký si musíme vážit každého okamžiku, každé chviličky. Proto je nám tak vzácný... Vždyť kdybychom byli nesmrtelní, ztratili bychom jedinou jistotu, kterou nám představuje smrt. Ztráceli bychom blízké, sami přežívali a cítili bychom se osamělí. I když o něco snesitelnější by bylo, kdybychom v tohle prokletí sdíleli s někým.Vynikající dílo Karla Čapka s úžasnou myšlenkou, jehož filmové zpracování rozhodně stojí za zhlédnutí. O ději samotném je zbytečné vyprávět, jelikož ten si každý musí „prožít“ sám. Vyzdvihla bych ale skvělé herecké výkony tak přesvědčivé a uvěřitelné. Přesto hodnotím čtyřmi hvězdami, i když k vyššímu stupínku chybí jen kousek... ()
Ač je to má velice oblíbená hra od velice oblíbeného autora, tohle zpracování se mi prostě líbilo jen na 4 hvězdičky. Jana Štěpánková je sice skvělá herečka, do role Eliny Makropulos mi však nějak nesedla... Nevím - třeba by to na mne zapůsobilo jinak, byla-li bych na tom osobně, takhle přes televizi se (alespoň tedy mně) divadelní hry posuzují hůř (podobně jako třeba i opery, koncerty, apod). ()
Reklama