Čekání na zázrak

Po ceněných mozaikách lidských osudů Alejandra Gonzálese Inarritu (Amores Perros, 21 gramů, Babel) a P.T. Andersona (Boogie Nights, Magnolia), zdá se, by si každý chtěl natočit podobný film. On ovšem koncept vyprávění o tragických životech, které se v závěru osudově protnou, až nezdravě nabádá k vykonstruovanosti. Paulu Haggisovi to se snímkem Crash ještě vyšlo, avšak film To, co dýchám Jeihoa Lee byl pro svou prvoplánovost už jen otravným blábolem. Powder Blue spadá právě do kategorie těchto filmů, avšak opusům pánů Andersona a Inarritua se ani na moment nevyrovná. Největší problém filmu tkví v tom, že při tvoření jednotlivých příběhů se evidentně až moc tlačilo na pilu, následkem čehož jsou jednotlivé osudy méně uvěřitelné, což jim zákonitě ubírá na působivosti. Jedním příkladem za všechny budiž linie mladé dívky, která má smrtelně nemocného syna, kvůli finančním problémům musí pracovat jako striptérka, není si schopná najít trvalejší vztah a otec, o kterém si myslí, že je mrtvý, byl zrovna propuštěn z vězení. Upřímně, takové drama by položilo i Annu Frankovou a z celého filmu je cítit, jak se tvůrci horoucně snaží diváka emocionálně umlátit neustálým přívalem dílčích dramat, přičemž ani jedno z nich není prezentováno dostatečně uspokojivě. Kvantita bez ohledu na dílčí kvality, to je, oč tu běží. Ještě že se jednotlivých rolí chopili talentovaní herci v čele s neprávem přehlíženým Rayem Liottou, klasicky výborným Forestem Whitakerem a nadějným Eddiem Redmaynem. Dokonce i ta Jessica Biel se zde snad poprvé projevila jakožto vyzrálá herečka a tím opravdu nenarážím jen na tu pověstnou scénu, kdy odhalí své přednosti (ta scéna ale na rozdíl od zbytku ale ještě nestačila vyšumět). Veškeré dobré úmysly jsou ale dokonale pohřbeny v samotném závěru, kdy se celé vyprávění nesmyslně odkloní do spiritualistické roviny. Snaha o dojemnou poetičnost se pak ošklivě zvrhne v povrchní citové vydírání, které je pro mě osobně už za hranicí snesitelného kýče. (14.07.2010)

Timothy Linh Bui ve svém Powder Blue rozehrál melancholickou a velmi smutnou hru několika životů, které se vzájemně prolínají. Všichni jsou svým způsobem zoufalci a všichni po něčem touží a snaží se něčeho dosáhnout. Lihn Bui snímek ohákl do líbivého melancholického hávu, který ještě přiživuje dokonalým soundtrackem. Potěšilo mě herecké obsazení (Whitaker,Redmayne a Biel) dokonce i Liotta dokázal, že umí hrát a je možná lepší než ve svých klasických akčních béčkách. Také Lisa Kudrow se u mě zbavila potrhlé Phoebe z mnou ne příliš oblíbených Přátel. Zároveň se mi podařilo vidět Patricka Swayzeho v jeho poslední roli - RIP. (24.11.2010)

Mám rád príbehy, ale s dynamickým spádom. Toto ako začalo, tak i skončilo. Koniec nepriniesol žiadne šokujúce rozriešenia. Príbehy sa nekonečne vliekli a prišlo mi, že každý jednotlivý akoby našiel zaľúbenie sám v sebe, a tak sa chcel predviesť divákovi, pričom jeho ' playlist ' už dávno vypršal. Nie, toto nie je dráma za päť. Ale muzika sa podarila! (15.05.2009)

Rádobyartový snímek ze života lidí, které život pořádně zkřísnul. Čekají na zázrak, což v tomhle pojetí znamená najít si aspoň trochu normální vztah. Celé je to utahané, nevěrohodné, vycucané z prstu. Nakonec asi stejně všichni zemřou, protože na město spadnou tuny nějaké modré sr…. sníh. Asi. SHRNUTÍ: Jessica Biel podá u tyče slušný výkon, ale za ten horký vosk, co na sebe dobrovolně chlístá, by měla dostat napomenutí od kliniky popálenin. (10.05.2019)

Čtyři osudy čtyř neobyčejných postav se postupně skládaly a nepravidelně (ne nutně) protínaly, společné měly zoufalé hledání lásky, štěstí, naděje, roz(h)řešení, zázraku, shrnuto ve dvou slovech: spřízněné duše. Zahaloval je atmosférický opar autorské vize a dokázaly snadno zaujmout, byť na konci nijak výrazný emocionální otisk nezanechaly. 7/10 (30.01.2018)