Vicky Cristina Barcelona
Vicky Cristina Barcelona
Vicky Cristina Barcelona
Vicky Cristina Barcelona
Vicky Cristina Barcelona
Vicky Cristina Barcelona
Vicky Cristina Barcelona
Režie:
Woody AllenScénář:
Woody AllenKamera:
Javier AguirresarobeHrají:
Javier Bardem, Scarlett Johansson, Christopher Evan Welch, Rebecca Hall, Penélope Cruz, Chris Messina, Patricia Clarkson, Carrie Preston, Kevin Dunn (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Horkým sluncem provoněné letní dny, zbavené všech starostí a spěchu chtějí v Barceloně společně prožít dvě mladé Američanky. Jsou to poněkud volnomyšlenkářská Cristina a její na první pohled příkrá, zásadová kamarádka Vicky, která má před svatbou. Jejich plány se „lehce zkomplikují“, na cestě potkávají spontánního malíře Juana Antonia, s jeho krásnou a nepříčetně žárlivou bývalou manželkou, Marií Elenou. Je pochopitelné, že srážka tak temperamentních charakterů na malém prostoru nemůže skončit jinak než žhavým dobrodružstvím… Známý americký režisér Woody Allen se rozhodl natočit především oddechový romantický příběh točící se kolem lásky a citů, a nutno říci, že se mu to úspěšně podařilo. V hereckém obsazení se také spolehl na „hereckou chemii“ představitelek Scarlett Johanssonové, Penélope Cruzové, Rebeccy Hallové a jejich mužského protějšku, Javiera Bardema (známého z filmů Goya, Tahle země není pro starý). (Česká televize)
(více)Videa (2)
Recenze (987)
Vicky Cristina Barcelona bude pro někoho komedie, pro diváka v melancholické náladě tragédie. Prim má důmyslné, leč ve výsledku nikam nevedoucí proplétání vztahů a načechrané dialogy s filozofickým aroma, nikoliv vtipné hlášky, které byste pak s chutí citovali. Společnost talentované Rebeky, krásné Scarlett a vášněmi zmítané Penélope, jež s mírným zpožděním přináší vítané dějové oživení, je nadmíru příjemná, pro prázdninově komponovaný film naprosto ideální. Zjevné scenáristické berličky – neustále přidávání nových postav místo využití těch stávajících, spoustu skutečností vysvětlující vypravěč – přesto neubírají filmu na atraktivitě a díky pohotovému střihu nejspíš nebudete mít moc času nudit se. V Barceloně bylo pěkně, přesto po několika výletech do Evropy s radostí uvítám Woodyho návrat do New Yorku. 80% ()
Na stará kolena Woody Allen nějak chytil novou uměleckou mízu a dokáže přinejmenším každým druhým filmem, které konec konců chrlí kulometným tempem, překvapovat. Po jeho Matchpointu jde v krátké době o druhý kousek, kde bych jeho typický styl hledal jen s obtížemi. Dlouhou dobu, v podstatě celou první polovinu stopáže, jsem se do snímku nějak nedokázal vnořit, ale s každou další minutou mě tenhle boccacciovský propletenec vztahů a milostných vášní chytal víc a víc. Na rozdíl od svých starších komedií ubral Allen na svých typických dialogových fórcích, vynechal postavu neurotického intelektuála a soustředil se na skupinu lidí, kteří mají problémy se svými city a touží po něčem, co je jim momentálně nedostupné. Ty nevěry, svádění, odmítání a trápení jsou podány přesvědčivě a mají svůj půvab, zvlášť když tvoří pozoruhodný mnohoúhelník. Nejde sice podle mého o vrchol Allenovy tvorby, ale Vicky Cristina Barcelona určitě patří k tomu lepšímu, co režisér stvořil. Celkový dojem: 80 %. ()
Jsem velmi zklamaná. Takoví skvělí herci, tak atraktivní prostředí, a stejně se nudím jak bič celou dobu. Vše ve filmu je jaksi předvídatelné a plytké, není to ani tajemné, ani vzrušující, ani zábavné. Žádný z motivů není doveden do konce. Jedině svěží hudba mě dokázala jakž takž udržet mimo kóma, do kterého jsem se během sledování postupně dokázala. ()
Milostný několika úhelník slavného režiséra. Krásné ženy, charismatický Španěl a psychologický rozbor ženských tužeb a zákonitostí (ženy nevědí, co chtějí a když vědí, dělají opak). Člověka po shlédnutí napadne, že autor buď vtipně škatulkuje ženy do "šílená ženská, která bude navždy běhat okolo chlapa", "praštěná holka, co jde s každým do postele, ale po pár měsících zjistí, že to takhle nechce" a nakonec "miluji tebe, vezmu si Tebe a budu nešťastná", ale věří v ženy jako takové, nebo to takhle opravdu vidí. To ví asi jen Woody... Být na místě Javiera Bardena v náručí Scarlett a Penélope by bylo určitě příjemné, ale ten Oscar pro španělskou krásku mi trochu uniká (i když je z trojice žen nejzajímavější postavou...). Velký plus snímku je však příjemné tempo a svěží nádech, i když humor není zase tolik zábavný, jak bych si přál. Příjemný film, stejně jako zapomenutelný... PS: po delší době úprava na 4*, protože to téma i vyznění ve mě překvapivě vyrostlo. ()
Galerie (53)
Zajímavosti (21)
- Všechny scény, ve kterých spolu Juan Antonio (Javier Bardem) a Maria Elena (Penélope Cruz) mluví španělsky, byly improvizované. (peeteno78)
- Javier Bardem (Juan Antonio) neměl řidičský průkaz a kvůli scénám, ve kterých jede autem, musel chodit do autoškoly. (don corleone)
- Vicky (Rebecca Hall) jde s Benem (Pablo Schreiber) do kina na film Ani stín podezření (1943) od Alfreda Hitchcocka. (Mackin)
Související novinky
Woody vyměnil krásu za... zkušenosti
Všechno se točí kolem Woodyho Allena. No... možná ne tak docela, ale my už jsme si s ním dnešní nálož novinek nějak poslepovali ;-). Takže především je tu Woodyho nový film, který asi nebude tak… (více)
Zajímavé premiéry v Cannes
Chystáte se na filmový festival v Cannes? ;-) Že ne? Nevadí. Tak nebo tak je přehled filmů, které na francouzské riviéře mezi 14. a 25. květnem poprvé uzří světla promítaček, pozoruhodný. Třeba Clint… (více)
Další Jarmuschův vlk samotář
Španělsko se kdysi těšilo oblibě tvůrců spaghetti-westernů a historických velkofilmů, dnes se do sluncem zalitých končin pod Pyrenejemi stěhují renomovaní (skoro)nezávislí režiséři. Po Woodym… (více)
Začal bych vtipem: Bardem = Macháček, Vicky = Vilhelmová, Cristina = Geislerová, Woody = Hřebejk. ____ Film Vicky Cristina Barcelona charakterizuje velice pozoruhodné hermeneutické, auteurské, stylistické a vypravěčské pnutí. Vždy mezi dvěmi hladinami. (i) První pnutí souvisí se svízelem, kterak zdánlivě povrchní a jednoznačný, a právě o to nejednoznačnější film vůbec vyložit. Kdykoliv nazíráme na nový počin Allena jako na banální romanci, cítíme zároveň cosi v podloží - čistě z toho důvodu, že v 73 letech tvůrce musí zákonitě bilancovat -, ale kdykoliv se do tohoto podloží vnoříme, moc sofistikovaného zde nevidíme, a navracíme se opět k povrchu, k filmu jako takovému. Obě vzdálenosti mezi povrchem a podložím se ale přibližují s tím, jak mezi nimi v průběhu filmu čím dál častěji pendlujeme a svazujeme je tím k sobě. Ale k tomu, abychom pendlování stezkami obměnili za rovinaté cesty, potřebujeme znát kód, nějaká pravidla, jimiž je film strukturován. Asociace hollywoodských zahraničních novinářů ony pravidla zřejmě zná, když udělila filmu Zlatý Glóbus. (ii) Druhá (auteurská) dialektická polemika vyplývá z podstaty filmu, protože jde – po dvojici Match Point / Cassandra's Dream - o třetí snímek, který definitně ustanovil Woodyho za žánrového režiséra s potlačeným rukopisem. Je to dané tím, že Woody dal na rady okolí a přestal hrát a navíc přestal nutit herce, aby ho napodobovali a přejímali jeho rejstřík. Velice rozkošné je pak pozorovat, jak Woody potlačuje sama sebe v dialozích, do níž za jiných okolností rád vkládá instantní žertíky, bohužel právě ony dovětky v „zarovnaném“ filmu citelně schází. Musím proto konstatovat, že přechod z auteurské do anonymní polohy Woodymu rozhodně neprospěl, neboť ve stejné míře přešly jeho filmy z polohy „allenovské“ do polohy „normální“ a zaměnitelné. (iii) Další pnutí se skýtá ve stylu. Mimo ladění filmu do sytě letního odstínu (témbru, chcete-li) a zajímavé vizuální finesy zhruba uprostřed, kdy se kamera při dialogu volně otáčí v rozpětí šedesáti stupňů mezi obličeji dvou hovořících, zůstává technofobní Woody dočista starosvětský a vágní; nejzazší atavismus moderního věku. Proto lze bez nadsázky tvrdit, že Woody pouze přesunul své oblíbené postavy z Manthattnu do Španělska, kde s nimi sice rozjel tzv. Almodóvar-story, ale Španělsko jako takové zachoval a využil pouze coby product placement v názvu. Přes teleobjektivy vytrhl postavy z okolí a dramatický prostor se mu tak nestal prostorem žijícím, neboť postavy pouze vyplňují popředí obrazu a proti plochému pozadí působí, jako by byly vystřiženy z papíru a parafrázovaly tímto obdobně řešené, sic nepoměrně významnější plátno Zrození Venuše od Botticelliho. (iv) A jak vnímat ten zřetelně nadužívaný voiceover? Jako vypravěčskou nemohoucnost senilního tvůrce, nebo jako parodii na osudová deus-ex-machina srážející k sobě cílové postavy? Inu, přes tu všechnu dvojakost se obávám, že je Vicky Cristina Barcelona – oproti hurónským počinům Mamma Mia! nebo Sex ve městě – jenom takový unavený evropský film, který počítá s finanční ztrátou a jistý druh ztráty i tematizuje. () (méně) (více)