Výkřik

Přepsáno v červnu 2018. Výkřik je pro mě jedním z nejvýraznějších Antonioniho filmů. Prostředí chudší vrstvy není sice pro Antonioniho typické, ale politice se i zde vyhýbá a celou pozornost soustředí pouze na člověka a jeho nitro. Chudý venkov je kulisou doby poválečné italské reality, proces apatie dostává jasné existenční kontury a citová osamělost je výkřikem zoufalství lidské duše. Rozpad partnerský je následován rozpadem rodinným a rozpadem osobnosti jedince. Netečnost je věrným druhem prázdnoty. Hlavní postavou balady opuštěného srdce je Aldo (dobrý Steve Cochran s hlasem Otella Tosa), pracovitý mechanik. Životní idyla je znenadání přervána v nejdůležitějším bodě partnerské harmonie. Zloba odmítání nedává duši klid, hledá se alternativa života a nepřestává se věřit v obrodu. Pocit osamělosti se propadává do odcizení a do rozšiřující se izolace. Několikrát zvednutá paže se pokouší zachytit stébla trávy pevné země. Nic nedává dlouhodobější smysl a jediným věrným společníkem se stává bolest a samota smutku. Kolem Alda je svět žen. Nejzásadnější je Irma (zajímavá Alida Valli), Aldova životní partnerka v odcizení stereotypu a nově nalezené vášně. Fyzično vyžaduje změnu, duše se fyzickým potřebám přizpůsobuje vědomí. Nejzásadovější je Elvia (šarmantní Betsy Blair), Aldova láska z mládí. Její čistá duše stále věří, situace je příhodná k naléhání. Nejvíce svazující je Virginia (velmi zajímavá Dorian Gray s hlasem Moniky Vitti), mladá provozovatelka benzinové pumpy. Vše kolem sebe chce spoutat do předem stanovených pravidel a řádu, ale život se nechce nechat svázat řetězem. Nejlehkomyslnější je Andreina (pozoruhodná Lynn Shaw), svérázně poletující životem v dešťových kapkách a stopě hladu. Osamělost je skrytou bolestí a Aldo možností vysvobození. Nejdůležitější je Rosina (zajímavá Mirna Girardi), zdravá a živá dcerka Alda a Irmy. Z dalších rolí: Elviina bezstarostně mladá sestra Edera (Gabriella Pallotta), či Virginiin energicky neposedný otec (příjemný Guerrino Campanilli). Výkřik je o osamělosti lidské duše, je o vzrůstající apatii srdce, je o ztrátě iluzí a pocitu osobního štěstí. Výkřik je o lidském nitru, jeho odcizení a neschopnosti překonat narušené vztahy i sebe samotného. Působivé ve formě sdělení, Aldova beznaděj je dominantním prvkem. (08.05.2009)

Výkřik je divácky nejvstřícnější Antonioniho film. Skalní fanoušky proto asi nepotěší, mě, jakožto ne-tak-velkého obdivovatele, ale rozhodně. Na seznámení se s režisérem pak ideální. (25.11.2012)

Původně jsem chtěla udělit tomuto snímku 3*, protože zhruba tak od poloviny se děj začal až příliš táhnout (opakované motivy, směr od nikud nikam), ale jakmile se hlavní hrdina začal vracet zpátky domů, nabralo to nový rozměr i nečekaný spád. A konec! Ten převrátil mé hodnocení doslova naruby. Antonioni tak dokonale naplňuje tezi uměleckého filmu, dle které vše jakoby klouže po povrchu, divák je nucen více spolupracovat s tvůrcem a hledat pod povrchem, psychologie postav je nejasná..., aby pak byl odměněn kolosální emocionální ranou do hlavy přesně v Brechtovském duchu. (14.09.2008)

Klasické dílo italského neorealismu, začátku moderní filmové řeči, jakoby neosobně rozebírá způsobem, který je dnes samozřejmý, ale v době svého vzniku zejména v Itálii byl jen stěží představitelný, na první pohled banální téma. Partnerský rozchod. Jeho bližší okolnosti zanikají v režisérově emancipačním uchopení: podstatná je svobodná vůle ženy, nespokojené s dosavadním vztahem. Vyváženost pohledu ukazuje další líčení mužova osudu včetně jeho tragického vyvrcholení. Dobová konvence - v italské realitě bylo toto téma žhavé ještě v polovině šedesátých let - by byla kázala pravý opak. S jistou nadsázkou lze dodat, že toto dílo patří do základů moderní evropské současné identity. (25.08.2007)

Tahle Antonioniho krásně nevlídná atmosféra mě vždycky dokonale uspokojuje. Ale příběh zhrzeného dělníka Alda mi mnoho neřekl. Připadá mi jak vyklopený z nějaké letité formy, moc ukázkový. Taky mi nesedly ty zoufale předojemné chvilky: "Až se maminka vrátí, pořídím si zástěrku." U dramatického závěru už jsem měla co dělat, abych se nezačala nahlas smát. (20.01.2007)

Antonioniho začátky, stejně jako u většiny italských modernistů, spadají do neorealismu. Řada neorealistických scénářů z kraje 50. let vyšla z ruky tohoto filmového vizionáře. Ale Antonioniho režijní rukopis šel dál. Svou cestou. Film VÝKŘIK nese zjevné znaky neorealismu. Život chudého venkova, snaha o autenticitu. Ale neorealistický film to není. Ta doba již byla překonána. Psychologické pojetí problému a téma odcizení nechává pocítit Antonioniho hlavní téma existencionalismu, které následně dokonale rozvinul ve své tetralogii citů. Nekonečné bloudění člověka světem, který pro něj ztratil význam. Ztráta existenciální podstaty (Důvodu, kterým si člověk odůvodňuje svou existenci) je zde pojata jednodušeji. Jednoduchá interpretace bezvýchodné situace skrze myšlenkově jednoduššího člověka nabízí i jednoduché rozuzlení. Obžaloba moderní společnosti vystupuje již zde. Téma smrti jako jediného východiska je ateistickému existencionalismu vlastní. Přesto v pozdějším Antonioniho díle se neobjevuje. Povahově a intelektuálně složitější postavy totiž svádí těžší vnitřní boje a hledají jiná řešení, ačkoli jsou ve stejné bezvýchodné situaci. Tento boj, který vede k postupnému zhroucení a rozkladu osobnosti, je nejlépe dotažen asi v ČERVENÉ PUSTINĚ. To už je ale píseň let následujících. 84% (08.08.2011)

Výtečný film, osobně mě ale přece jen nedostal tolik jako pozdější Antonioniho vrcholná díla Noc, Červená pustina nebo Zvětšenina (srovnávám samozřejmě nesrovnatelné). K hlavní postavě si těžko hledat cestu - kromě jazykové bariéry italštiny je tu i těch neskutečných 60 let, které už uplynuly od natočení snímku a během nichž se náš svět dramaticky proměnil. Některé scény tak mohou na dnešního diváka působit až nepochopitelně (protože je už nedokáže vnímat v dobovém kontextu), jako např. ta, v níž Aldo před lidmi zbije Irmu, která následně pronese: "Tím jsme spolu skončili, Aldo." Proto jsem psal, že je těžké s hlavní postavou nějak sympatizovat - dnešní společnost jakékoli násilí na ženách odsuzuje, a příliš pochopení si Aldo u diváka nezíská ani svým bezvýchodným putováním odnikud nikam, bolestínským fňukáním po ex-partnerce, opuštěním vlastní dcery, jakož i závěrečným dramatickým rozhodnutím, jímž celý film smutně zakončí. Svým laděním je to tedy smutný film, kde pro humor není místo, a který se celý odehrává v dosti nehostinných lokacích. Osobně mi je trochu líto, že zde více prostoru nedostala postava Aldovy dcery, protože mi připomněla Wendersův snímek Alice ve městech, který je také o putování dospělého muže a malé dívky, a který mě osobně oslovil víc. Čili, jak jsem už napsal, Výkřik je podle mě skvělý film, ale Antonioni později natočil lepší věci - proto hodnotím "jen" 4 hvězdami. (13.07.2017)

Nemôžem si pomôcť, ale tieto sociálne drámy nakrútené v päťdesiatych rokoch sú pre mňa prakticky nepozerateľné, aj keď uznávam ich objektívnu hodnotu a miesto vo filmovej histórii. Problémom pre mňa je, že zobrazujú ako bieda, chudoba a beznádej plodí násilie, hrubosť, skratkovité konanie a mnoho iných dôsledkov. V súčasnosti sú však aktuálne filmy, ktoré zobrazujú dôsledky života v nadbytku, v pohodlí, bez strachu z budúcnosti. Paradoxné je, že dôsledky sú v oboch prípadoch dosť podobné, teda materiálny dostatok nie je cestou k šťastiu a spokojnosti. (28.09.2020)

(zatím) nejlepší Antonioni. (31.01.2007)

Antonioni sa ešte len chystal na svoju plodnú kariéru, a už dokázal zaujať týmto filmom. Zobrazil muža, ktorému sa rozpadol vzťah a vydal sa na cestu poznania samého seba. Päťdesiate roky v talianskej spoločnosti sú poznateľné, pôsobia autenticky a uveriteľne. (16.04.2021)

Po režijnej stránke dokonalý snímok, ktorý ma žiaľ nedokázal pohltiť zvolenou témou, nehovoriac už o identifikácii sa s hlavným hrdinom. Vzťah muža a ženy vnímam predsa len v odlišných odtieňoch. Že to bol i napriek tomu ZÁŽITOK, od ktorého obrazov som sa nedokázal odtrhnúť ani po polnoci ale o čomsi svedčí. Teším sa na ďalšie Antonioniho filmy! (18.07.2006)

Zánět horních cest dýchacích;bolest hlavy a nohou, slabá horečka, mírné deprese z nemožnosti řádně dýchat nosem. Jaký film si v tomto stavu vybrat. Rozhodně ne optimistický v jarních barvách, neštěstí jiných posiluje ve vlastním - ostatní parametry už není třeba uvádět, protože jsem si vybral dobře... Aldovi se zhroutil svět, dostal se do situace, kterou nechápe, do zajetí představ, kterým nerozumí. Neztratil jenom ženu, ale také ideál. Z usedlého člověka se stává tulák, který při každé zastávce ztrácí kus sama sebe. A to jediné, co ho drží v pohybu, je někde zasutá víra, že ještě není vše ztraceno, že se přece ještě rozední. (30.09.2015)

Výkřik je jedním z prvních samostatných filmů Michelangela Antonioniho, italského modernistického filmaře, jenž v dějinách filmu ukotvil pojmy jako nedějovost (děj je pouze citový), ultra pomalé tempo vyprávění a záměrné podvracení diváckých očekávání. Z jeho rozmanité, avšak poněkud nepřístupné či těžko stravitelné tvorby, nejvíce oceňuji filmy Dobrodružství a Povolání: Reportér. Kultovní Zvětšeninu pak považuji za Antonioniho nejpřístupnější a nejzásadnější film. Nicméně i Výkřik, přestože na rozdíl od režisérových dalších snímků nese přímé ozvěny neorealistické poetiky, jež se tak trochu pere s modernistickým přístupem vyprávění, je filmem nesporně zajímavým a velmi intimním. Hlavní hrdina je opuštěn svou ženou, vydává se tedy s malou dcerkou na dlouhé putování po pusté krajině Pádské nížiny (zachycena velmi chladně). Věčný koloběh nespokojenosti Alda ve vztahu k ženám (epizodicky stavěno) se chvílemi jeví jako groteskně směšný lidský problém (malost hraničící s buržoazními návyky), jenž však postupně vyústí v nevypočitatelný, ale o to údernější (a také depresivnější) závěr a celkové závažnější vyznění filmu, s jehož hrdinou se lze ztotožnit na mnoha úrovních. Čímž se dostávám k tomu, co mi u Antonioniho děl trochu vadí (resp. chybí např. ve vztahu jeho díla k dílu Felliniho); Antonioni vypráví o zlých věcech a na konci se vše ponoří buďto do depresivního oparu, nejistoty či konce, který by spíše něž za "konec" šlo označit za "film prostě přestane." (25.09.2023)

Vynimocny film v rezijnej filmografii velikana Mychelangela Antonyonyho /Zabriskie Point, La Notte/. Antonioni vacsinou vo filmoch zobrazoval buroaziu a sposob ich zivota, ale tuna filmovemu diviakovi nachystal film z prostredia chudoby a ludi zijucich na periferii. Ona ho opustila taxa tula po talianskom vidieku odnikial nikam. Stretne sice par nadhernych samyc, ktore ho na chvilu ubytuju a zazije s nimi potesenie, ale celkovo si uvedomuje neutesenost pomerov. Dialogy su konecne vyborne /v Antonioniho filme Dama bez kamelii to bolo len prazdne plkanie/, kulisy vnutra sa striedaju s exteriermi a krasnou prirodou. Rezisersky ovsem vyborne natocene : 86 % (19.07.2016)

Tak dlouho jsem chtěl dát slabé 4*, ale ten konec mě dost zklamal. Na jeho obhajobu je v tom filmu málo psychologie Aldy a v tomhle podání tak působí jedině zbaběle, směšně a kýčovitě - i přes to, že posledních 10 minut je na tom filmu nejzajímavějších. I tak je to ale zatím nejlepší Antonioniho film, který jsem měl tu možnost vidět. Příběh mě zaujal, je to skvěle natočené a dobře zahrané, dojde i na silné scény a i když ty dvě hodiny jsou moc a místy se to vleče, i tak se na to dobře dívá. Jenom - jak už jsem psal - to zabíjí nedostatek psychologie postav, tedy především hlavního hrdiny. Celou jeho cestu jsem doufal že pochopím, co se mu to honí hlavou a co vlastně od života chce a ve finále mi ten film o něm nic neřekne a ani nenaznačí... Je to škoda, jinak bych byl spokojenější a čtvrtou hvězdu dal bez problémů. Takhle je to jen na silné 3* (22.12.2020)

Spíše 3 a půl*, ale nějak nenacházím v Antonioniho poetice a ponurosti (která je celý film stejná, takže se nic nestane, když část filmu oželíte) zalíbení. (28.02.2006)

Tehdy to bylo vážné téma. Muž a žena - měli být spolu, dokud je smrt nerozdělí. Jenže to je jen taková teorie, v praxi je spíše víc těch, kteří se rozdělili dlouho před závěrečným výdechem. Snaží se žít znovu, od začátku, jako kdyby i ta další láska byla panenská. Jenže zjistí, že je to ta nejtěžší věc na světě - druhý rozchod nebolí jako ten první (Irma), zatímco Alda ztrácí sílu jít dál a zjišťuje, že bez Irmy se z něj pomalu stává do sebe zahleděný flákač. Pumpařka chce zoufale udělat za vším tlustou čáru (její otec, Aldova dcera), prostitutka žije ze dne na den, z hádky do hádky... / Antonioni přenáší divadelní herectví a dialogy do oprýskané, šedivé skutečnosti, kterou snímá poetickou kamerou. Film se nám dnes zdá pomalý a obtěžkaný tragičností. My už nad tím nekonečným střídáním partnerů jen mávneme rukou a nanejvýš řekneme: bez ženských (chlapů) to nejde, ale s nima taky ne. (24.08.2009)

Hezký, jak si tu uprostřed padesátých let podává ruce čtyřicátkové neorealistické sociální sondování s šedesátkovou road movie čili hledáním sebe sama na cestě. A taky jak se tu klube Antonioniho styl s krajinkami a hranatými industriálními scenériemi v mlze pod šedým nebem, s povrchovou odtažitostí a ztraceností hlavní postavy, akorát místo dobře situované paničky, fotografa či novináře je to tentokrát ještě prostý chlap-dělňas. A jak je to roztomile dobově cudné a jak to střídmě zachází s muzikou. Jenom se bojím, že pro „normálního diváka“, kterému by to tu někteří pouštěli, přece jen příliš pomalé; sám jsem to měl přes všechny zmíněné drobné radosti problém usedět. (25.05.2016)

Výkřik je jedním z prvních Antonioniových povedených snímků. Je to film překypující láskou, zradou a beznadějí. Zpočátku nudný děj se postupně rozpohyboval, až se trochu podobal Felliniho tvorbě. Po režijní a herecké stránce se film přibližuje k dokonalosti, ale přes veškeré kladné vlastnosti si mě Výkřik zvlášť nezískal. Ale to neznamená, že si ho za nějaký ten týden či měsíc (možná i rok?) nepustím znovu. Třeba mě časem osloví... (07.08.2006)

Michelangelo Antonioni zde své téma kupodivu filtruje přes postavu muže a to ještě v době neorealistické vlny. Film má velmi zajímavý půdoris - způsob jak se představuje hlavní postava, jak je budován děj, i hledání tématu - divákem. To jsou důvody, proč není možno během filmu vystřízlivět. A je to velmi citlivé, ...jak je to celé citlivé!!! (17.05.2010)