Normal

Filmu není až do konce co vytknout, precizně sleduje svůj zvolený směr, ať už směr zobrazování, vedení polemik, morálního tázání či hudebního a zvukového výkresu. Kamera, scéna, výstavba dialogů čaromocně inspirované divadlem, předválečný kabaret a expresionismus, impresionismus, noir, umocněné o možnosti filmu, techniky naplňování i zcizování, zralost postmoderní koláže, explicitnost i zahalování, laterna magika i charakterní monologické herectví, nakonec se v tom odrazí i laskavost a propastnost Dürrenmattovy existenciální detektivky... Rozepisovat se důsledně nechci, jen přibližně a nedbale rozevírám vějíř... Čili k technickému i estetickému provedení, k morálnímu myšlenkovému vykroužení a k originalitě počinu na tuzemském ledu vytahuji karty s nejvyšším možným hodnocením. Pět hvězd čistě vysloužených až do konce - ale právě, až na ten konec samotný, kde přijde zdánlivě maličké zaškobrtnutí, které výsledný dojem hodně pokazí. ***** Celý názorový souboj o to, zda se zrůdy na náš svět rodí, nebo je musíme teprve vychovat, umožňuje, aby postava obhájce v určitých momentech přistupovala k projevům násilí i nevinnosti naivně, s jakýmsi obnovením tázáním a sebezpytem. Potud je to v pořádku a téměř se jedná o nejsilnější momenty v díle, a to hlavně proto, že zůstávají nerozhodnuté. Lze je číst a domýšlet obojace. Ale když obhájce po procesu opustí svůj dosavadní věřený svět, šmahem odsoudí bez tázání rodiče a odebere se za svou naivně vysněnou Evou někam do ráje, a kamera pak dál ještě dokumentuje, jak se k sobě tulí hlavami a úsměvy (byť co do kulis to ještě pořád skutečně může být jen sen), balanc, na kterém celý film stál, se hroutí ve prospěch rozhodnuté možnosti: příklonu hrdiny k víře v naivní, nekomplikované štěstí, což ještě - sen nesen - jako hřebíčkem do rakve přibije osobní sdělení, že film je věnován Haně Ševčíkové. Režisérově matce? Či manželce, osobní projikované Evě? Přiznání v závěru, že režisér si vybral, čemu chce uvěřit, a že k tomu nakonec přiměl i svoji postavu, Justuse, je osikovým kůlem vyděšeně jednajícího venkovana do sympaticky vampírské povahy jeho vlastního filmu. Toho krkavčího zabodnutí je přeškoda. Jako kdyby bruslařka ve vítězném finále zakopla tak nešťastně, že si bruslí uřízne s vlastní nohou i nesmazatelnou ostudu. Taková škoda to je, že film si ode mě zaslouží buď jednu hvězdičku za koncepční sebevraždu, nebo prostě plných pět s tím, že ten konec musím ignorovat, pachuť zpětně vrženou na viděné si vší vůlí mocí odmyslet, a pak mi zůstane fantasticky povedený film - a protože to hejno skvostů na českém porevolučním kinematografickém rybníce je tak smutně řídké, tenhle jedinečný přírůstek jim já neupřu. (13.02.2016)

Na český film je Normal dost originální a až tak trošku Hollywoodsky natočený. Proč by taky ne. Vždyť to každýmu musí být patrný. Co mi na tom vadilo byl ale fakt, že se v tom filmu nic extra neděje. Tak trošičku Mlčení jehňátek v době, kdy je Antony Hopkins v kleci zavřený, a Jodie Foster si s ním v klidu povídá...no a pak ta omáčka kolem, záběry z minulosti, záběry odjinud, záběry z budoucnosti a tak dále. Ten scénář je nedotažený, ale čtyři si to určitě zaslouží. Hlavně za to, že se Češi nebáli a natočili něco tak náročného a velkolepého jako je tenhle film. A nejvíc se mi na tom líbí, že takových filmů v naší zemi začíná vznikat víc a víc. Jen houšť. Alespoň konečně budeme mít na co koukat. Narozdíl od různejch expertů, paniců a kdejakejch honičů. Nejvtipnější na tom všem stejně je, že odborníci v tom hledají něco víc. Já v tom vidím prostě film, film který mě bavil a především film, který mě od českých tvůrců dost překvapil. Co vidí oni, já nevidím, a je mi to jedno. Nekoukám na film abych v něm hledal složitosti, ale abych se bavil, a to tenhle film určitě splnil. (16.02.2010)

Nedřív jsem obdivoval, jak se Ševčík nezalekl vyššího rozpočtu a a udělal film, který se s tím a s divákem nesere. Je brutální, sprostý, odporný a zároveň hůře stravitelný a nelineární. Ale to se časem vyloženě vymklo z rukou a ze svérázného filmu se stala břečka baz hlavy a paty, která je ve výsledku vlastně téměř o ničem, resp jen o o vrahovi, jak vraždil a pak byl ve vězení. Herecky velké plus, Kňažko by mohl hrát v remaku Mlčení jehňátek - což svým způsobem už s Normalem udělal. (10.08.2010)

Zpočátku jsem oceňoval, jak se i český filmař umí postavit za kameru tak, že nezabírá ze statického úhlu na úrovni obličejů stále ty samé tváře, které dokolečka řeší problémy našeho malého človíčka, jenže jakmile se oči nabaží – zvláště, když Ševčík střídá ‚cool‘ záběry s těmi nejlacinějšími, začne vám vrtat hlavou, že se poskakuje okolo ničeho. Pokud Milan Kňažko není v záběru, o zrůdě se jen mluví a to nestačí. Neradostné dětství jsou prostě jen slova do prázdna a právnické dilema zase jen zpocené čelo a košile bez kravaty. O lásce a dalších hlubších věcech ani nemluvě. Až Ševčík najde scénáristu, který umí děj zahustit, dostanou ty jeho solidní obrazy i nosnou myšlenku a český film originálního tvůrce. Takhle to ze mě vyšumělo už během cesty z kina příliš rychle. 2 a ½. (26.03.2009)

Většina lidí čekala mrazivý thriller, nakonec z toho je spíše ambiciózní umělecký film. I tak se mi to ale hodně líbilo. Je sice fakt, že příběh je stejně jako u Restartu úplně jednoduchej a Ševčík se někdy nechává možnáaž moc unést a scény jsou tak zbytečně dlouhý. I tak jsem se ale nenudil, dialogy výborně odsejpaj a i když to třeba Ševčík v některých scénách nezvládá, tak jsou zde i jiné aspekty, které to drží v nadprůměru. Technická stránka je bez debat úžasná a u nás nemám obdoby. Kamera prostě nemá chybu a lepší skladatel než Muchow se u nás v poslední době asi nevyskytuje. Herci jsou také výborní. Milan Kňažko na sebe strhává pozornost od první scény, Pavel Gajdoš příjemně překvapil a Dagmar Havlová také nic nezkazí. Celkově vlastně vznikl "jiný" český film, ale jinak než jsme ze začátku mysleli. I tak jsem ale velice spokojen, Ševčík je stále asi největším českým režisérským talentem a klidně se na to kdykoliv kouknu znova. Což si u moc českých filmů z posledních let neřikám. (28.03.2009)