Umírající zvíře

Bylo to jako když si někdo koupí falešné zlato a věří, že je pravé. Nebo sice krásný obraz, na který se dá do alelujá dívat, ale nemá duši. Přesně tohle se vyklubalo z tvůrčí dílny, která podala snímek vizuálně bez jakékoli dynamiky charakterů, i když si o to scénář přímo žádal. Dvě tři scény od okamžiku posledního telefonátu až do Silvestrovské noci mezi hlavními hrdiny a první povídání po dvaceti letech šukání, měly potřebnou gradaci, která ovšem sjela dolů jak sinusoida. Pro celkové divácké uspokojení a lepší hodnocení je to bohužel žalostně málo. "Because in my head nothing is changed." (17.02.2012)

Ben Kingsley, na Oscara čtyřikrát nominovaný herec, o kterého je stále enormní zájem, rozehrává další silně dramatický part. Jeho sofistikovaný profesor literatury a proutník za zenitem je pragmatický k opačnému pohlaví, bilancuje s jediným přítelem (unavený cynik Dennis Hopper) nad životem, nezávazností vztahů i blížícím se konci. Komorní portrét jeho vzplanutí k mladé studentce kubánského původu (Penélope Cruz snoubí ve své Consuele neposkvrněnost s chtíčem) disponuje táhlými dialogy a hravě dokazuje, jak jsou nejen partnerské vztahy vratké a přitom pevné. Uznávaná španělská režisérka Isabel Coixet konstruuje další citově vyhrocenou story, poeticky (kameraman Jean-Claude Larrieu) i hudebně (emočně bohatá knihovna světové hudby - s tou pracuje jako málokdo) dokonale provázanou, která však horko těžko zakryje svoji literárnost a zbytečnou doslovnost i melancholičnost. Umírající zvíře je přesto prvním filmem z režisérčiny filmografie, který mě skutečně silně oslovil. Zapřísáhlý děvkař neočekávaně jihne, překvapivě propadá novému vztahu, brání se oficialitám, žárlí jako mladý a především je mu záhadou, že se snad poprvé, snad naposledy zamiloval. A v závěru se skutečně bojí. Režisérka si potrpí na dlouhé scény i tíživé atmosféře, přiznává citové vydírání, nicméně zdárně skončí přesně v momentě, kdy jej od kýče dělí už jen krapet filmové stopy. Snímek silný v momentech, nicméně k celkové dokonalosti mu leccos chybí!! 70% (15.01.2009)

Senilný päťdesiatnik s jednou nohou v hrobe natrafí po mnohých citových a sexuálnych dobrodružstvách na ženu, ktorá je mu svojou umeleckou dušou bližšia než ktokoľvek iný. No napriek tomu, vždy, keď sa pozrie do zrkadla, nevidí príťažlivého mladíka, ktorý by si mohol dovoliť udržať záujem nežného stvorenia na veky večné, ale starého dedka so smiešnou briadkou neschopného pochopiť svoju veľkú životnú šancu. Pomo vystihol, že Isabel Coxet vybrala na prvý pohľad až príliš nesúrodú hereckú dvojicu, aby vnútornej stránke vzápätí mohla dodať hlbší emocionálny rozmer a kontrast. Áno, táto snímka je komplexná, vyspelá a otvorená, ale napriek môjmu zbožňovanému hereckému ansáblu sa režisérke - hoci jej neupieram jej nesporné režisérske kvality - nepodarilo ma úplne odzbrojiť. 70% (11.04.2010)

Poslechněte si tohle: před 200 000 lety první Homo sapiens uzřel bludičku ženského pohlaví. Po uvolnění Fenylethylaminu se začal červenat, bludička taktéž a prostě láska jako trám... Říká se taky, že člověk (zamilovaný člověk) má strašný nutkání svou lásku ochraňovat, být s ní. Tak hergott, proč nechal Kingsley mou milovanou Penélope na holičkách ve chvíli, kdy po něm toužila? Člověk pak začne přemýšlet, zda-li byla jejich láska opravdu opravdová. Co když on toužil po pevné kůži a ona po tučném kontě? No, film říká, že se milovali, ale prostě v mém mozku hlodá brouk jménem Pochyby a ten říká, že jsem jim to moc nevěřil. Ale herecké výkony zmiňovaných herců nepotřebují komentář epických rozměrů. Byli boží.. P.S.- červenáte se? Tak se červenejte.. Čau (20.03.2009)

Výnimočnosť "Elegy" je nepopierateľná, tak úchvatne zachytený vzťah dvoch odlišných a zároveň sa "elektricky" priťahujúcich ľudí nepamätám. Božský strih ovládajúci výborne napísaný scenár, v ktorom trio Kingsley/Cruz/Hopper ordinuje tie najpresvedčivejšie a najcitlivejšie výkony. Zatiaľ čo Ben je silným lídrom všetkých dôležitých okamžikov, Penélope svojou emocionalitou berie slová z úst a Dennis Hopper prekvapuje umierneným, veľmi civilným prednesom. Ide o príbeh smutný, prirodzene nespútaný, je proste taký aký má byť a-ako povedala moja kamoška:"každý si tam nájde to svoje" (ahoj Lenka:)-mne neostáva nič iné ako len sklopiť uši. Našlo by sa pár "ale", ale na tie v tomto prípade kašlem, lebo onen sentimentálny podtón už dávno nebol tak skľučujúco povznášajúci. Plakal som. (07.07.2009)