Hranice ovládání

Isaach De Bankolé jako černý ninja se (podobně jako černý samuraj Ghost Dog) pohybuje subjektivním prostorem zrcadlícím svojí pravidelnou uspořádaností symetrického labyrintu „skutečný“ svět, který obývají „živé bytosti“. On sám se mezi „živé bytosti“ nepočítá – „mezi námi jsou ti, kteří mezi námi nejsou“ avšak on „není mezi nikým“. ___________ To, co Jim Jarmusch předvádí, je volné interpretační pole, ne úplně nepodobné filmům pracujícím s vyprázdněným narativem. Z hlediska narace tedy nepřináší nic nevídaného, ovšem on svým specifickým způsobem samotnou formu vyprázdněného narativu posouvá někam mimo hranice reálného – do snového prostoru labyrintů a metasvětů, do světů „na okraji“ (jestliže okraj ani střed neexistují, mohou se jejich zdánlivé obrazy nalézat kdekoli). Na rozdíl od Guse Van Santa (Gerry) nebo Bruna Dumonta (Twentynine Palms) aj., kteří vypráví příběh z „reálného“ světa pomocí obrazů, které porušují kauzální souvislosti vyprávění (není jasné co je pro děj relevantní a co ne, takže divák je neustále maten tím, že jsou mu předkládány pouze neurčité záhyby příběhu), se Jarmusch dotýká světů mimo, existence za horizontem – Jim Jarmusch překračuje zrcadlo. ___________ Film na vzdory své volnosti není vyprávěn svévolně – hlavní hrdina (a spolu s ním i děj) se pohybuje na základě logického systému, který je utvářen cyklickou hrou propojených znaků a (divákem) nerozluštěných šifer. Divák na základě toho všeho může film „číst“ různými způsoby, avšak nikoliv jakkoli libovolně. Film je přes svoji interpretační otevřenost pevně svázaný svojí logickou strukturou (třebaže se jeho logika rovná spíše logice cesty zenu), bez které by jeho hra byla nehratelná. Podobné postupy můžeme najít v literatuře např. u raných děl Michala Ajvaze nebo v žánrových labyrintech Jeana Echenoze. Ať mi tedy nikdo nevykládá, že to byla pseudointelektuální nuda a podvod na diváka a že se Jarmusch umělecky vyčerpal! U některých filmů by mělo být upozornění non-midcult, aby bylo jasné, že u něj duševně tupozrací měšťáci a kulturní snobové mohou zažívat silné okamžiky sebestředného utrpení. (24.11.2009)

Po dopozerani som mal velmi silne nutkanie vypytat si nejaky navod k tomuto filmu. Instrukcie, ktore by mi vysvetlili, ze vo co go...Caro filmu na mna zaposobilo az na dalsi den...tento film je presne ako si ho Jarmush ustami Tildy Swinton definoval sam...,,dobry film je taky, ked nevies, ci sa ti jednotlive sceny snivali, alebo boli skutocne vo filme" (11.12.2009)

Och, kroch ! Tak toto je strava, pre vybraný druh prasiatok s vysokým zatúpením vitamínov I&Q. Hlavný hero, ktorý sa hýbe chôdzou čerstvo znásilneného rastamana, síce pobaví, ale to je celé, čo pre mňa film doniesol. Každopádne ak sa chcete unudiť k smrti, tak snímka je vhodný prostriedok na samovraždu. (17.05.2011)

Jarmusch je filmársky snob a noblesák a moje hranice ovládania týmto filmom otestoval teda poriadne. 2oj hodinová potulka, v ktorej sa akoby nič extra nedeje, ľudia prichádzajú, odchádzajú, každý zo seba vydoluje nejaký intelektuálny blábol a celá táto lyrická úvaha je príliš monotónna na to, aby mohla trvať 2 hodiny, čo už považujem za čisté pózerstvo (a to pri Jarmuschovi myslím nepíšem prvý krát). (03.02.2010)

Jarmusch stále napreduje - čo sa týka vytvárania situácií a príbehovosti. Každý jeho ďalší film, je úplne o niečom inom ale pritom stále zostáva verný typickému, pomalému, minimalistickému štýlu. Takému výraznému, že stačia dve minútky a viete, že je to film od Jarmuscha. Na hranice ovládania som sa nesmierne tešil a som rád, že film je presne taký ako som si ho predstavoval. Film o tichu a hľadaní, pričom to ticho - je hmatateľné v každej jednej scéne - a kráľ toho ticha je Isaach De Bankolé, ktorého strnulý výraz, alebo v prípade odhalených pŕs jednej z herečiek - mierne pousmiatie - vytvára neskutočné psychadelický zážitok podfarbený BORIS - ovou hudbou, ktorá sa tam nesmierne hodí. Film rozhodne nie je pre každého a divák musí byť naozaj sústredený, keď chce objaviť perly, ktoré tam Jarmusch skryl. Sám si nie som istý, či som objavil všetky. Vedľajšie postavy, ktoré pomáhajú hlavnému hrdinovi nájsť cestu z, alebo do, reality - sú neskutočné hravé a hlavne si ich zaručene zapamätáte vďaka ich nevšednosti. Toto je to čo, na Jarmuschovi milujem - rovnako ako trebárs taký Burton vytvára rôznorodé svety - ktoré sú ale až príliš pomalé aby ich dokázal každý spracovať. Ale keď sa vám to podarí, tak je to bohovský pocit - lebo film sa vám za to odvďačí. (20.09.2009)