東京タワー オカンとボクと、時々、オトン
Tokyo Tower: Mom and Me, and Sometimes Dad
Režie:
Džódži MacuokaScénář:
Suzuki MacuoHrají:
Džó Odagiri, Kirin Kiki, Jajako Učida, Takako Macu, Kaoru Kobajaši, Jošijoši Arakawa, Mijuki Macuda, Rjó Kacudži, Tecuši Tanaka, Susumu Teradžima, Tamae Andó (více)Obsahy(1)
Nyní známý spisovatel a ilustrátor Ma (Odagiri Joe) se během návštěv své choré matky (Kiki Kirin) v nemocnici retrospektivně navrací do svého dětství a postupně divákům předkládá celou svoji životní pouť, jeho osobní rozvoj, ale především i jeho pozvolně se měnící vztah vůči rodičům, především pak k matce, od jeho raného dětství přes úskalí mladého života až po méně či více úspěšnou současnost. (EMIA)
(více)Recenze (11)
Maminka s nepříznivou diagnózou leží v nemocnici a syn nostalgicky vzpomíná na jejich společný čas od dětství, přes studia až po současnou práci. Velmi, velmi obyčejný vztah je vykreslen v útržcích normálního života tak, jak ho zažívá odhadem 90% všech lidí. Občas přílišně melodramaticky (zpomalené chycení za ruku, uslzené čtení dopisu při odjezdu na školu) a rozvážně, přitom bezkonfliktně, také humoru mohlo být více. Rozhodně nic pro cyniky, spíš pro ty, kterým by se líbila Máma od Lunetiků, kdyby pozbyli veškerý vkus. :-) ()
Krásný snímek, který na dvě hodiny dvacet rozkládá vztah syna a jeho matky (a občas otce). Nese krásným rukopis japonského dramatu pro široké publikum, a dotýká se do hloubky mezilidských vztahů s něžností a lehkostí mistra meče přesekávajícího vlas. Od linie raného mládí po rozkvět v produktivním věku syna jde vedle linie matky, jdoucí od rozkvětu v produktivním věku ke sešlosti života. A Ironicky obojí počíná i končí na úpatí Tokijské věže. Tokyo tower ukazuje hodně krásných životních mouder a hodnot, stejně jako bezpočet situací, se kterými se musíme v životě vyrovnat či vypořádat. Krásnou glosou z úst samotné Eiko je třeba to, že nebyla dobrou manželkou, ale dobrou matkou (pragmaticky mnou přetlumočeno). Což krásně ilustruje děj, kde vidíme její snahu, ne vždy perfektní a dokonalou, ale lidsky upřímnou a odhodlanou. A těchto krásných point, glos, mouder a jiných věcí je něžně vloženo do Tokyo tower velké množství. Tokyo tower je film, který dojímá krásným způsobem, apeluje na diváka na přirozené úrovni a vezme si za to svůj čas. Každopádně vlhké oko a drhnoucí hlas zde nepůsobí tak nepatřičně a nepříjemně, jako když jsou výsledkem nějaké hollywoodské citové palečnice. Osobně, na cestu z rodného "vesnického" domova zpět do svého odloučeného života v "tokijské" metropoli, zejména v den Svátku matek, jako syn, jsem si asi nemohl vybrat sentimentálněji působící snímek. A mělo to své kouzlo. ()
Nejúspěšnější (dle domácích filmových cen) japonský film loňského roku podle bestselleru Lily Frankyho. Film získal v Japonsku cenu za nejlepší herečku, herce ve vedlejší roli, scénář, režii a za film! K tomu ještě tři neproměné nominace. Autobiografická kniha o vztahu matky se synem je prý stejně populární jako ve své době Norské dřevo od Murakamiho. ()
Taká životná kronika jedného ilustrátora v ktorej sa striedajú scény zo súčasnosti, kde navštevuje v nemocnici matku zápasiacu s rakovinou, so scénami z jeho detstva a dospievania. Hlavný problém je, že ústredný hrdina sám o sebe nie je ničím zaujímavý a jeho spomienky z detstva sú až príliš obyčajné. A ani nijak poriadne nenadväzujú alebo nedopĺňajú udalosti v súčasnosti. Keby tých scén z minulosti bolo o hodinu viac alebo menej, tak je to jedno. Akurát keby ich bolo menej, tak by bol film rozhodne stráviteľnejší, pretože skoro 2 a pol hodiny na film v ktorom sa nič poriadne nedeje je fakt veľa. Najlepším na celom filme je už tradične skvelá Kirin Kiki v úlohe matky hlavného hrdinu. Možno keby sa film venoval jej, tak by to bolo lepšie ako jej nudnému synovi. Výsledok je extrémne pomalý a rozťahaný životopis jedného obyčajného človeka. 5/10. ()
Převážně poklidně vyprávěný příběh zejména o vztahu matky a syna jež ji v 15 letech opustil a v dospělosti si k ní opět našel cestu. Část příběhu odehrávající se v dětství a dospívání na mne vysloveně dýchla jakési kouzlo doby minulé a moc pěkně se na to dívalo, ač masakrování nebohých zvířátek na kolejích bylo jaksi... :-) Následující neodpovědně prožité mládí mne příliš neupoutalo. Nicméně celý snímek působivě doplňuje všudypřítomná melancholie a ač velmi nevtíravá, tak příjemná a do atmosféry skvěle zapadající hudba. Závěr filmu je již trochu pro silnější povahy, ale toto není v asijských snímcích žádnou výjimkou a s podobně emotivními scénami se musí počítat. Opomenout nelze ani doslova kouzelnou Kirin Kiki v roli stárnoucí Eiko, excelentní jako v podobně zaměřeném snímku O mé matce – stejně jak tam i v tomto pěkném snímku se objeví Miyazaki Aoi - ač zde jen na pár vteřin, mé pozornosti rozhodně uniknout nemohla. ()
Reklama