Užívej si, co to jde

Woody Allen se po pár vedlejších štací vrací do New Yorku a je pořád ve formě. Tentokrát nám předvádí klasickou komedii, na jakou jsme od něj zvyklí. Hlavní postava je plná negativismu, ale také plná bonmotů a výbornejch hlášek. Prostě přesná role pro samotného Woodyho. O to větší překvapení je, že Woody zde tentokrát nehraje. Larry David je ovšem excelentní náhrada a sympatická Evan Rachel Wood také hodně potěší. Prostě klasický příjemný Woody Allen, co víc si přát. (18.11.2009)

S mnohými z vás je to těžké. Když v následujícím filmu You Will Meet a Tall Dark Stranger Woody zvolil velmi otevřené konce všech dějových linek, nelíbilo se vám to. Když tady naopak končí ve velmi smířlivém duchu, taky se vám to nelíbí. A to je základní premisa stejná - všechno závisí na štěstí, nic není jisté... Tak co s vámi. - Ale dost hudrování. Boris Yellnikoff je neurotický intelektuál Woodyho typu, i když v lecčems jiný - je nekompromisnější, naštvanější a misantropičtější než Allen ve svých klasických kreacích. Za sebe tvrdím, že je to dobře - nenávist k lidem s Larry Davidem sdílím úplně stejnou, a to ani nemusím mít IQ 200. Ostatní postavy se ale mění až příliš snadno: "všichni ti jižanští pánbíčkáři, co se přijdou modlit k Borisovým dveřím", se jako zázrakem změní, stačí mávnout kouzelným proutkem. Přece jen, aby se konzervativní militantní fundamentalistický křesťan změnil v citlivého gaye tak snadno...no, nevím nevím. A u Henryho Cavilla jsem jen litoval, že mu v Tudorovcích neusekli hlavu. Zato u rozkošně pitomoučké Evan Rachel Woodové si dokážu představit, že by pobláznila ne jen jednoho dědka a neúspěšnýho herce. Zkrátka a dobře, další Woodyho vztahová variace opět dokazuje, že vztahy, to je jen o štěstí. O ničem jiném. (06.02.2013)

Má-li někdo pocit, že točit "kopie" či obměny na allenovský způsob je snadné, měl by být vyveden z omylu. Tradiční protagonistovu úlohu v tomto filmu přebírá Larry David, zjevem i projevem připomínající režisérovo neurotizující herectví. Jeho projev ve srovnání s Allenovým není podle mého názoru agresívnější, ale dospělejší (méně chlapecký, více výbušný, o poznání samolibější; je otázkou, nakolik se na tomto pojetí podílí Allenovo režijní vedení); jako kdyby odrážel naši dobu hodnotového rozvratu, který zahrnuje i rezignaci na slušnost. Pod touto vystupňovanou žlučovitostí se skrývá až dětsky bezradná zranitelnost, ale také věcnost a náhle znovu objevená zodpovědná dospělost muže z dolního patra střední třídy. Překvapivě dobrý a Davidovy kreace výborně rozvíjející je výkon mladičké Evy Woodové. Osobitá a výrazná láska - skutečný hluboký cit - , který se mezi oběma rozvíjí, mohl vést - ale nevedl - k velkému a působivému dílu. (Viz Davidův vstup popisující překvapivě věcně jeho pocity po ročním atypickém manželství) Okamžikem vstupů Melodyiných rodičl se dílo allenovsky zalamuje do charakteristického idylizujícího konce, který není špatný ani nepřirozený, na druhé straně však přece jen méně překvapivou allenovskou tematiku odsouvá potenciál hluboké mezigenerační lásky, tj. tóny, které nalézáme např. v MADISONSKÝCH MOSTECH nebo v také komediálně laděných filmech Alana Aldy. Od Woodyho Allena bychom měli a mohli očekávat víc než mnohokrát použitou a stále, byť nápaditě masku zraněného, ne zcela dospělého jedince, který se před vnějším světem opakovaně zachraňuje vědomým pádem do neurotické dětinské sebestřednosti. (19.02.2012)

Woody Allen na stará kolena trpí zjevně tvůrčí krizí, což se projevuje zejména tím, že má ve svých filmech téměř neustále potřebu opakovat se, přičemž nedokáže přinést nic výrazně nového. Ve filmu Whatever works dospěla jeho tendence svého dosavadního vrcholu. Nejenže opakuje své vtipy a dokonce i celé scény (např. scéna s I'm dying, I'm dying!!! už podruhé nebyla vůbec vtipná), tentorkát si dokonce dovolil "kopírovat" svou typickou postavu neurotického hypochondra, a to postavou Borise Yellnikoffa (Larry David). Dokážu pochopit, že si Woody už nedokáže zahrát v takové roli, ale nemusel by se do filmu dávat takto uměle a spíše vytvořit jiné postavy a témata. Jediným velkým kladem je viditelný odkaz na Felliniho a to, že film i přesto v určitých momentech dokáže pobavit. Jako celek je však Whatever Works jedním z nejslabších děl Allena, což však v celku dnešní americké filmové tvorby rozhodně neznamená podprůměr... (19.10.2009)

Nevadila mi ta přehršel konverzačních etud, tu musí každý divák Woodyho Allena očekávat, ba co víc - těšit se na ni! Nevadilo mi, že tentokráte v hereckém obsazení nefigurovaly hvězdy posbírané z hollywoodského Olympu, jak je Allenovým zvykem. Nevadila mi krátká metráž, spíše naopak. Pouze jsem čekal hlubší a rafinovaněji podanou ústřední myšlenku, poněvadž v tomto oboru považuji Woodyho za naprostou špičku. Čili mírné zklamání, snad z přemíry očekávání někoho, kdo se významem názvu doslovně řídí. Ale pořád je to Woody Allen, buďme za něj rádi! (13.07.2011)