Oddělené světy

Film by klidně snesl 15 minut navíc, aby aby mohl jít trochu více do hloubky. Jinak ale velmi slušná rekonstrukce příběhu, který vyvolává spoustu otázek, na něž ve filmu bylo odpovězeno jen částečně... Rozhodně ale upozornil velkou měrou na fakt výmývání mozků a absolutní netoleranci vůči odlišnému. Pokud si totiž pevně stojím za svou vírou, mohu být absolutně bez obav otevřený všem ostatním... Představitelé některých náboženských směrů mají před sebou ještě dlouhou cestu k Bohu... Toto se filmu podařilo sdělit velmi decentně, přesto jasně. (23.10.2011)

O úskalích slepé víry svázané přísnými pravidly, jejichž porušení může navždycky zpřetrhat rodinné vztahy - ale taky osvobodit. Potíž je v tom, že jsem od dánského snímku čekala víc. Ne že bych se nemohla dočkat černočerné hlubiny Mariánského příkopu, ale taky jsem se nechtěla cachtat na mělčině pro neplavce. Neboť dějová linie je až příliš prvoplánová - svým způsobem se podobá obsahu časopisů s hezky upravenými, pastelově barevnými kýčovitými obrázky, které Svědkové Jehovovy rozdávají. Takže jsem sice chápala motivaci i emoce jednotlivých postav, ale nemohla jsem jim UVĚŘIT - natož přehnaně fandit kterékoli z nich. Tím pochopitelně nikterak nezpochybňuju, že film vznikl na základě skutečných událostí, které musely být pro hlavní hrdinku velice traumatizující ... 2,5* ... P.S.: 1) Nějak si nedokážu ujasnit, jak se víra srovnává se lží. Pravděpodobně jste mnohokrát zalhali ... většina z vás - zvlášť pokud jste se chtěli vyhnout vyhroceným a krajně nepříjemným střetům - někdy to prošlo a jindy zase ne. Ale pokud budete OPRAVDU věřit, že vševědoucí a všudepřítomný Bůh vás neustále šmíruje, troufnete si lhát stejně jako Sára ? Budete snad doufat, že zrovna TAKOVÝ Bůh jako Jehova vás pochopí ? 2) Jistěže jednou přijde něco jako Armagedon - a pakliže budou "zničeni ti, kdo ničí Zemi", patrně to lidstvo jako takové nepřežije. Jenom by mě dost překvapilo, kdyby v tom kromě nás samotných (popřípadě kromě matky přírody pozemské i mimozemské) měl prsty i Bůh. Ale pokud přece jenom existuje - a pokud samolibě bazíruje na svém uctívání a ve své nekonečné dobrotě zamýšlí spasit jenom vyznavače té JEDINÉ a PRAVÉ víry, nejsem si jistá, jestli stojím o Jeho elitářské Království. Kromě toho se nabízí rouhačská otázka: KTERÝ Bůh a KTERÁ víra nám vlastně zajistí nesmrtelnost ? Neboť jsme lidé nedokonalí a chybující - podle čeho se máme správně rozhodnout ? 3) Jestliže můžu soudit z - řekněme - určité osobní zkušenosti, nejsou v našich malých českých poměrech Svědkové Jehovovy až tak pravověrní. Alespoň ne všude - ne všichni. Vím o rodině, která se skládá z věřících i ateistů - a která nezavrhla svého člena, přestože zavrhl Jehovu. V podstatě nikdo nezavrhl nikoho - kromě Boha. Může to pramenit i z toho, že v minulosti u nás byli Svědkové Jehovovy zakázáni. Předpokládám, že v ilegalitě byli rádi za každou ovečku a jejich organizace tudíž mohla být smířlivější - a ze setrvačnosti nebo díky specifické české povaze taková mohla i zůstat ... někde ... do určité míry. Protože VŽDYCKY je to především o lidech - o TĚCH lidech, kteří mají v rukou moc nad životy ostatních. Ale to je jenom taková moje malá, čistě soukromá - a možná zavádějící úvaha při laickém pohledu zvenčí. (03.10.2012)

Síla Oddělených světů spočívá jednak v tématu střetu náboženského pohledu na svět, který se řídí strnulými pravidly formovanými v dávné minulosti a nerespektuje měnící se společnost, s pocity dospívající dívky, která se musí vyrovnat s probouzející se sexualitou a s poznáním, že existuje i svět mimo její náboženskou komunitu, svět pestřejší, svobodnější a lákavější. Jenže ochutnat jeho plody znamená riskovat vyobcování z prostředí, které dosud tvořilo vaše zázemí, a ztratit přízeň nejbližších členů rodiny a přátel. Druhým plusem je obsazení hlavní role. Rosalinde Mynster je dostatečně tvárná a schopná herečka, aby jí člověk uvěřil jak polohu citově tápající pubescentky, tak i oddané dcery, která chce dostát závazkům k rodině. Navíc je i sympatická, takže divák stojí na její straně, aby v tom nevyhnutelném střetu utrpěla co nejmenší šrámy. Film zdůrazňuje známé kontroverzní body v učení Svědků Jehovových. Je ale nutné zdůraznit, že z hlediska svého působení na veřejnost byli vždycky nebezpečnější např. vyznavači taťky Moona se svou taktikou bombardování láskou a především desítky malých skrytě působících sekt, jako byl u nás případ stoupenců Imanuela Parsifala. Taktika náboru nových oveček, jaký Svědci Jehovovi praktikují, moc efektivní není. Na druhou stranu, jestli se něčím opravdu zásadním liší od stoupenců tradičních křesťanských církví, pak je to zápal svých příslušníků a odhodlání žít důsledně v souladu se svým přesvědčením. Celkový dojem: 75 %. Film by si možná zasloužil silnější závěr. (26.01.2013)

S oblibou občas listuji Strážnou věží, zejména sekcí s dotazy čtenářů. Při čtení této sekce se stejným dílem bavím absurdními otázkámi i ještě absurdnějšími odpověďmi (na sebetriviálnější dotaz je věřícímu seriózně odpovězeno z kontextu vytrženým, abstraktním a nicneříkajícím citátem z Bible) a stejným dílem je mi smutno. Nemám rád dogmatismus a fanatismus v kterékoli podobě - a esencí členství ve Svědcích Jehovových je, zdá se, být právě dogmatikem a fanatikem, tedy nepřipouštět si jakékoli pochyby o svém přesvědčení či o jeho schopnosti zodpovědět každou otázku lidského bytí. Právě v tomto bodě působí film To verderer naivně. Znám osobně několik fanatických lidí různých zaměření (byť se jim úporně snažím vyhýbat) a musím konstatovat, že jakákoliv racionální diskuse s nimi je nemožná a předem odsouzená k nezdaru. Film To verderer se však diváka snaží přesvědčit, že stačí poměrně málo k tomu, aby se vírou zaslepenému člověku otevřely oči, zejména že je prý potřeba láska. Film však nedostatečně vykresluje a zdůvodňuje psychologické motivy jednání postav, resp. je podává zkratkovitě, a působí tak nevěrohodně. Stejně tak se zde vyskytuje určitá tezovitost a přehnaná doslovnost (všichni víme, že Svědci Jehovovi rozdávají po domech své publikace s kýčovitými obrázky, stejně jako že odmítají transfuzi krve a věří v brzký Armageddon - film to však nezapomene několikrát zdůraznit a současně odsoudit, čímž pouze neinvenčně přebírá zažitý stereotyp). Snímku se však v žádném případě nedá upřít technická zručnost (zejména práce s kamerou a střihem je skvělá a upomíná stylem na jiná dánská filmová dramata poslední doby - kupodivu mívají v tomto ohledu dost společného) a herecké výkony jsou vynikající. (18.02.2009)

Film mě dostal především svým realistickým pojetím. Místy mě skutečně mrazilo z toho, kam až jsou jistí lidé kvůli své zaslepené víře schopni zajít, zatratit svou vlastní rodinu, uzavřít se před okolním světem. Vše je zde zobrazeno z pohledu mladé dívky, která začne o své víře pochybovat a ocitá se tak před volbou, zda je důležitější svoboda, nebo rodina. Výborně natočený film, který těží především ze skvělého scénáře a výborné Rosalinde Mynster. Pro mě silný filmový zážitek. (15.04.2012)