Professione: reporter
El reportero
Profession : Reporter
Povolanie: Reportér
The Passenger
The Passenger
Režie:
Michelangelo AntonioniKamera:
Luciano TovoliHudba:
Ivan VandorHrají:
Jack Nicholson, Maria Schneider, Ian Hendry, Steven Berkoff, Ambroise Bia, José María Caffarel, Ángel del Pozo, Jean-Baptiste Tiemele, Jenny Runacre (více)Obsahy(2)
Válečný zpravodaj David Locke (Jack Nicholson) se v nejmenované africké zemi pokouší spojit s povstalci. Namísto nich najde v sousedním hotelovém pokoji mrtvého obchodníka, se kterým se dříve seznámil. David se díky podobnosti se zesnulým rozhodne zfalšovat pasy a začít žít někoho jiného. Vydává se na schůzky podle jeho diáře do Londýna, Mnichova či Barcelony a zjišťuje, že jeho novou profesí je pašování zbraní povstalcům, které před pár dny hledal. Stíhá ho policie i dvojice zabijáků ve službách afrického diktátora, ale nejvíce ho pronásledují postavy z jeho minulosti: manželka a televizní producent. Davida při jeho zběsilém útěku od vyprázdněného života doprovází také mladá studentka architektury (Maria Schneiderová), která ho motivuje dotáhnout věci až do hořkého konce... Povolání: reportér patří k divácky nejvstřícnějším dílům z Antonioniho filmografie, přesto neztrácí nic z režisérova výrazného rukopisu. Podobně jako v jeho předešlých filmech hraje výraznou roli prostředí, které je v souladu s vnitřními stavy hrdinů – ať už jde o africkou poušť, botanickou zahradu nebo Gaudího ornamentální budovy. Snímek natáčel režisér po anglické Zvětšenině (1966) a americkém Zabriskie Pointu (1970) taktéž mimo domovskou Itálii a znovu využil dobrodružnou zápletku pro vizuálně podmanivé přemítání nad křehkostí i bezvýchodností mezilidských vztahů. (Česká televize)
(více)Recenze (76)
Filosofická úvaha na téma důležitosti informací. Naše smysly nám každou vteřinu přinášejí všechny možné informace o našem okolí, noviny nám každý den přinášejí všechny možné informace o světě, ale co je z nich důležité, to nevíme. Na začátku cesty je svět barevný, ale postupně zešedne. Locke prochází světem, natáčí ho na kameru, ale to podstatné mu uniká, ač na sebe vezme jinou identitu. Je jenom pasažér (jak zní anglický název filmu) na cestě narození-smrt, aniž by přijal jediný závazek z cesty vyplývající. Pět hvězdiček už jenom kvůli geniálnímu sedmiminutovému závěrečnému záběru. ()
Neskutočne silný zážitok! Kvôli takýmto filmom chodím do kina. Odporúčam analýzu na wikipedii. ()
Z terénu na suchu. Na samotě. Hloub, do proudu, k pramenu bytí. Host po hotelích cizoty, začarované, zrcadlící krajiny. Přes recepci prázdných niter, jiter. Éterem opakovaného déjá vu. Formát živlů umírněný. Klient nové identity, nové epochy. Ztepilý totem osvícený vědomím, slečnou společnicí, rozmarýnkou života. Unaven, opouští sám sebe, mění exteriér, ale interiér interiérem zůstane. Prchavé cestě člověka na křižovatce, zákon přírody se nevyhne. ()
Hmm... ()
Možná bych vydržel koukat dvě hodiny jenom na to, jak se Tovoliho kamera mazlí s těmi fantasticky navybíranými lokacemi. A on se v nich navíc prohání ultracharismatický mladý Nicolson chycený v pasti mezi dvěma identitami, aniž tak úplně víme proč – možná ho na začátku opravdu postrčila nespokojenost s vlastním životem, možná ucítil šanci na Pulitzera, do hlavy mu vidět není a přesto mu člověk někde uvnitř rozumí (nejenom slabost pro Marii Schneider). I když jsem poslední dobou značně zostražitěl vůči všemu, co třeba jen zlehka zavání formalistickou exhibicí, a z podobných příčin jsme si s Antonionim v minulosti ne vždy sedli, tentokrát jsem se v jeho vyprávění-nevyprávění rozpustil, ani jsem nevěděl jak. ()
To zase byla meditace. Vyprahlá severní Afrika, vyprahlé duše, životy... Scény se silným dramatickým účinkem (těch je pár) se střídají se scénami, ve kterých se vlastně nic neděje (těch je tu na mě nějak moc). Členství v Klubu náročného diváka se mi opět vzdálilo. ()
Dost se to vlece a tezko bych mohl vydrzet puvodni 4 hodiny. Nicmene se nemuzu ubranit pocitu ze vystrizenim 2 hodin se ve filmu neco podstatneho ztratilo. krasny film ikdyz nudny. Zvetsenina mi prisla jednodusi na pochopeni i kdyz prakticky nema dej. ()
(142/2017) / Docela strávitelný film, možno až moc, teda oproti očakávaniam. Nič zásadné v zmysle riešenia existencionálnych otázok som si vo filme nenašiel. Miestami celkom dobre zafungovala zvláštna atmosféra dosiahnutá kontrastom krásnej kamery a exteriérov verzus ničotný depresívny Jack Nicholson, ale veľa toho zostáva pod povrchom. Uvidíme ako zafungujú Antonioniho ťažkotonážne pecka, Reportéra berem ako prípravu. (6/10) ()
Safra, to bylo tak těžce stravitelné, že jsem to skoro nedokoukal. Byl to takový pochmurný útěk od reality vydáváním se za jinou osobu. ()
Veľmi hĺbavý film, plný existencialistických myšlienok, veľmi úzkostne pôsobiaci, ale predsa aj veľmi pekný. ()
Trochu mi to náladou připomíná ranějšího Wenderse (třeba Im lauf der Zeit) ()
Antonioni je z evropské klasiky asi ten nejstravitelnější mistr. Nikdy nezapomněl, že každý film i se sebevětším posláním a myšlenkou musí mít jasný příběh. Reportér ho má, přesto že je více o hledání sama sebe, útěku před minulostí apod. Film je víc zajímavý než zábavný, ale zajímavý je opravdu dost. Antonioni se neuchyluje k prvoplánovitým symbolům a nefláká řemeslnou stránku, prostě se snaží o umění po všech stránkách. Jackovi sedne civilní herectví víc, než by kdo čekal a je škoda, že dnes už se mu nevěnuje takřka vůbec. Kamera je nádherná a příjemně pohyblivá, navíc exteriéry jsou lákavé, ať už je to Barcelona a celé Španělsko, Mnichov, či saharská Afrika. Takže chcete-li poznat intelektuální film. 70.let a užít si to, doporučuji. Jen je bohužel poznat doba na tempu a producentské svobodě (stopáž by mohla mít tak o 20 minut méně). Novinář Locke využije příležitosti a změní si identitu s mrtvým a pak utíká co nejdál před svým původním životem, který ho neustále pronásleduje... 80% ()
What are you running from? / Turn your back to the front seat. Antonioni točí krásné filmy o tom, jak se muži a ženy potloukají z místa na místo a nevědí co se sebou. Rady si neví ani postava Locka (?!) s tváří Jacka Nicholsona, která se ocitá ve své africké čtvrti - nikdo nic neví, každý chce cigáro, doma čeká nemilovaná žena a práce nikam nevede. Bezradnost hlavního hrdiny ústí po nečekaném skonu spolubydlícího v improvizovanou záměnu identit, kdy je povolání reportér briskně nahrazeno vzrušující kariérou obchodníka se zbraněmi. Konfúze identit přináší to, co se dá od Antonioniho očekávat - jistý druh očekávání a zklamání a podivnou náladu života v prodloužení se vším, čím tvůrce tak rád kypří poušť reflektované existence - cestováním, hotely, znuděnými společenskými akcemi a píchačkami. Antonioni v téměř le-carréovské storce nachází mnoho příležitostí realizovat svou posedlost marností. Prolnutí starého i nové Locka nabízí záminky k tomu, čemu se říká psychologická drobnokresba a může být pro lidi chronicky nespokojené se sebou samými inspirující. Pro ty ostatní bizarní, ale též poučné. Hlavní Antonionovou výhrou je ale to, že se mu daří držet děj špionážní zápletky skoro bez jediné vlnky, čímž upomíná na podobné jízlivě titulované Dobrodružství, ve kterém se přes všechnu snahu hlavních postav též nic zajímavého neděje. Právě tím na mě Reportér činí opakovaně hluboký dojem. Nicholson sice svůj expresivní projev krotí, ale i tak zůstává v beránčím rouše znuděného evropského intelektuálství vlkem, což je k popukání. Antonionimu se vlastně podařilo natočit noir či bondovku, jak by se nejspíš některá z jejích zápletek odehrávala, kdyby se vyráběly podle neorealistických notiček. Film je tak zábavnou enigmou a ve své utahanosti, ignorující cokoliv, co by mohlo být otráveno jedem zajímavosti či atraktivity, tak dokonalou kopií skutečnosti jak ji znám, že se k ní pro esteticky výživnější afirmaci ještě určitě několikrát vrátím - alespoň něž i já najdu svůj Hotel de la Gloria. What the fuck are you doing here with me? / Which me? ()
Projekt 100 (1997) ()
Zvětšeninu to nepřekoná, ale i tak mě příběh zaujal. Co takhle si vyměnit identitu? Na první pohled jednoduchá zápletka ale tak snadné na pochopení to zase není. Jakoby reportér tušil, že z nastoupené cesty není návratu, dobrovolně se odevzdává soukolí osudu, které rozpohyboval zdánlivě bezvýznamnou výměnou fotografií. Nejistá atmosféra, někdy nelogické chování, sem tam hlubší zamyšlení při rozhovorech s rebely a státníky, moc pěkné reálie a originální konec ukazující lásku ke kameře a k lidské fantazii. ()
Minimalistické, atmosférické a nezvyklé scénerie. Úsporné, bravurní a decentní herectví. Originální, uklidňující a povznášející styl. Netradiční, čistý a živelný zážitek. ()
Nestává se mi často, že by mě lokace nadchly víc než dialogy, ale u The Passenger kolem mě příběh jen tak prošuměl a místa ve mně zůstala. Nevím nevím, co obzvlášť italské a francouzské režiséry tak táhne na specifickém typu romance, který se tady taky objevuje (a s ohledem na spoilery nebudu blíž popisovat). ale už s ním začínám v poslední době trochu ztrácet trpělivost. ()
Tohle je úchvatný film zápletkou, idejemi, estetikou, Nicholsonem... Závěrečná scéna na jediný záběr je asi to nejlepší, co jsem kdy viděl. ()
Slunce prudce žhne, všudypřítomný prach dráždí vyprahlé hrdlo, řeže do očí a lepí se na zpocenou kůži, cigaretový nedopalek pálí do prstů. A duši rozežírá dumání o lidské identitě, její předurčenosti, o nemožnosti utéct před sebou samým, uniknout bezvýchodnosti situace. V zádech neurčité i konkrétní puzení, které nutí neustále ono východisko a cestu hledat, i při vědomí, že je to snaha předem odsouzená k zániku. Toto existenciálně laděné, atmosférické dílo, zejména díky famóznímu spojení Antonioni - Nicholson, patří mezi to subjektivně nejlepší, co jsem kdy vůbec viděl. ()
Ta úžasná dlouhá scéna bez střihu - kamera se pozvolna přibližuje k zamřížovanému oknu, pak mezi mřížemi propluje ven, zabírá náměstíčko a nakonec se otočí zpátky k zamřížovanému oknu. Tato scéna zabrala včetně zkoušek jedenáct dní. Kamera byla stabilizována gyroskopem, aby se omezilo třesení, a jela po kolejnici zavěšená ze stropu. Antonioni sestavil komplikovaný jeřáb, který dovolil kameře vzdálit se z místnosti skrz mříž (která se ve skutečnosti otevírá, ale bez postřehnutelného pohybu), poté vyjet do náměstíčka a konečně podívat se zpátky do okna. Smyslem je zobrazit, jak Lockeho duše opouští místnost. Užívám slovo "duše", neboť se mi nedostává lepšího termínu, nikoliv v náboženském smyslu (Antonioni je naprosto sekulární), ale spíše jako termínu pro přemístění lidského těla zpátky do svých elementů. ()