Režie:
Čeněk DubaKamera:
Josef StřechaHudba:
Jiří ŠustHrají:
Josef Bek, Svatava Hubeňáková, Jiří Vala, Jaroslav Vojta, Vladimír Řepa, Miloš Nesvadba, Miroslav Polach, Jaroslav Rozsíval, Vladimír Hlavatý (více)Obsahy(1)
Příběh o přátelství na život a na smrt zachycuje skutečnou událost, ke které došlo v zasněžených Krkonoších v roce 1913. Aktéry dramatu byli Bohumil Hanč, jeden z našich prvních lyžařských závodníků, a jeho přítel Václav Vrbata. Děj filmu se odehrává mezi roky 1912 a 1913 a je zarámován dvěma mezinárodními závody v běhu na 50 km. Bohumil Hanč chce po vítězství v roce 1912 na prosby své ženy Slávky závodění zanechat. V roce 1913 se na závody přihlásí silní zahraniční soupeři, proto Bohumil podlehne prosbám kamarádů a rozhodne se naposledy jet. Při závodech se však změní počasí. Začne vát silný vítr a sněžit, přijde krutý mráz a pro závodníky to znamená boj o holý život... (Česká televize)
(více)Recenze (87)
V dětství jeden z mála hororů, které byly k vidění. Umrzlý umrlec s bílým (ojíněným) obočím mne strašil ve snech. K tomu ta dramatická hudba. Brrrrrrrrr! Ta jména (Hanč a Vrbata) jsem doposud nezapomněl. Ale i po letech působivý film, byť ta sportovní motivace, která vedla k tragédii, je pro mne vlastně dost nepochopitelná ()
Škoda té ideologie, i když jí tam nebylo tak moc vezmeme-li v úvahu rok vzniku filmu. Smrt obou závodníků je vlastně nejtragičtější údalostí z prostředí lyžařských závodů u nás. Příběh bere za srdce hlavně proto, že se jeden z hrdinů vrátil pro kamaráda. Dokonce dal Vrbata svému druhovi i svůj kabát, jak se později zjistilo. I naše hory umí být kruté a umí brát životy a nelze je podceňovat. Synové hor jsou smutným příběhem o lyžařském závodě a hrdinství. Bohužel příběhem se špatným koncem. Také se přikláním k většině - ta závěrečná sněhová bouře brala dech i doma v teple na gauči. Tenhle příběh by si rozhodně zasloužil modernější verzi oproštěnou od té ideologické omáčky. * * * ()
Závěrečná pasáž se samotným závodem je uhrančivá a patřičně drsná, ale příliš krátká a uspěchaná. Důvodem je rok vzniku, protože v padesátých letech nešel natočit ani sportovní film, aby na něj nebylo naroubováno sociální drama. Tvdrý život v Krkonoších pozdního Habsburského mocnářství si o to v očích soudruhů z Barrandova přímo říkal, takže většinu stopáže zabralo tkalcovské tření bídy s nouzí. Josef Bek se svým živelným herectvím utáhl i tohle, ovšem šance na působivý surival byla promrhána. ()
Sice se zub času na tomto filmu hodně podepsal, ale i tak jde o kvalitní rekonstrukci smutné události, jejíž hlavní devizou je kontrast mezi počáteční idylou Krkonoš jako ráje lyžařů a jejich odvrácenou tváří, která dává naplno najevo svou nelítostnost (ona sněhová bouře byla provedena tak ralisticky, že mi začala být doma v teple pěkná zima!), v tomto ohledu funguje film na výbornou, ve všech ostatních trochu pokulhává. ()
V porovnání s Posledním závodem nevychází tento snímek podle mě vůbec špatně. Ačkoliv jakoby každý z těchto filmů byl o něčem úplně jiném. Zde je to hlavně o síle přátelství, což Poslední závod naopak moc neakcentuje. V úvodu je na filmu trošku znát doba jeho vzniku (viz připomínka těžkých sociálních podmínek v Hančeho širší rodině). A zejména po hudební stránce na mě film zas působil poněkud archaicky. Ale špatné to celkově určitě nebylo. Dokonce mě mile překvapilo, že v jedné scéně (když se rozdělují úkoly v záchranářské operaci) bylo zmíněno i jméno Emericha Ratha, hrdiny z Posledního závodu. ()
Galerie (3)
Zajímavosti (10)
- Přímý účastník této události, všestranný sportovec Emerich Rath, po premiéře filmu prohlásil, že snímek neodpovídá skutečnosti. (Olík)
- Při záběrech vichřice vypomáhal letecký motor se čtyřlistou vrtulí. (ČSFD)
- Ve skutečnosti v roce 1912 byl VII. a v roce 1913 už VIII. ročník mezinárodního závodu na 50 km v Krkonoších. Ve filmu je ale na startu a cílu uváděn na začátku filmu VI. ročník 1912 a pak ten další tragický v 1913 jako VII. ročník. (hermiona)
Reklama