Rozbouřené vody

Film dokonale vyjadřující bolest matky, která byla zasažena na nejcitlivějším místě - čímž je ztráta dítěte. Podobnou bolest však cítí neprávem společností a jurisdikcí odsouzneý muž, který byl obviněn ze zabítí tohoto dítěte. Která bolest je větší? Která je podstatnější? Která přináší více ran a nezahojitelných jizev? Více napoví tento více než dobrý norský film. (17.02.2013)

Hodně jsem se na tento film těšil, zvláště s ohledem na jeho zemi původu, ale tak nějak má očekávání zůstala nenaplněna. Film sice provází skvělá hudba, výborná atmosféra a solidní herecké výkony, ale film stojí a padá na ději a ten mne zde příliš neuchvátil. Samotný nápad je originální, ale propracování je takové nedotažené. Hodně mi zde vadila snaha o tajemno a rozplétání alá Poppeho předchozí filmový počin "Havaj, Oslo". V "Havaj, Oslo" byla "propletenost" základním kamenem, ale zde bych preferoval plynulý průběh než 2/3 filmu všude Thomas a nikde ta matka a v poslední třetině doplňování "dílků skládačky", ač je zcela jasné co jsou ty "dílky" zač již v prvních 2/3 filmu kde jsou tyto scény vynechány. Tento tah, místo vylepšení atmosféry, způsobil jen rozkouskování děje a víceméně to, že poslední třetina filmu je zcela zbytečná. Logicky zbytečné není finále filmu od setkání Thomase a matky po titulky. Tudíž, kdyby měl film o řekněme 25 minut kratší stopáž, byl celistvý a zlehka se dotáhl scénář, tak bych neměl žádný problém s hodnocením 4z5, ale takto dávám pouze 3z5. (18.05.2013)

Strach, odpuštění, beznadějnost, lítost a bolest. Film, který mě zároveň zdeptal a zahřál u srdce. Působivá detailní kamera, skvělá hudba a příběh pojatý z obou stran. Atmosféra je emočně vypjatá od začátku do konce. Až s obdivem se víceméně dařilo vybalancovávat hranici, kdy emoce působí silně a kdy jako fraška, hlavně pak v druhé polovině, kdy už to bylo hodně na hraně. (Alespoň tedy z mého úhlu pohledu.)Kdybych měla něco upravit, tak bych asi jen ubrala trochu duchovnosti a trochu hysterie. ----"Ti co věří se vznáší, ti co pochybují se topí."----"Možná jen vytáhneš boha, když všechna ostatní vysvětlení selžou...."---- (04.10.2013)

zločin a trest ... vina a odpustenie .... odveká to diléma ... veľmi dobre narežírovaná Poppeom (z toho chlapa dačo bude) .. síce v trochu kresťanskom (ale nie až tak ortodoxnom) prostredí :) .. do toho všetkého príbeh hriešnika snažiaceho sa etablovať znovu v živote .. mladého zaťaženého tým čo vykonal. To všetko krásne podfarbené hudbou .. nielen organovou (thomas bol kostolným organistom) ale aj hudbou Soderqista čoby soundtrack. Okrem zaujímavých hereckých výkonov najmä hlavných predstaviteliek) bola vo filme aj super kamera .. detaily tvárí, hra s priestorom a farbou svetla .. boli prímové. Keď na požiadanie farára "zahrať niečo duchovného" detskej exkurzii v kostole spustil simon and garfunkelov "most cez nepokojnú rieku" (http://www.youtube.com/watch?v=EPScxJlaLbc) bral som to od režiséra ako akúsi úsmevnú vložku do deja, nespomínajúc si na text piesne .. neskôr som si našiel aj text a pochopil som. ŽIVOT NAOZAJ NEVYCHÁDZA PODĽA NAŠICH PREDSTAV ... a ... KEĎ MÁ BOH PRE VŠETKO, CO SA STANE SVOJE DÔVODY, MÁ HO AJ PRE ZLO... a aj keď sa nie vždy dá odpustiť, niekedy pomôže aj keď sa s tým človek zmieri .... za hudbu, réžiu, výkon hercov ale aj scenár a kameru .. no skratka u mňa je to za 5b. (11.07.2014)

Celou dobu se to tváří jako hrozně formálně konvenční film, který svou uměleckost dává okázale najevo flashbackovou strukturou, hudbou i prostředím a především tématem vyrovnávání se s minulostí, smíření se s vinou a odpuštěním. Poté ale přijde posledních několik minut, které si dovolí drze podvrátit dříve viděné tím, že jsou vzpomínky zasazeny do zcela nového kontextu a to, co se zdálo jako postupné odhalování v rámci vyprávění, bylo celou dobu ovlivněné nespolehlivou optikou jednoho z antagonistů. Na konci si tak nemůžeme být jistí, jak to tedy doopravdy bylo a zda-li je nám odhalena pravda, nebo mělo jít jenom o útěchu. Na místo katarze vyvedení z konceptu a vybídnutí k zamyšlení nad komplexnějšími morálními otázkami. Takže přece umění. (07.03.2010)