Xanadu

Pokus spojit dvě éry populární hudby vzdálené od sebe čtyři dekády a přihodit asi osm filmových žánrů od variací na řeckou mytologii po disneyovskou animaci. Z dětství jsem si pamatoval jenom, že tam hlavního hrdinu zničehonic políbí neznámá holka, jezdí se tam na kolečkových bruslích (pro dovršení pocitu neskutečna na těch klasických, inliny měly teprve přijít) a je to trochu sci-fi, takže když jsem dostal chuť se po letech podívat, co to vlastně bylo zač, vůbec jsem nevěděl, co čekat. Inu, neutekl jsem, přelom sedmdesátek a osmdesátek byl totiž úlet největší a ta bizarnost (plus pomyšlení na to, co všechno v roce osmdesát ještě neexistovalo) drží Xanadu jakž takž pohromadě. Tři se shovívavým úsměvem, neb jako kluk jsem z kina Družba odcházel se zamotanou hlavou a hvězdami v očích. (05.05.2013)

Je lepší vidět dobrej muzikál než mít vyplou televizi, ale i to je lepší než Olivie Newton-Johnová. Všechno je lepší než Olivia Newton Johnová. :) Několik minut jsem se topil v nic neříkajících rozhovorech a těšil až mě z toho zachrání první písnička a když jsem se jí dočkal začal jsem si přát návrat ticha a oněch tupých dialogů. A když jsem si asi v půlce filmu vyndával řasu z oka a uvědomil si, že její vyndávání byla asi ta nejzábavnější činnost za posledních několik desítek minut, pochopil jsem že je něco špatně... Hloupé, bez nápadů a velmi nudné a to na tom spolupracovalo i pár schopných lidí, mezi které se určitě neřadí scénarista, horší scénář jsem opravdu ještě neviděl a doufám, že ani neuvidím. (13.01.2014)

Nyní již vím, že budu-li toužit po Diově dceři, tak stačí rozjet se na kolečkových bruslích proti zdi a hlavou ji laxně prorazit. Díky za tento poznatek, bez nějž by můj další život ztratil předpokládanou kvalitu. Poněkud méně děkuji za to, že mi byl experimentálně vyvrácen můj mýtus, že solidní muzika dokáže z jakékoli kraviny vykouzlit alespoň průměrný zážitek. (02.10.2012)

Vzpomínka na již mrtvé pražské kino 64 U hradeb, ve kterém jsem tenhle středoproudový muzikál coby prcek viděl. To takhle jednoho dne matka mně a sestře oznámila "jdeme do kina" a bylo rozhodnuto. Když jsem zjistil na co, vyvolalo to ve mně bouři nevole a vzteklého negativismu, protože já bych radši na něco o Indoších, ale bylo mi to samozřejmě houby platné. Nakonec se mi to ale nezdálo tak hrozné, bylo to americké, hodně barevné, písničkovité, byly tam promenády s palmami a plážemi a jezdilo se tam na kolečkových bruslích. Pustil jsem si to teď ze zvědavosti znova a... Je to sice konina, ale zase už můžu nostalgicky ocenit třeba hudbu E.L.O. a na některé scény jsem si po letech živě vzpomněl ("šest chlápků v oranžovém" aj.) Z nostalgie za tři. (A Flashdance je lepší.) (06.03.2014)

Tenhle film jsem viděl hodně dávno a pouze jednou. A když jsem se dověděl, že se v něm představuje skupina Electric Light Orchestra, plácl jsem se do čela tak silně, až z toho o deset let později vzniklo mé nejoblíbenější sestavení, od kterého mám asi 130 písní. A nejlepší je, že tato skupina skládá i dnes, i když poněkud změnila repertoár a hudební nástroje. Stinnou stránkou tohoto filmu je, že se nedokázal prosadit a ELO k nám nepronikla v takové míře jako například ABBA. Už si ani nevzpomínám, proč tomu tak je. I když jsem ho viděl jen jednou, musím říct, že je to můj nejoblíbenější muzikál. A skutečně nevím, na co se koukali ostatní, když tady čtu samou kritiku. Neměl bych to srdce ohodnotit tento experiment hůře, než jsou 4 hvězdičky. Jsou přece horší filmy a tohle hodnocení je taky trochu z nostalgie a také když ELO byla na svém vrcholu. (15.01.2007)