Galimatyáš

Galimatiášový mišmaš je vlastne celý príbeh, len sa naň netreba pozerať ako na zjavenie z iného sveta, ale treba si ho nechať vojsť pod kožu. Mne sa to podarilo už počas pár minút, takže celý film, i keď je teda poriadne strelený, som si naozaj užil. Ono podobné filmy naozaj treba brať s obrovskou dávkou nadsázky. Veď ak si divák odmyslí ten šialený námet, tak stabilná réžia, ktorá celé toto šialenstvo dokáže ustáť je ulážkou kvality, ale aj sympatickí herci, nápaditá kamera a vizuálna stránka, a celkové množstvo nápadov si naozaj zaslúžia uznanie. 80%. (09.05.2010)

Pravděpodobně ten nejšedivější a nejméně zajímavý film Pierra Jeuneta. Takové Příliš dlouhé zásnuby jsou sice celkově horší jako film, ale stále mají neuvěřitelně vypiplaný vizuál a několik neméně vypiplaných a nápaditě zinscenovaných scén, které si má člověk tendenci pouštět stále dokola. Co ale stojí za druhé (či dokonce třetí nebo čtvrté) přehrátí v Galimatyáši? V něm pomalu není po Jeunetově hračičkářství ani stopy a celý film vypadá poněkud přešle a lacině, jako by snad talent kdysi tak výrazného režiséra nenávratně vyhasínal a on už neměl naprosto žádnou energii a zápal pro věc... A to mi ještě někdo prosím vysvětlete, proč jsou za zmrzačené děti vinění ti, kdo zbraně vyrobili a ne ti, kteří je použili? ______ Doporučený komentář: Bluntman. (30.06.2010)

Galimatyáš je naprosto dokonalý název pro tento mix scén zavánějících genialitou, okamžiků neobratně se potácejících na hraně trapnosti a v podstatě čehokoli dalšího. Bez nutnosti každodenního humánního mučení na Guantánamu se přiznávám k tomu, že ty tři hvězdy jsou výrazem mé hodnotící bezradnosti. (12.07.2011)

Tvorba Jean-Pierre Jeuneta se může pro někoho zdát problematická. Spíše než poctivý vypravěč je vizualistou, který na rozdíl například od „multifunkčního“ Spielberga užívá stále stejného stylu. Ač tedy střídá všemožné žánry, vždy uplatňuje totožné trademarky a právě na toto doplatil jím režírovaný čtvrtý Vetřelec – po klaustrofobickém prvním díle, akční militaristické dvojce a depresivním thrillerovém třetím díle Jeunet nachystal fanouškům série ve žlutých filtrech utopené pokračování, ve kterém se snoubila grotesknost s komiksovou nadsazeností. Mnoho diváků tuto radikální změnu v sérii (nikoliv však v Jeunetově stylu) neustálo, já osobně jsem si však Jeunetova, dalo by se říci autorského, Vetřelce zamiloval. Uvědomuji si narativní plochost některých z jeho děl, jistou poetickou podlézavost oceňované Amélie z Montmartru, samoúčelnost některých prvků v Příliš dlouhých zásnubách (a vlastně v jeho kinematografii celkově…) a nově i povrchnost a samoúčelnost celého Galimatyáše – z onoho narativního hlediska ovšem. ____ Nejvíce propracované postavy byly v oněch Příliš dlouhých zásnubách, o něco méně pak v Amélii, Galimatyáš se pak nachází na odvrácené straně spektra, kdy jsou postavy už pouhými karikaturami vynikajícími v určité věci a popravdě vám toho o nich více poví jejich vzhled než narace. Vzhledem k tomu, že je Jeunetova tvorba již od samých začátků ovlivněna groteskou a komiksy, nelze tento fakt shledávat překvapivým, avšak takový přístup má za následek nefunkčnost vztahů mezi postavami a divákovu neschopnost se do nich vžít. ____ Z libovolné scény lze vyčíst, že Jeunet k ní nepřistupuje jako vypravěč, nýbrž jako inscenátor – vypráví obrazem, klade důraz na mizanscénu, upřednostňuje gesta před slovy a spíše než k divadlu inklinuje k oné grotesce. Místo lišáckého přístupu k naraci (viz Nolan, Chan-wook Park, ad.) se soustředí z hlediska narativního na jednotlivosti „na jedno použití“. Celý film je prošpikovaný množstvím nápadů, je vizuálně hravý (v několika záběrech se nachází billboard s obrazem právě onoho záběru a v něm se pak nachází další billboard, atd.) a po vzoru asijské kinematografie žánrově neukotvený. Ve své podstatě se jedná o heist-movie ve stylu Dannyho parťáků s jasnými sociálně kritickými a satirickými prvky (zbrojní průmysl). Film je zábavný a vtipný a veškeré snahy o větší drama jsou úmyslně zesměšňovány, což je vzhledem k plochosti postav jen a jen dobře. Galimatyáš není tak špatný, jak se o něm píše, jen k němu musí být přistupováno s jasnými diváckými požadavky a být tolerantní k režisérově přístupu k vyprávění. Každý naratolog bude zajisté zuřit nad povrchností a jednoduchostí celého díla, ale co si budeme nalhávat, Jeunet nikdy neohromoval způsoby vyprávění, nýbrž malebnými obrázky, specifickou atmosférou, groteskností a kvanty originálních nápadů. V tomto případě lze Galimatyáš považovat za úspěch. Amélie z Montmartru spolu s Příliš dlouhými zásnubami však nad ním ční o poznání výše. Nepochybně. (08.09.2010)

Jeunet má lidi opravdurád a rád ukazuje jejich dobré stránky. Roztomilou hravost, vynalézavost, bizarní dovednosti, spontánní přátelství, lásku. I taková ztracená existence jako Bazil v Jeunetově světě najde spřízněné duše a odplatu za všechny křivdy. Více než pařížské Dannyhho parťáky zatápějící dvěma zbrojovkám mi Galimatyáš připomněl moderní pohádku, kde se nemáte ptát na logiku (kde sakra vzali tak promyšlený plán B?), ale užívat si ohňostroje nápadů, příběhových kliček a neskutečně sympatických postav. Název filmu může navodit pocit, že vás čeká bordel nebo příliš rozvětvený příběh. Kdepak, Galimatyáš má hlavu a patu, vše tu má vlastní smysl. Amélii sice Jeunet nepřekonal, ale citit se budete podobně příjemně. A přiznejme si, kolik se dneska točí takhle optimistických a rozjuchaných filmů? (02.12.2009)