Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Hemingwayova proslulá drsná povídka The Killers z roku 1927 se dočkala tří filmových adaptací. První, která patří po všech stránkách mezi nejlepší snímky filmu noir, natočil Robert Siodmak, druhou spolurežíroval v rámci školního cvičení na podzim 1956 Andrej Tarkovskij a třetí vytvořil v roce 1964 Donald Siegel.
Již v povídce je s neopakovatelnou opravdovostí zachycena atmosféra nelidského násilí: dva bledí, stejně odění pistolníci svou mluvou i pohyby věští tak intenzivní hrozbu a naprostou lhostejnost k ostatním mužům v lokále, kde se děj odehrává, že všichni pokorně naslouchají jejich rozkazům ještě předtím, než zabijáci vytáhnou zbraně a je odhalen jejich vražedný úmysl. Všichni jsou jakoby zmrazeni slovy pistolníků a instinktem děsu. Tuto základní situační strnulost a chlad s lakonicky cynickými dialogy Siodmakův film s velkým půvabem zachovává, slouží mu však jen jako prolog k postupnému osvětlování důvodů, proč ústřední postava boxera (debutující dvaatřicetiletý Burt Lancaster) postupně ztrácí vůli k životu. V dlouhých flashbacích je minulost zkoumána z několika hledisek: komplex akcí a skrytých motivů, který se odhaluje, má charakter labyrintu příznačného pro noirové filmy 40. let. Scenáristé navíc připisují postavu osudové ženy (v elegantním podání třiadvacetileté herecké hvězdy a Hemingwayovy osobní přítelkyně Avy Gardnerové), jež dává boxerově životní krizi zřetelný erotický podtext. (Letní filmová škola)

(více)

Recenze (65)

Filmnoirblog.blogspot.com (Jana Bébarová)

"Narativní koncept viditelně inspirovaný Wellesovým Občanem Kanem sice může být pro někoho zajímavý, ale dle mého názoru je tady možná až na škodu. Nejslabším článkem ze série flashbacků objasňujících, proč byl Swede (Burt Lancaster) zavražděn a co znamenala jeho poslední věta á la Rosebud "Once I…" více

Reklama

Reklama