Ten, koho se bojíš

Psychologický profil Mikaela zůstal pro mě po celý film záhadou, a trouchám si říct, že v něm neměli jasno ani Levring s Thomsenem. A podle toho to pak celé vypadá. Jakýs takýs niterný vývoj hlavní postavy si divák spíše domýšlí na základě námětu. Nedá se říci, že by herecké podání, scénář a režie byly v nějaké významné korelaci, spíše jen paralelně odsýpají. Thomsenovy netečné grimasy se za celý děj nezmění, divák je tak spolu s ním odkázán na vnitřní monology a scenérie, které naznačují onen proklamovaný (anebo tušený) vnitřní přerod. Motivy konkrétních činů, stejně jako Mikaelova dřívější povaha, intenzita prožívání a úroveň rodinných vztahů... oč méně zůstaly tyto skutečnosti zřetelné, o to nesrozumitelnější zůstává celý snímek co do psychologie a dramatu. Nízká tvůrčí investice v tomto projektu znamená proto i slabší úrodu. 65% (19.04.2011)

Prášky neprášky, placebo neplacebo: ty to mohly jen urychlit (nebo zpomalit), ani nešlo o diskutovanou "krizi středního věku", alespoň ne tu běžnou. Klinický obraz je tu veskrze freudovský. Mikael si žije nad poměry (kdo by mohl pracovat nebo vůbec něco dělat, když celou stěnu tvoří pohled na jezero?), Luxusu, postavení (včetně rodinného) dosáhl jen na úvěr, za jistou cenu, kterou teď musí splácet. "Dokonale" vytěsnil svoje perverzní a agresilvní sklony - chápající manželka a upřímná dcera na jedné straně, a veslování a jogging na druhé, nejsou ekvivalentní náhradou. Mikael tedy povoluje uzdu a snaží se dohnat to, co zaměškal (vytěsnil). Ale psychika funguje jinak, než se možná domnívá, další úvěr si už vzít nemůže. Žádné rovnováhy (jakési kompenzace), o níž bláhově usiluje, se takto dosáhnout nedá. "Cesta", o které často mluví, ale až do závěru filmu se jí vyhýbá, komunikace s matkou, může spíš vést k cíli, který si předsevzal - alespoň já v tom vidím určitou nadějí. A nám všem nezbývá než sprásknout ruce a říct si s Petrem Skoumalem: Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde! (23.09.2021)

Scénárista i režisér se snaží diváka mást a předkládají mu falešné indicie pro pochopení motivace hlavní postavy. V zásadě jde o jednu z forem nemoci zvané krize středního věku. Vědomí, že vám život proklouzává mezi prsty, užírání se ze špatné životní volby, zahořklost a neschopnost vystoupit z naprogramované jízdy může vést postupně až k nenávisti a zkratu. K tomu, co dokázal během pár hodin Michael Douglas ve Volném pádu, se sice Mikael nedopracoval, ale jeho pozvolný sestup do zatracení je možná ještě mrazivější. Kristian Levring si pohrává s měnící se náladou a směřuje do stále tísnivějších poloh a Ulrich Thomsen si vyhrál s jednou ze svých typických rolí - pro podobné temné destruktivní charaktery má nepochybně talent. Celkový dojem: 75 %. (07.10.2015)

Tenhle severský film nestojí za pozornost jenom "díky" podílu českých členů štábu a českých vlaků v závěru, ale protože jde o zdařilé psychologické drama, resp. civilně pojatý komiksový film na dánský způsob. Celou dobu se pracuje s tím, že se jedná o hulkovskou variaci, kdy titulní postava nedokáže kontrolovat své emoce, protože se dobrovolně vystavila lékařskému experimentu. Mírně předvídatelná pointa ale předchozí postaví na hlavu a ve spojitosti s ní zamrzí, že když šlo celou dobu o psychologické drama schizoidního jedince "postiženého" svazujícími společenskými konvencemi, nepřekročí se žánrová pravidla a divák se nerozruší, musí mu být nabídnut alespoň částečně šťastný konec. V závěru jsem tak neměl pocit, že by se mezi námi mohl pohybovat podobný psychopat a že společnost může plodit takové zrůdy, ale že jde o formálně precizně zvládnutý snímek s nápaditými přechody mezi fikčními zdroji hudby i její významotvorností a chytře dávkovanými informacemi. Pokud by ale aspoň takhle dopadla česká PO UTA, byl bych rád. (05.03.2010)

Dochuť jinak kultivovaného filmu je nahořklá. Emocemi, otazníky a zvraty nabitý námět vyznívá v ochladlé atmosféře snímku do ztracena. Divákovi není umožněn přístup do nitra dění, ale zároveň není ani saturován chladně analytickým rozborem zla v člověku. Levring se na škále mezi emocionální manipulací Larse von Triera a vědeckým rozborem Michaela Hanekeho zařadil kamsi do šedého pásma, kde drásavé motivy ztrácejí ostré hrany a zjitřené postavy mátožně bloudí expresivní krajinou dánského venkova. Ačkoli se úspěšně vyhnul samoúčelnosti a bezobsažnosti, zůstal tvůrce uvězněný za vyleštěným sklem svého filmu. (24.07.2010)