Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Poetické drama z maloměsta šedesátých let 20. století. Napsal Josef Topol. Převzaté představení činohry Národního divadla v Praze v režii Otomara Krejči.
Hra Josefa Topola "Jejich den" měla premiéru na Národním divadle v roce 1959 v režii Otomara Krejči. Patří k prvním skutečně kvalitním současným divadelním hrám té doby, které usilovaly o pravdivé zobrazení lidského života. V roce 1961 byla pak přenesena do televizního studia a zaznamenána. Uvádíme ji nejen jako mimořádný doklad divadla té doby a počátek dramatické práce velkého básníka českého jeviště Josefa Topola, ale také jako doklad hereckého mistrovství paní Marie Tomášové, která se v těchto dnech dožívá 80 let. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (6)

rt12 

všechny recenze uživatele

Skvělé představení, které má po více než 50 letech stále co říct. Celá herecká elita z tehdejšího ND zahrála skvostně, mistrovské dílo J. Topola , život mu vdechl Otomar Krejča (pro televizi upravila Eva Sadková). Výkon pana Nedbala v roli socialistického sobeckého měšťáka je bravurní. Pro všechny, kteří mají rádi inteligentní divadelní hry. ()

Reklama

Snorlax 

všechny recenze uživatele

Krejča zde nechal zazářit „své chlapce" Munzara a Brabce. Třískův floutek už byl daleko za hranicí přehrávání a za všechny jeho vstupy musím srazit hvězdičku z hodnocení. Škoda, námět skvělý, zpracování skvělé, ale překvapivě to zkazil Tříska, potažmo Krejča, který si toho nevšiml. Co snad mohlo být přijatelné v budovatelské komedii Dva z onoho světa z téhož roku, zde funguje jako pěst na oko. ()

Marthos 

všechny recenze uživatele

Stejně jako Srpnová neděle je i Jejich den dílo básníka. Krejča si v Topolovi zřejmě "svého" autora už dávno hlídal, vždyť to byl první současný český dramatik, který mu stál za kritickou pozornost. A je to dnes Krejčův kmenový autor: je autorsky účasten na plné třetině z dosavadních dvanácti Krejčových režií. Topol je trochu zvláštní případ: rodem lyrik, nevystoupil na veřejnost dosud jinak než jako dramatik nebo dramatický překladatel. Básnické, lyrické vidění skutečnosti leží také v samém základě Jejich dne; bylo podle svědectví inscenátora v první verzi hry dokonce tak silné, že musel jít proti němu a zesilovat pevnost syžetu, konfliktnost situací a plastičnost charakterů. Půjde - v zájmu dramatičnosti díla - proti té lyrické citlivosti, ale nezruší ji. Vždyť se obrací na básníka právě proto, že u něho může najít rozjitřenou citlivost na nejjemnější deformace skutečnosti, vášnivost touhy po pravdě a bolavou nechuť k bezpáteřnému životnímu prakticismu. Najde to u Topola v mladě žhavém tvaru - a hnací silou inscenace se stane - celý obsah autorovy mladé osobnosti. Tedy: mládí! (...) Jenže, co prý je to vlastně to Topolovo a Krejčovo mládí? Barevné slovíčko Fráni Šrámka? Odbytý mladý lyrický hrdina přelomu století? Dokonce: očerňující naši současnost! A byl trpce ironický Munzarův Pavel, poflakující se po jevišti s rukama v kapsách, pochybovačný, na půl úst reagující, cítěn tak zcela nesoučasně? "Mládí, to jsou činy", namítá proti Topolovi Jiří Hájek, zcela ve shodě s těmi, kdož ty činy postrádali v dramatické osnově hry. Nikdo si však nepoložil otázku, zda proti heslu i proti zákonům poetiky nedal tu básník s režisérem přednost - pravdě skutečnosti. Ostatně přece nepředstírali, že jde o analýzu vnitřní problematiky mladého člověka. Není tu mládí vlastně jen zástupným symbolem oné čisté, nenarušené, harmonické lidskosti, která se jednosměrně střetává s Dohnaly - a s Krůty a Kapulety, a chcete-li, s Malvolii? S vtíravými, agresivními, hroší kůží obrostlými majiteli klíčů a příživnickými správčíky? Omezené soudcovské mozky těchto mírou své lidskosti malých lidí vládnou tomuto světu a ti mladí (ti praví, ti lidsky plní) jsou v ohnisku jejich zpytavého zraku - a proto jsou tak často trpcí, zahnaní do pasivity vzdorných otázek a vzteklých námitek. (...) Zajímavější a průkaznější je podoba, jakou přes herce vtiskuje tomuto typu Krejča-inscenátor. Vybírá si Miloše Nedbala, herce typově přesně vyhovujícího nejběžnější představě seriózního postaršího středostavovského občana a navíc herce s jednou vynikající kvalitou: úzkostlivě přesnou, artikulačně plnou mluvou. Stačí nyní tuto mluvní kvalitu trochu přetáhnout, lineálně ji zmnožit hypertrofovaným výkladovým gestem a tyto mluvní i gestické prostředky dát do služeb "malého", uvnitř zpatetizovaného textu. Nedbalova charakterizační kultura a interpretační přesnost sama pak zabrání, aby se tento herecký tvar nestal obludnou karikaturou, aby zůstal v "sympatických" lidských dimenzích a zasahoval diváka jen obludností své přirozenosti. Mohli bychom jemný, promyšlený a inspirativní způsob Krejčovy práce s hercem dokumentovat na mnoha jiných postavách Jejich dne: na Peškově primáři, na Matulové paní Zdeně, na Záhorského inspektorovi, na Marvanovu Hostovi. Na schopnosti, s níž přesně herecky zaměřuje výrazovou spontaneitu mladých herců. Tato perfektní herecká práce vyrůstá ovšem na perfektnosti Topolova dramatického dialogu: Krejča není z režisérů kteří ždímají životní pravdivost hercova výkonu z ploché banality textu. Těmito cestami dostává jednosměrně vedená myšlenková výstavba inscenace životní plnost dimenzí. (Jindřich Černý: Otomar Krejča, Orbis 1964, str. 83 - 88) ()

vypravěč 

všechny recenze uživatele

Josef Topol zapřádá nenápadné osudy nepřehlédnutelných lidí, kterým unikl ten jejich den a jimž prchá i ta nejpřítomnější chvíle, po níž by snad ještě stačili sáhnout a zachránit se (přinejmenším lítostí, která by vše přeložila nalíc), do měkkého tkaniva řeči, plného jehel. Ať už okoušejí tu svou mateřštinu hravě jako dítě (jako Munzar) nebo se kladou do jejích slastných vln se vší smyslností (jako Tomášová) nebo se jí chytají jako hole - v tom svém nejtěžším pokoření - a hmatají po tom ztraceném scestí, které by naplnilo víc než předepsaná cesta, vždy se nakonec poraní. To, po čem se jim tehdy zasteskne, se nedá napsat ani vyslovit… ()

Galerie (4)

Zajímavosti (1)

  • Premiéra se uskutečnila v Tylově divadle 4.10.1959, představení se dočkalo 89 repríz. (kosticka7)

Reklama

Reklama