• tulen12345
    *****

    (2x) ,,Ty nevěříš na lásku?" - ,,Věřím, na kouzelníky, ty hřbitove...!" Ještě dřív, než se na plátnech kin objevil Formanův Černý Petr, spatřila světlo světa v oblasti filmu rozsáhlá televizní inscenace v režii Otomara Krejči JEJICH DEN - v hlavní rolích s mládeži a o problémech mládeže. V téhle hře převzaté z Národního divadla lze vnímat i jakýsi nástup nového trendu moderního českého herectví právě ve stylu interpretací Otomara Krejči, jaké využíval při studování her na divadelním jevišti. Tahle inscenace je obrazem zrodu nové herecké generace, z níž tu velký prostor dostali budoucí legendy - Luděk Munzar a Vladimír Brabec - kteří ve svých postavách ukázali svůj velký talent v mladém věku. Ani mě už nepřekvapuje, že snad jediným zazděním kvality byly výstupy Jana Třísky (...ano, z hlediska dokumentárního se to přežít dalo). Jinak jsou to víc než dvě hodiny kochání při herectví zmíněných dvou bardů a řady skvělých hereček, se završením přítomnosti mistrovského Miloše Nedbala a Jaroslava Marvana. K dokonalosti by to možná chtělo místo ve větším diváckém povědomí a vydání na DVD s vyčistěnou kvalitou obrazu a zvuku (nereální a absurdní, že jo...?)(5.9.2017)

  • Marthos
    *****

    Stejně jako Srpnová neděle je i Jejich den dílo básníka. Krejča si v Topolovi zřejmě "svého" autora už dávno hlídal, vždyť to byl první současný český dramatik, který mu stál za kritickou pozornost. A je to dnes Krejčův kmenový autor: je autorsky účasten na plné třetině z dosavadních dvanácti Krejčových režií. Topol je trochu zvláštní případ: rodem lyrik, nevystoupil na veřejnost dosud jinak než jako dramatik nebo dramatický překladatel. Básnické, lyrické vidění skutečnosti leží také v samém základě Jejich dne; bylo podle svědectví inscenátora v první verzi hry dokonce tak silné, že musel jít proti němu a zesilovat pevnost syžetu, konfliktnost situací a plastičnost charakterů. Půjde - v zájmu dramatičnosti díla - proti té lyrické citlivosti, ale nezruší ji. Vždyť se obrací na básníka právě proto, že u něho může najít rozjitřenou citlivost na nejjemnější deformace skutečnosti, vášnivost touhy po pravdě a bolavou nechuť k bezpáteřnému životnímu prakticismu. Najde to u Topola v mladě žhavém tvaru - a hnací silou inscenace se stane - celý obsah autorovy mladé osobnosti. Tedy: mládí! (...) Jenže, co prý je to vlastně to Topolovo a Krejčovo mládí? Barevné slovíčko Fráni Šrámka? Odbytý mladý lyrický hrdina přelomu století? Dokonce: očerňující naši současnost! A byl trpce ironický Munzarův Pavel, poflakující se po jevišti s rukama v kapsách, pochybovačný, na půl úst reagující, cítěn tak zcela nesoučasně? "Mládí, to jsou činy", namítá proti Topolovi Jiří Hájek, zcela ve shodě s těmi, kdož ty činy postrádali v dramatické osnově hry. Nikdo si však nepoložil otázku, zda proti heslu i proti zákonům poetiky nedal tu básník s režisérem přednost - pravdě skutečnosti. Ostatně přece nepředstírali, že jde o analýzu vnitřní problematiky mladého člověka. Není tu mládí vlastně jen zástupným symbolem oné čisté, nenarušené, harmonické lidskosti, která se jednosměrně střetává s Dohnaly - a s Krůty a Kapulety, a chcete-li, s Malvolii? S vtíravými, agresivními, hroší kůží obrostlými majiteli klíčů a příživnickými správčíky? Omezené soudcovské mozky těchto mírou své lidskosti malých lidí vládnou tomuto světu a ti mladí (ti praví, ti lidsky plní) jsou v ohnisku jejich zpytavého zraku - a proto jsou tak často trpcí, zahnaní do pasivity vzdorných otázek a vzteklých námitek. (...) Zajímavější a průkaznější je podoba, jakou přes herce vtiskuje tomuto typu Krejča-inscenátor. Vybírá si Miloše Nedbala, herce typově přesně vyhovujícího nejběžnější představě seriózního postaršího středostavovského občana a navíc herce s jednou vynikající kvalitou: úzkostlivě přesnou, artikulačně plnou mluvou. Stačí nyní tuto mluvní kvalitu trochu přetáhnout, lineálně ji zmnožit hypertrofovaným výkladovým gestem a tyto mluvní i gestické prostředky dát do služeb "malého", uvnitř zpatetizovaného textu. Nedbalova charakterizační kultura a interpretační přesnost sama pak zabrání, aby se tento herecký tvar nestal obludnou karikaturou, aby zůstal v "sympatických" lidských dimenzích a zasahoval diváka jen obludností své přirozenosti. Mohli bychom jemný, promyšlený a inspirativní způsob Krejčovy práce s hercem dokumentovat na mnoha jiných postavách Jejich dne: na Peškově primáři, na Matulové paní Zdeně, na Záhorského inspektorovi, na Marvanovu Hostovi. Na schopnosti, s níž přesně herecky zaměřuje výrazovou spontaneitu mladých herců. Tato perfektní herecká práce vyrůstá ovšem na perfektnosti Topolova dramatického dialogu: Krejča není z režisérů kteří ždímají životní pravdivost hercova výkonu z ploché banality textu. Těmito cestami dostává jednosměrně vedená myšlenková výstavba inscenace životní plnost dimenzí. (Jindřich Černý: Otomar Krejča, Orbis 1964, str. 83 - 88)(29.3.2015)

  • sator
    ***

    Zajímavý kousek, slabým článkem jsou jednoznačně ženské role, speciálně starších dam...(11.12.2013)

  • rt12
    *****

    Skvělé představení, které má po více než 50 letech stále co říct. Celá herecká elita z tehdejšího ND zahrála mistrně, mistrovské dílo J. Topola , život mu vdechl Otomar Krejča (pro televizi upravila Eva Sadková). Výkon pana Nedbala v roli socialistického sobeckého měšťáka je bravurní. Pro všechny, kteří mají rádi inteligentní divadelní hry.(5.12.2013)

  • Snorlax
    ****

    Krejča zde nechal zazářit „své chlapce" Munzara a Brabce. Třískův floutek už byl daleko za hranicí přehrávání a za všechny jeho vstupy musím srazit hvězdičku z hodnocení. Škoda, námět skvělý, zpracování skvělé, ale překvapivě to zkazil Tříska, potažmo Krejča, který si toho nevšiml. Co snad mohlo být přijatelné v budovatelské komedii Dva z onoho světa z téhož roku, zde funguje jako pěst na oko.(23.6.2016)

  • - Premiéra se uskutečnila v Tylově divadle 4.10.1959, představení se dočkalo 89 repríz. (kosticka7)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace