Reklama

Reklama

Určitě jste o něm četli v bulváru. Hollywoodské zlatíčko Johnny (Stephen Dorff) bydlí v proslulém hollywoodském hotelu Chateau Marmont. Jeho okolí brázdí v nadupaném Ferrari, a když je zrovna doma, bývá tam s ním dostatek krásných dívek nebo uklidňujících prášků, které mu pomáhají tenhle sladký život zvládnout. Z ničeho nic se jednoho dne přede dveřmi jeho apartmá objeví jedenáctiletá dcera Cleo (Elle Fanning), jediný úspěch jeho jinak velmi nevydařeného manželství. Jejich setkání donutí Johnnyho, aby se ohlédl za svým dosavadním životem a upřímně si odpověděl na otázku, ke které dříve či později dospěje každý. Nešel jsem náhodou po špatné životní cestě? (oficiální text distributora)

(více)

Videa (2)

Trailer

Recenze (290)

ORIN 

všechny recenze uživatele

I přes benátského Zlatého lva pro mě zůstává film stále nedostatečně doceněným. Sofia Coppola má obrovský cit pro zachycení těch nejskrytějších emocí, přičemž vůbec netlačí na pilu a film nechává volně plynout. Jako nejzajímavějš prvek mi přišel obměňující se temporytmus v jednotlivých částech filmu - dlouhé občas statické záběry, které dokonale zachycují prázdnotu Johnyho života v úvodní a závěrečné části, jsou v opozici vůči části ústřední, kdy je Johny se svou dcerou Cleo a kamera se nesnaží jen tiše pozorovat. ()

castor 

všechny recenze uživatele

Statický záběr na kolečka objíždějící sporťák, předlouhá scéna dvou antirajcovních tanečnic, nijaká scéna jízdy v autě, opět pole dance vystoupení, sex s fanynkou, spánek.. a půl hodina je pryč.. Chápu, co tím chtěla Sofia Coppola říct, ale svízelné životní situace mi o poznání víc seděly třeba u Ztraceno v překladu. Prázdnotu života u dvora (Marie Antoinetta) vyměnila za vyprázdněný život u dvora současného – v luxusních hotelech, s obdivovaným hercem. Toho milují producenti i filmoví fandové, obdiv a potlesk diváků na každém kroku ale nezaplní prázdnotu jeho hotelových pokojů. Tam je sám. Režisérky přidušené cvičení na vždy jiné ztvárnění samoty naštěstí rozvíří hercova dcera, jedenáctiletá Clea. Coppola je osobitá, to se musí nechat, ale téhle psychologické drobnokresbě chybí to, co zdobilo třeba zmiňované Ztraceno v překladu. Spontánní scény, lehce zapamatovatelné momenty, lehkost, emoce.. Proto mi tolik vadí, že ve svém čtvrtém snímku moje oblíbená tvůrkyně absolutně kašle na diváka. Žádné vysvětlení, žádné emoce, žádná katarze. Natočila si ho prostě pro sebe.. beru, ale tím pádem si ho měla nechat ve své soukromé sbírce!! ()

Reklama

Hismael odpad!

všechny recenze uživatele

Dovedu si představit, že někdo bude tvrdit, že jde o upřímné vyprávění a citlivě zvolené pomalé tempo o frustrujícím životě herce. Nic to nemění na tom, že film je neuvěřitelná nuda a naprostá zoufalost ve všem. Scény jsou šíleně prodlužované a bohužel se v nich vůbec nic neděje, co by stálo za pozornost. Navíc se skoro vůbec nemluví a celková pointa v podstatě neexistuje. Chápu, že to všechno autoři chtěně předhazují, ale má to nulový výsledek. Navrhuji přejmenovat na Odnikud nikam. ()

Kryšpín 

všechny recenze uživatele

Sofia Coppola má strašně blízko k posedlosti, značí to její tři předchozí filmy: Vztah otec-dcera, prázdné výrazy herců, mladé dívky hledající své místo ve světě, hotelové pokoje, zajímavý výběr hudby a to vše zabaleno do melancholické nálady. Po Marie Antoinettě se vracíme zpět k nízkorozpočtovému filmu, ale to neznamená, že příjdete o Sofiino estetické vyprávění. Hned na začátku sledujeme v jednom záběru černé Ferrari, které jezdí dokolečka na dráze. Tím nám naexponovala hlavního hrdinu, jehož život se točí pořád dokolečka a nevede nikam (takže název filmu je jasný). Zbytek filmu se nese ve stejném duchu. Sofie beze spěchu vypráví Johnnyho život a svou pomalostí to dovádí až ke komičnosti. Důkazem je scéna odlitku tváře, kde je celý proces a střih jako by tu neexistoval. Minimální počet dialogů ve vás evokuje film Ztraceno v překladu, stejně tak i život v hotelech, který režisérka zná tak moc dobře. Ale celé se to vleče odnikud někam. ()

Vančura 

všechny recenze uživatele

Poslední snímek mé oblíbenkyně Sofie Coppolové (která je současně i autorkou scénáře) je přesně takový, jako jeho český název – plyne odnikud nikam. Což je trochu problém, protože on takový být chce, a současně nechce. Aneb natočit film o životní vyprázdněnosti a nudě není jen tak, protože budete vždy narážet na to, aby sama vaše umělecká výpověď nebyla nudná a „vyprázdněná“. Film sleduje krátký životní úsek jakési hollywoodské hvězdy, která je konfrontována se svou životní krizí prostřednictvím profláklého uměleckého prostředku – malého dítěte. Co nám chtějí všechny ty filmy jako Kolja, Cesta, Road to Perdition, Život je krásný, Kid, apod. říci? Je jejich hlavním poselstvím zpráva, že svět dospělých je ve své podstatě zpronevěřením všemu, čemu jsme věřili jako děti, a musí přijít nějaký Malý princ, aby nám řekl, že král je nahý? Proč tak často spisovatelé a filmaři sahají po malém dítěti, jako po ztělesnění nevinnosti, nezkaženého pohledu na svět, a příslibu naděje? Ve filmu Odnikud nikam je oním nevinným tvorečkem 12 letá Elle Fanningová, která má navzdory nízkému věku za sebou už slušnou filmografii. Její rolí je zde bezděčně zasadit semínko pochybnosti do nekonečného proudu flákání hlavního protagonisty, který je ve filmu zobrazen maximálně odpudivě, jak jen to je možné, aby si nad ním typický Čech závistivě uplivl. Drahé auto, kurvy na hotelovém pokoji, rozpadlé manželství, cigára a chlast... Nakolik lze asi v této postavě vysledovat autobiografické styčné body se samotnou režisérkou? Sofie Coppolová mě až doteď bavila tím, jak umělecky zápasila se svým údělem dcery slavného otce, jehož filmy stabilně okupují přední místa ve všech světových žebřících nejlepších filmů všech dob. Že to není lehký úděl a že se s ním celoživotně pere řada dcer slavných otců (u nás např. Tereza Boučková coby dcera celosvětově známého dramatika a spisovatele Pavla Kohouta) lze vysledovat i na tom, že režisérka ve svým dosavadních filmech variuje pořád stejné téma: pocity samoty a nepochopení v současném světě, komunikační vzdálenosti mezi lidmi, nedostatek empatie a porozumění pro druhého - Smrt panen, Ztraceno v překladu, Marie Antoinetta a i Odnikud nikam jsou různými variacemi téhož, a tento prvek opakování je právě dvousečný. Pokud se stále opakujete, vaší výpovědi to přidává na naléhavosti (viz spisovatelé, kteří přežili holocaust a celý život se k této traumatizující vzpomínce ve svých knihách vraceli, u nás např. A. Lustig). Na druhou stranu hrozí, že začnete nudit, a to je přesně případ Odnikud nikam. Osobně tento film vnímám jednak jako nepřesvědčivý, jednak jako prostě jenom nudný (a vlastně i zbytečný, protože totéž jinými slovy už bylo obsaženo v o 4 roky starší Marii Antoinettě z r. 2006, kterou považuji za mírně nedoceněnou). Proč bychom měli soucítit s nějakou hvězdičkou lidového nebe, když je celý současný svět designován tak, abychom k podobným exotům naopak vzhlíželi, a nekriticky je adorovali? Každoroční předávání Oscarů je opulentní přehlídkou podobných lidí, jako je Johnny Marco, kteří živí ohromný zástup lidí, a kterým je ztráta soukromí bohatě vynahrazena vysokými příjmy a aureolou íbrmenšů, jejichž spadlý vlas má stokrát vyšší cenu než polovina majetku Franty Vaňouse z Horní Dolní, který si o těchto celebritách denně čte ve svém oblíbeném bulváru. Ano, pokud je zde mj. hlavním poselstvím to, že i ti slavní to nemají jednoduché (a kdo má?), pak to beru, ale opakuji, že se nedovídám nic nového než staré známé klišé. Minulost ukazuje, že ne každý slavný herec musí život proflákat v sladkém pozlátku své slávy, a řada hollywoodských celebrit časem sekla s filmovou kariérou a životem hýčkané hvězdy, a daly se na pokání cestou Matky Terezy – namátkou mě napadá Audrey Hepburn a její angažmá v UNICEF, nebo třeba Brigitte Bardot a její zasvěcení zbytku života za práva zvířat. Kdo ví, jak by vypadal život Johnnyho Marca za 30 let? Hlavní hrdina mě nechal ledově klidným, a jeho názorový veletoč v závěru filmu byl jedním velkým WTF? momentem. Odnikud nikam je relativně jednoduchý film s jasnou vizí, kterou však režisérka mnohem zajímavěji sdělovala již ve svých předchozích filmech. Za mě osobně zklamání a 3*. () (méně) (více)

Galerie (60)

Zajímavosti (12)

  • Součástí soundtracku je skladba Cool Gwen Stefani z jejího debutového sólového alba Love. Angel. Music. Baby. (2004). (NinadeL)
  • Počas večernej "siesty" na gauči si hlavný protagonista Johnny (Stephen Dorff) zapáli a popíja pivo, pričom sa mu skoro minútu v striedavých intervaloch nad hlavou objavuje "boom" mikrofón. Záhadou ostáva, či to bol zámer, alebo chyba réžie. (EvAnSiT)
  • Požadavek režisérky na vzhled Johnnyho byl, aby připomínal herce Marlona Branda. Proto nosí klasická trička, ošoupané džíny a pohorky. (Taninaca)

Reklama

Reklama