Vrána

Naprosté nepochopení předlohy. Rupert Sanders zadaptoval něco, co vůbec nepochopil, čímž nejspíš zazdil svou kariéru. Autor předlohy tím komiksem vyjádřil svou bolest a neschopnost se vypořádat se zbytečnou smrtí své snoubenky, kterou srazil opilý řidič. Protagonista jeho příběhu ji nemůže přivést zpět, ale "něco" ho drží mezi světem živých a mrtvých a on se tak mstí těm, kdo mají s jeho bolestí, protože autor se chtěl pomstil a jeho dílo je snaha tyto emoce ventilovat nedestruktivním způsobem. V této pochcané adaptaci však protagonista může přivést svou milou zpět, protože ten, kdo ji zabil, má smlouvu s ďáblem, čímž narušuje rovnováhu a protagonista svou milou může přivést zpět, když onu rovnováhu opět nastolí tím, že ho zabije. Osobně nevidím důvod, proč přidávat další motivace a dělat s tematizace jistého lidského pocitu takovouhle vrtkavou slátaninu. Tvůrci očividně nechtěli adaptovat Vránu, ale přesto to z nějakého důvodu udělali (prachy; nevydělalo to ani půlku toho, kolik to stálo)... Za touhle adaptací Vrány je celkově debilní vize, protože ten film míří na dvě odlišné skupiny diváků: Na jednu stranu tvůrci jdou naproti fanouškům Johna Wicka a jemu podobným akčním filmům a sem tam naservírujou krvavý mayhem, jenže na druhou stranu to působí, jakoby to bylo esteticky ušito na míru mladym emo holkám nebo obecně fanouškům Lil Peepa (kterého protagonista připomíná), kterej ale umřel v roce 2017 a mam pocit že se autorsky vyčerpal dřív než se mu povedlo se předávkovat a jeho young-emo-tattooed-high-depressed-outcast styl zas poměrně rychle přestal být trendy. V původní Vráně nedostal vztah protagonisty s jeho milou moc prostoru a příběh začíná jeho zmrtvýchvstáním a na společné chvíle s milou se odkazuje jen útržkovitě - přesto však působí vyváženěji a funkčněji. Tato Vrána dává jejich vztahu více prostoru a protagonistovo zmrtvýchvstání se odehraje až ve 40 minutě. Pokud by tvůrci dokázali dobře prodat étos lásky a jejich vzájemnou chemii, tak by divák měl pocítit nelibost nad tím, že o to přišly postavy i on a zrovna tak jako protagonista by si přál zúčtování mstou. Prakticky bylo třeba jen pochytit klíčové rysy tohoto klasického revenge story narativu, aby to vyprávění náležitě psychologicky fungovalo. Mně to ale bylo celé dost volné. Postavy ve mně nic nevyvolaly, žádnou zvláštní chemie jsem mezi nimi jsem nezpozoroval a jejich vzájemné scény jsem si nijak neužíval. Dalo by se tedy říct, že jsem se těšil na to, až jeho milá umře, protože jsem věděl, že bude následovat něco, co mě bude bavit více. A ano, linie pomsty nabízí pár krvavých momentů a nějaké dobré killy, ale vzhledem k tomu, že jsem na protagonistu nebyl citově napojen, protože mi tvůrci v prvních 30 minutách nedokázali prodat onen vztah, tak pro mě scény výkony msty byly jen akční atrakcí bez jakékoliv citové náplně. A tahle atrakce už je taky docela okoukaná po všech těch letech wick-a-like akčňáků. Rupertovi Sandersovi se to prostě vždycky povede nějak posrat. Navzdory nějakým technickým kvalitám nikdy nenaplní očekávání. (14.09.2024) (méně) (více)