Melancholie

Melancholická nuda o věčné nespokojenosti i touze "udělat si i tu největší katastrofu hezkou" (je jedno zda jde o svatbu nebo o konec světa) završená děsivým, intenzivním a zničujícím dvacetiminutovým finálním aktem, ze kterého se mi i ta kolena rozklepala. Tenhle totální konec se neodehrává na planetě Los Angeles či planetě Hollywood, možná i proto je tak zdrcující a působivý - ale hlavně jiný a osvěžující. Part Deux výrazně lepší, Justinina část mě i přes ukázkově extrémní svatební dusno nechytla. 70% (23.07.2011)

(V detailech) Nádherný film o konci světa a o tom, že Melancholiíí vůbec není ona blížící se planeta (která působí spíš uklidňujícím dojmem), nýbrž naše matička Země obydlená psychicky se rozpadajícími bytostmi žadonícími o svůj esteticky přijatelný konec za doprovodu trefného reklamního sloganu Enjoy it while it lasts a Symfonie č. 9. Ten také postavy a divák dostanou naservírovaný rovnou v úvodu, aby mohl být závěr mnohem syrovější a mrazivější. Zároveň se však jedná o neskutečnou manýru, kopírující nejenom schéma Antichrista, ale svou první hodinou také Vinterbergovu Rodinou oslavu, byť se díky tomuto svatebnímu entreé zadírají hlavní charaktery hlouběji pod kůži. Sečteno a podtrženo - osamělejší, roztroušenější a depresivnější příběh letos v kinech nepotkáte - jen moje myšlenková i srdeční soustava se s Melancholií krapet minula. Asi jsem na tuhle podívanou až příliš velký flegmatik. (01.10.2011)

Občas mám pocit, že být v mojí hlavě je skoro nesnesitelné. Vždycky po zhlédnutí některého z Trierových filmů si ale uvědomím, že skutečné peklo je být v Trierově hlavě. Bojím se jen jediného - že tenhle výjimečný a vzácný tvůrce odejde z tohoto (zlého) světa dřív než by měl... a dost možná i vlastní rukou. A doopravdy si přeji, aby takový den nikdy nenadešel. (06.06.2011)

Má-li být tento film jedním z nejslabších Trierových děl, je to se stavem světového hraného filmu ještě nahnutější, než by si bylo možné vůbec představit. Pro nepřipraveného diváka pohledy do obrazů renesančních mistrů, dalších činů symboliky neodvratného konce, celkového pohledu za kulisy lidských obřadů a dalších velkých okamžiků člověčího života působí šokujícím dojmem. Ještě nesrozumitelněji vyznívají mezní okamžiky svatebního obřadu, nevěsta, která podvádí během svatební noci ženicha, aby mu vzápětí oznámila konec právě zpečetěného vztahu a další početné až absurdně působící momenty. Kniha šifer se však postupně rozevírá, úvodní sekvenci srážky dvou planet ozřejmuje a zprvu nejasné žánrové zařazení zprůhledňuje do nevšední sci-fi. Zánik cilizace je v tomto pojetí prolnut hned do dvou rovin: v první má svůj kosmickoastrální rozměr, v té druhé, v rovině dekompozic, lomů, pohledů za a mezi kulisy, kam divákovo oko běžně nedohlédne, vynáší pro Triera charakteristické mene tekel nad celou světovou civilizací. Cítí či necítí velký Dán konec naší civilizace? Je to gesto nahodilosti nebo naopak varovného jasnozření? Odpovědi na tyto otázky, které MELANCHOLIA, osudová planeta či planetka Trierova filmu, navozuje, jsou i odpověďmi po kvalitě doposud posledního díla tohoto rozporuplného muže z nejjižnější skandinávské země. (06.07.2011)

Asi jsem čekal od Melancholie trochu víc, ale rozhodně nemůžu říct, že bych byl zklamán. Technická stránka filmu výborná (btw, nebyla tahle hudba už někde jinde?), obsahová slušná (až na občasný art na úkor jasnosti), zkrátka téměř klasické severské drama, tedy až na tu sci-fi složku na začátku a v závěru filmu. A samozřejmě jasným tahákem bylo takřka špičkové herecké obsazení (min. na evropské poměry) a vykreslení charakterů postav (i když do teď jsem nepochopil motivy jednání Justine v podání mé oblíbenkyně Kirsten). Závěr nebyl špatný, ale tím, že ho režisér odtajnil už nazačátku, nedal možnost nějaké větší emoční odezvy od diváka, který se sice cítil stísněně, avšak už ne napjatě. Od Antikrista dobrý posun směrem nahoru, přesto více než 4* si film nezaslouží. (15.10.2011)