Melancholie

Není moc autorů mužů, kteří se vypíší za svých pocitů a pak to nechají zahrát ženami. ´Melancholii´ považuji za jednu z nejupřímnějších autorských výpovědí posledních let a úvodní prolog se zpomalenými záběry a působivou hudbou Richarda Wagnera za estetický orgasmus. Co znamenala 19.jamka, není myslím příliš směrodatné (už vidím Von Triera, jak se směje pod vousy při četbě různých, na hlavu postavených, vysvětlujících teorií). (27.07.2011)

Ale že to musela bejt šlupka. .. S odstupem ve mně ten film roste, takže moje první setkání s Trierem dopadlo dobře. A možná jsem si nemohl vybrat líp, vizuálně místy hypnotické (při úvodu jsem měl pocit, že mi pouští nějaký nový Kubrickův film). Jo a taky zvukově nejsilnější zážitek od Boylova Sunshine, Světozor vibroval, fakt (31.05.2011)

Opus, který nelze popsat slovy ani zobrazit na obrazovém plátně. Melancholia je něco jako hypnotický obraz, který se před námi pohybuje - na začátku pohybu všechno dává smysl a i když víme jaký bude výsledek v polovině se obraz roztříští na malé kousky, které se snažíme dát opět dohromady - nesmírný rozsah. Během celého projektu se v nás otevírá spoustu hlubokých emocí a temných melancholií, které po skončení nejdou zavřít. Ve výsledku bude Melancholie divácky rozdělena jako Kubrickova ODYSSEA - myšlenková meditace během celého projektu. Temný most, 19. jamka, temná postava Justine, nebo audiovizuální orgasmus. Nejlepší scénou pro mě zůstává noc před půlnocí a závěrečný *******. (12.11.2013)

Není to zdaleka tak vrstevnaté a symbolicky propojené a matoucí jako Antikrist. Vlastně je to docela nevyrovnané. První část (Justine) je klasickou syrovou sondou do "obřadu", v němž se pod líbivou fasádou luxusu ukrývá bahno patologických vztahů i naprostá prázdnota moderní doby (scéna, kdy hrdinka freneticky mění pootevřené reprodukce modernistických obrazů za plátna Breughela a Carravagia, epizoda s reklamní agenturou a ideálním sloganem). Inspirace Vinterbergem a Larsovými kořeny v Dogma 95 je tu více než zřejmá. Celé to táhne k neuvěření zrádná a temná Kirsten Dunst, která jakoby byla pozemským odrazem blížící se planety Melancholia - přitažlivá, ničivá, nepředvídatelná. Druhá část, nazvaná podle Justininy "usedlé" sestry Claire je podivně monotónním čekáním na katastrofu, kdy Trier poněkud přesouvá perspektivu od vnitřku postav k nebi, z nějž se blíží zkáza. Některé dialogy mi i s odstupem přijdou natahované a trochu vyprázdněné, ale celková vibrace je mocná, závěr nejmocnější. Podivná statičnost a pasivita postav je vlastně vzrušující, když ji srovnáme s posedlými "světanápravci" amerických filmů. Nad Melancholií se tak jako memento vznáší Justinin odsudek: Život na Zemi je zlý. Nemá cenu hledat v tom filozofii a poselství. Trier se zaměřil na postavy a mohutně gradující vlnu pocitu, který se zmítá mezi nebem a zemí, smíchem a smutkem, láskou a nenávistí. Melancholie ve mně skutečně zanechala hlubokou melancholii. Nemá cenu ptát se za čím. Melancholie nemá přeci jasný původ. Je jako ta planeta. Prostě se jednou vynoří za Sluncem a pak nemilosrdně narazí. Je celkem jedno, kolik racionálních výtek na novém von Trierově filmu vykoumáte. Je to především ryzí a krásná fetiš. Pokud jste ze stejné modrozelené planety jako Lars, samozřejmě. (25.05.2011)

Podtitul "překrásný film o konci světa" myslím velmi dobře vystihuje dichotomii, která je přítomná v podstatě po celou dobu trvání Melancholie, ať už jde o rozpor mezi důrazem na estetiku a blížící se zkázou nebo způsob, jakým se se situací vyrovnat - odevzdanost Justine a zodpovědný boj Claire. Trier myslím bezchybně vystihl pocity, které aktuálně panují ve společnosti a samotnou povahu onoho čekání na soudný den, když po stránce stylu zaplnil prolog skoro až reklamními obrazy na bezmocnost a téměř celý druhý akt utopil v nesnesitelně zdlouhavém očekávání armagedonu. Zoufalé a opakované přeměřování střídavě blížící se a oddalující se planety jako by symbolizovalo bolestné vyhlížení konce, ne nepodobné útrpně pozvolnému průběhu globální krize, která je sice permanentně oddalována nejrůznějšími záchrannými balíčky a dalšími opatřeními, ale v podstatě zůstává nenarušená a pomaličku směřuje k implozi stávajících, převážně materialistických hodnot. Únava sebou samými se mísí s fascinací, která provází sledování našeho vlastního konce, jako kdybychom si nemohli pomoct a museli pozorovat naši zkázu nejlépe nonstop se zaujetím hraničícím s masochismem. Melancholie možná není emocionálně nejdrtivější Trierův film (tím je pro mě stále Prolomit vlny), ale s uplynulým časem po zhlédnutí roste a v člověku vyvolává silné pocity... no, melancholie. Výše hodnocení do značné míry závisí na tom, zda formální stránku filmu přijmete jako součást sdělení, nebo ne. (27.05.2011)