Jiná žena

Tíživé a osobní... U Allena se ovšem těžko dají směšovat oba tyto jevy samovolně a byť znějí osudově až běda, jsou vlastně velmi prosté. Tíživé jsou většinou Bergmanem načichlé (zde dvorní mistrův kameraman Stan Nykvist) příběhy na neosobním místě, kde se iluze vytrácí při melancholickém bloumání nespokojených osob. Je tu jeden podstatný rozdíl, zatímco z Bergmanových postav mám většinou pocit potlačovaných emocí, co pouze čekají na výbuch, u Allena se nic neskrývá, protagonisté jsou zkrátka unavení a tak ani na maskování ve společností nemají moc sil. Potud tíživost, s osobním vkladem je jiná práce. Osobní jsou podle mě také filmy, kde se WA vysmívá světu, pouze u depresivněji laděných se možná zdá být otevřenější (dle mého klam, niternost přece nesouvisí s depresí). Takže v zásadě typický Allen, jen humor vynechal... Film nenudí, ale fanoušci klasik asi budou děkovat za vstřícnou stopáž. Vše je daleko pozvolnější, s umírněným hudebním doprovodem a minimálním glosováním typicky allenovských situací. Ona „jiná žena“ mi pak připadá jako osoba u Allena typická, co si v jeho filmografii zasloužila vlastní spin-off, protože její chování a postavení je mi moc povědomé. Bylo poučné v jejím deníkovém vyprávění procházet a hledat příčiny všech těch skleslých obličejů (zásadní se mi jeví slovo sebeklam → užité opakovaně, vztahuje se k přehnaným očekáváním v životě a následné kocovině). Nejsem milovník duchovnem prostoupených postav, což symbolizuje Mia Farrow. Naopak se mi zamlouval flashback á la popis fotografie. Vzpomínky jsou v pohybu (víří v nás), i když jen na fotce... Těch nápadů by se našlo víc. Jen mě mrzí, že v tomto období Allen vnímal cokoliv pozitivního vlastně jen, pokud se vrátil do minulosti, třeba éry rádia.... (01.02.2012)

Nejvíce v životě lituji, že nejsem nikdo jiný - Woody Allen. Jenže Allen je nejlepší, když je sám sebou. Jiná žena je průměrný plagiát Ingmara Bergmana, který mohl natočit kdokoliv. Nejdete tu motivy i celé věty z Mlčení, Scén z manželského života i z Lesních jahod a Woody si k tomu ještě sehnal Bergmanova dvorního kameramana. Beru to jako poctu snaživého žáka svému mistrovi, která bohužel osudovost Bergmanových děl nahrazuje banalitou. (20.05.2012)

„Protože není nikdo, kdo by tě chápal. Musíš změnit svůj život." Někomu může vadit lehce rozvláčné tempo, díky kterému se zřejmě bude leckdo navzdory krátké stopáži místy lehce nudit, ale u mě tomu tak nebylo, nejspíš proto, že se mi podařilo takřka zcela naladit na tu správnou rozjímavou vlnu (což Jiná žena prostě vyžaduje). U tohoto filmu totiž musíte přemýšlet a bilancovat spolu s hlavní hrdinkou. A že je to vcelku hořké bilancování. Nicméně život v iluzi a její následné rozpoznávání mě bavilo. Stejně jako posmutnělá atmosféra, pro Woodyho typická snová sekvence a spousta myšlenkové potravy. Moc se mi líbilo Marionino napjaté čekání na další „zpověď“, naopak „to“ s Lýdií mi přišlo už zbytečné (resp. moc samoúčelné, prostě jen aby hlavní hrdinka dostala skutečně „všechno“). Konec byl moc hezký, ten dovětek považuju za jeden z Woodyho nejlepších. Silné 4*, na film bych se chtěl někdy v budoucnu podívat znovu. „Zavřela jsem tu knihu a pocítila zvláštní směs tesklivosti a naděje. A přemýšlela, jestli vzpomínka je něco co máte, nebo co jste ztratili.“ (08.08.2015)

Psychologické drama asi padesátileté ženy, která je podruhé vdaná, uznávaná odbornice na poli filozofie a se spoustou přátel. Ta si však uvědomí, že její život je vlastně podivně prázdný. Chladný, bez vášně, se zdí okolo sebe. Najednou pozná, že lidé, o kterých si myslela, že s nimi má hezký vztah, k ní cítí naprosto něco odlišného. Woody zde zvážněl, řeší závažné lidské otázky a pokud máte chuť a potřebu je řešit s ním, film vás přiměje k zamyšlení. Rozhodně se nejedná o oddechovku či něco k odreagování. Kdo tohle čeká od každého Allenova filmu, asi bude zklamán. Kdo však v problémech jednotlivých charakterů filmu pozná něco ze sebe, a kdo k filmu přistupuje s tím, o jaký žánr se jedná, zklamán nebude. Film nenudí, je pravdivý a reálný (hodilo by se napsat klišeoidní "ze života") a najednou překvapivě brzo skončí. A mě k zamyšlení přiměl.. (02.09.2007)

Ze všech Allenových "depkových" filmů mě tenhle bavil nejvíc, přesto nemůžu dát čtyři hvězdy. Allen si tu strašně protiřečí. Na jednu stranu je proti "přílišné klidnosti, racionalitě a pohodlnosti", jak skoro doslovně některá z postav řekne, přesto se zde vše odvíjí právě podlě těchto pravidel, je taková gradace, vývoj charakterů i pointa. Je to až nelidsky intelektuální a v podstatě významově prázdné, protože vše, co film, říká, oklikou vyvrací. (21.08.2012)