Smyčka

Kohoutovo drama je záměrnou uměleckou fikcí; nejblíže realitě je Hanzlíkova role (R. Slánský) ovšem jen ve velmi přibližné projekci; Jan Novotný se blíží opět jen jako velmi vzdálená analogie buď Reicinovi, nebo Jindřichu Veselému. Modelová televizní inscenace je věnována základním formám dezinformace a výslechovým metodám StB (tzv. rudý gestapismus). Poněkud nepravděpodobné je časové včlenění, i když metod spojovaných s padesátými lety bylo užíváno i před únorem 1948. Je divné, že Kohoutovo drama nebylo více veřejně prezentováno. Patří k tomu lepšímu v České televizi. (13.03.2022)

Zajímavý námět od Pavla Kohouta. Období hektických, politických promněn, morálního kolapsu národa a s tím spojený nástup komunistů k moci. Zaujal mě hlavně zajímavý přerod mladého naivního komunisty/básníka, věřícího v ideály revoluce, v člověka schopného zalhat vlastnímu příteli do očí a poslat ho s klidem do vězení a možná i na smrt. Pomalu se tak stát poslušným straníkem bez svědomí a charakteru, člověkem co zaprodal sám sebe. Ale tenkrát to nejspíš nebyl ojedinělý případ. (10.01.2010)

Pro mě docela velké zklamání. Kohoutovu předlohu jsem nečetl a tak nemohu procentuálně rozložit nezdar mezi autora, režiséra a herce. Tak či tak, herecké výkony byly opravdu otřesné. Jistě zato může v zásadě nulové vykreslení psychologie jednotlivých postav (pana Kohouta s panem režisérem by snad omlouval fakt, že nám chtěli tím nevykreslením psychologie postav tu dobu přiblížit :-))))))))) Je mi ale líto, ale Ondřej Kavan a Martina Válková nepředvedly prostě nic. To si můžou hrát v těch svých seriálech, ale sem takové neherectví nepatří. Dělalo se mi z toho chvílemi blbě. U Viktora Preisse také docela zklamání. Hrál takovou značně nedůvěryhodnou karikaturu politika, který sice ví, ale přitom neví, co má s tím dělat. Hraní estébáku už ale bylo opravdu za hranou. Trochu to už připomínalo politickou agitku - "tohle to jsou ti zlí, ukažme si na ně prstem, podívejme se na tu špínu národa." U celého filmu byla zjevná křečovitost a nevěrohodnost. Pro mě to byla docela laciná obžaloba počátku komunistického režimu v Československu. Takový typizovaný příběh se schematickými postavami, které ovšem ve výsledku mají vypovídající hodnotu leda tak o autorovi předlohy. Podobnost rudého Máchy s Pavlem Kohoutem byla tak okatá, že jsem si musel říkat: Opravdu má pan Kohout zapotřebí, takhle trapně se před světem obhajovat? Musím říct zcela otevřeně, že se ve mně začala vařit krev, když jsem slyšel Hanzlíka říkat, že je vlastně jedno, že rudý Mácha se při procesu nepostavil za spravedlnost, protože by tím vlastně nic nezměnil. To je ten nejpádnější důvod, proč by se něco takového nemělo pouštět do škol. Pan Kohout nám tím říká, že bylo vlastně úplně jedno, zda se někdo podřídil nebo nepodřídil režimu, protože sám stejně nemohl nic ovlivnit. Zřejmě svědomí a určitá osobní hrdost je něco, co pana Kohouta celý život jaksi míjelo. Pan Kohout totiž zapomíná na jednu základní věc: komunismus sám o sobě žádné zlo neprodukoval, to zlo z něj udělali až lidé. A zlo lze vytvořit v zásadě z čehokoli. Když vyrostou mladí lidé s podobným mravním kreditem jako pan Kohout, bude zcela nepodstatné, že budou antikomunisté. Budou totiž ke zlu stejně náchylní jako pan Kohout. Jen ke zlu v jiném obalu. (23.01.2010)

Jako člověk žíjící v zemi ( jako jediný ve střední evropě ) kde v rámci demokratických principů musím snášet existenci strany jejíž historie je plná vražd, vydírání a teroru vlastních občanů a jako člověk, který je ze stejně demokratických principů i v dnešní svobodné republice nucen poslouchat sprosté bagatalizování své zločinecké minulosti současnými členy té samé strany větami typu "udělali jsme možná pár chyb, ale....." jsem velmi rád za podobný filmy. Za příběh, ze kterého je patrná ta obrovská zloba a nenavist s jakou se komunisti přisápali k moci. Osobně bych přivítal větší emoční gradaci ve finálové scéně, ta k tomu totiž přímo vybízela. Dalších námitek bych snad ani neměl. Ještě bych zmínil Jaromíra Hanzlíka a jeho rozhovor se Soukupem na schodech divadla v závěrečné části filmu, tuhle scénu totiž považuju za nejsilnější moment celého filmu. Pokud bude můj konseionářský poplatek investován do podobných projektů, budu velmi spokojen. (11.01.2010)

Inscenace vhodná do škol jako ilustrace historických událostí. 1) Nijak nepřekvapivá televizní inscenace působí spíše jako jakýsi hraný pseudodokument o počátcích socialismu v naší zemi, než jako umělecké dílo. 2) Zručně spíchnutému scénáři (inu, věci znalý "rudý Mácha" Pavel Kohout) bych vytkl jenom nevýrazné až plakátové hrdiny. 3) Druhá pointa (závěrečná porada v Rudém právu o způsobu zveřejnění smrti herečky Nostitzové) už působila nadbytečně. 4) Jaromíra Hanzlíka jsem zvyklý vídat v kladných rolích a jeho obsazení mě překvapilo. Svého protiúkolu se však Mistr zhostil tak, jak se na herce jeho formátu sluší a patří - výborně. 5) Ondřeje Kavana si pamatuji z první řady Rodinných pout proto, že to prostě byl (a stále je) moc hezký kluk. Tentokrát ke své přitažlivosti přidal i slušný, byť maličko toporný herecký výkon. 6) Nosné téma by si zasloužilo kvalitnější a méně televizně inscenační pojetí, škoda. (15.01.2010)