Nebezpečná metoda

Člověk by si neměl dělat žádné představy, ale už je to tak, že nějaká očekávání prostě jsou, tomu se nedá uniknout. Filosofie C. G. Junga mě zajímá, těšila jsem se na konfrotaci s Freudem ... Vyšla z toho love storry, která mě do kolen nedostala. I když uzávám, že na Keiru Knightley bylo pěkné pokoukání. (20.10.2017)

Tohle rozhodně není snímek pro širší publikum a nic na tom nemění čtveřice Knightleyová, Fassbender, Mortensen a Cassel. Naopak všichni si tu střihli role pro ně spíše netypické a hodně těžké. Nicméně se jich zhostili se ctí. Vyzdvihuji výkon Kiery, která zde svým herectvím opravdu překvapila. Nikdy jsem nepochyboval o jejím nadání, ale tady tedy zabodovala. Kiera je stále kost, ale kosti z ní už lezou a mohla by krapet přibrat. Film je protkán hodně těžkými dialogy a myšlenkami a držet s ním tempo jde jen s čistou a neunavenou hlavou. Nicméně emočně je to bohužel trochu ploché ač skoro zbytečně protože je k nevíře co dokáže napáchat jedna ženská... ! Snímek je překrásně podbarven příjemnou klavírní hudbou. Kamera je skvostná, vyžívá se v detailech a hře světel. Secesní skvost ! Toto byl hodně zajímavý pohled na jeden rodící se lékařský obor. Jen to mohlo být živější. * * * (28.02.2012)

Žili byli dva psychicky nevyrovnaní psychologové, kteří si náruživě dopisovali a sem tam zkusili někoho vyléčit. Někdo si toho všiml a začal o nich psát do učebnic, které teď čteme ve školách. Zřejmě si je přečetl i David Cronenberg a řekl si, že je to zajímavý námět. To si řekl sice moc dobře, ale co mi na oplátku řekl jeho film? Že žili byli dva psychicky nevyrovnaní psychologové... (31.01.2012)

V Cronenbergově filmografii poměrně logický (po)krok. Od praxe, tzn. obskurních nezávislých hororů za pár peněz (Shivers, Rabid, Mláďata), potažmo obskurních hororů za více peněz (Videodrome, Mrtvá zóna, Moucha), se propracoval k teorii a začal s kapitálem velkých hollywoodských studií točit uhlazená dramata. Podvratnost dřívějších metafyzických tělesných hororů (žánr, na který má copyright) se z jeho posledních filmů nevytratila, je jenom umněji skrytá a tím nebezpečnější. Podobně jako temné myšlenky. Bezpečně zasuté v našem podvědomí, dokud je z něj na začátku 20. století nezačali vyšťourávat dva pánové. Metoda otců psychoanalýzy byla soudobými pozorovateli vnímána jako léčba mluvením. Pacienti hovořili, Freud a Jung poslouchali. Nebezpečná metoda tento postup přejímá s tím rozdílem, že po většinu filmu hovoří Freud s Jungem, zatímco poslouchat budeme my. Neuhýbavým, přesto distingovaným slovníkem a jemnými náznaky jsou rozkrývána Cronenbergova oblíbená témata sexuální represe a destruktivní síly lidského chtíče. Nejvíce fascinující vývoj prodělává otcovsko-synovský vztah mezi oběma muži, pro něž se existence toho druhého postupně stává hnací silou a zároveň něčím, co by nejraději popřeli. V duchu poučky, podle které musí lékař sám onemocnět, aby věděl, co léčí, je Nebezpečná metoda klinickou studií neortodoxního milostného trojúhelníku. Základnu tvoří Jung, muž s obdivuhodným apetitem, který se s ohledem na druhé neomezuje ani v jídle (s Freudovou rodinou u stolu), ani v sexu (za svou nevěru zjevně necítí lítost). Více než pro něj samotného je proto tento egoismus zničující pro další dvě osudové osoby jeho života, pro Sabinu, prodělávající přesvědčivou a pro vyprávění směrodatnou proměnu z pacientky v lékařku (viz první a poslední záběr filmu), a pro Freuda. Pouze s nimi Junga příznačně vidíme na loďce, kterou mu daruje manželka. Pro diváky obeznámené se základními psychoanalytickými koncepty poskytuje srozumitelně zakomponovaná freudiánská symbolika vodítko k orientaci v bludišti tužeb, jimiž se postavy nechávají ovládat (Otto Gross, zosobněné libido, by mohl být Jungovým nespoutaným id, zatímco autoritativní Freud představuje jeho restriktivní superego). Nebezpečná metoda je dramatem do důsledků promyšleným minimálně na dvou rovinách, přičemž ta vrchní – k porozumění – prozrazuje režisérovo mistrné ovládnutí klasického narativního stylu. Žádný střih nepřichází nazmar, kompozice záběrů je působivě úsporná díky velké hloubce pole, rozmístění figur v prostoru reflektuje vztahy dobrovolné i vynucené podřízenosti a dominance mezi postavami, vyprávění plynulé a soustředěné, sešněrování milostné a pracovní linie téměř dokonalé. Kanadský podivín pro mne tímto definitivně postoupil do kategorie velkých režisérů. 85% Zajímavé komentáře: Bluntman, Mertax, Tayen, Hwaelos, Omnibus, SeanLSD (13.01.2012)

Mistrovské dílo, z kterého budou téměř nekriticky nadšeni především jedinci obeznámeni s tvůrcovou ranou tvorbou, protože se zde navrací pojetí ženské postavy jakožto velmi destruktivního (rozpad vztahů a hodnot) a zároveň i tvůrčího prvku (represe ega sloužící k odhalení imanentního Já nesvázaného konvencemi). Cronenberg se evidentně dostal do stádia, kdy tematizuje své vlastní dílo, a tak diváci očekávající souboj dvou psychoanalytických mozků budou odcházet pravděpodobně zklamáni, ale Kanaďanovi fanoušci budou s disputacemi na téma identity a spojení sexu se smrtí spokojeni. Jenom si nejsem jist, nakolik tato trojitá adaptace (ze scénáře přes divadelní hru dle knihy do filmu) bude fungovat v českém prostředí, kde se bude chodit na značku "Cronenberg", když převládá nesmyslné uvažování o režisérovi - vzhledem k jeho tvorbě - jako "úchylovi", "podivínovi", "zvrhlíkovi". Přitom, jak dokázal i předtím, není jen vyznavačem čehokoliv béčkového a exploatačního, ale má stejnou měrou rád i klasiky, a tak po svérázné poctě Bergmanovi přichází se svou variací na Viscontiho kostýmní "senzuální" dramata a biopicy. Rozhodně nejde o povrchní film, ale o to, co se skrývá za tím povrchem... a pro neoformalisty zároveň jde o nebývale promyšlené dílo, stavící na triadičnosti prvků (postav, výstavby vyprávění i způsobů záběrování). Více zde. (13.01.2012)