Tady to musí být

Vyžilý, životem unavený ex-muzikant na stopě skoro stoletého nacistického zločince, aneb filmový elegán Sorrentino se pevně opřel o podmanivý audiovizuál a nabídl úsměvnou nití protkané road-movie, které své základy položilo na ironii námětu. Způsob, jakým Cheyenne zastavil své pomalé umírání na nudu zaměnitelnou s depresí, měl svůj smysl, stejně jako vývoj jeho postavy, která rozhodně není tak nebystrá, jak se zpočátku jevila.. Nutno dodat, že Sean Penn ala Robert Smith z The Cure (čti postavička z Burtonova filmu, v jejíž vlasech dekády hnízdí snovačovité ptactvo) vystřihl svůj part za tónů Arvo Pärta s nebývalou citlivostí a noblesou. „I'm not trying to find myself. I'm in New Mexico, not India..“ (17.05.2018)

Film stojí a padá na výkonu a charisma Seana Penna. Ten je naštěstí standardně dokonalý a i když vypadá, jako by se měl každou vteřinou rozpadnout, díky němu filmovému hrdinovi držíte palce. Čím blíže je Cheyenne u svého cíle, tím více se film dostává do hloubky Pennova charakteru a stupňovitě zvyšuje jak napětí, tak atraktivitu prostředí. Režijně je tento aspekt zvládnut bezchybně a divákovu pozornost si tím snímek udržuje po celou dobu, ale.... zde. (26.04.2012)

,,AŤ UŽ SE STANE COKOLIV, VZPOMÍNKY BUDOU VŽDY SOUČÁSTÍ ŽIVOTA“..... /// Divnej, divnej, divnej ... film. Zasraná (bejvalá) rocková hvězda a její zamejšlení nad sebou, svým tátou... žádný vzpomínky na narvaný sály, nohy ,,do praku“ či tuny koksu, plno prázdnejch myšlenek či (chcete – li) filosofie myšlenkový intimity. Pomalej film s fantastickým Seanem Pennem, u nějž jeden fakt neví, jestli je v depresi nebo se nudí. Pičovina, na který je něco tak podivně zajímavýho (třeba kamera...), že se to nedá jen tak vyhnat z palice. Možná uhrančivá podobizna rockový verze Střihorukýho Edwarda, možná ta ležérnost se kterou poodhaluje to, co ukrejvá pod rtěnkou a make-upem. Rozhodně mi v hlavě neuvízla žádná myšlenka a ani muzika mě nerajcuje. Tak co to jen může kurva bejt??? Třeba na to přijdu příště. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Ujíždím na Talking Heads. 2.) Chcu poznat chlapa, kterýho napadlo přidělat ke kufrům kolečka. 3.) Thx za titule ,,Pyverrn“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ ne (15.03.2012)

Paolo Sorrentino u mě na podruhé a opět velice solidně. Zase je vidět skvělá práce se vším, co k filmu patří. Některé táhlé záběry jsou naprosto ultimátní. Jako kdybych koukal na Kubricka. Stejně tak i hudba do filmu perfektně sedí. Každopádně od Božského, ve kterém jsem se občas nevyznal, tady vznikl trošku jiný problém....a to ten, že Sean Penn, ačkoliv je postava hodně výrazná a hodně dobře zahraná, pořád jsem jeho chování asi půlku filmu nechápal. Co nechápal, já nerozuměl celý jeho rodině, nerozuměl jsem žádným těm dialogům a tím, čím si procházel. Šlo to uplně mimo mě, ale postupem času jsem se do toho nakonec přeci jenom dostal. Bylo to těžký, ale dalo se to zvládnout, protože jakmile se objeví v USA, rozjede se vcelku slušná road movie, který chvílemi baví, chvílemi udivuje, ale hlavně vypráví další zajímavý životní evropský příběh, s dodatečným stigmatem druhý světový války. (13.05.2013)

Film o holocaustu všedního dne, zapomínacích rituálech, nepřenosnosti dějinné zkušenosti, strachu dospět, amerických fetiších (zbraně, auta, velké objekty) a obyčejných gestech neobyčejného významu. Sorrentino rozšířil svůj tematický záběr, ač si jako svědka stavu soudobé společnosti opět vybral jediného člověka, jedinou zvláštní bytost. Více než dříve tentokrát nestřídá jenom záběry ukolébavkovitě statické s prudce dynamickými, přepíná také mezi mikro a makro hlediskem. Menší je vina toho muže, který přispěl ke spáchání dvou sebevražd, větší toho, který léta soustavně ponižoval bezbranné vězně. S tím, jak Cheyenne pomalu dospívá a přechází od drobných zlomyslností (supermarketová sabotáž) k zodpovědnějším činům, se mění také jeho pohled na skutečnost a nálada filmu. Scény jsou komponované jako krátké skeče, ale díky zasazení do kontextu vyprávění nejenže nepůsobí samoúčelně – některé z nich jsou více mrazivé než komické (vrcholně bizarní moment s obézní fanynkou a projíždějícím chlapíkem, jemuž knír dodává hitlerovské vzezření). Atmosféru Tady to musí být nelze postihnout jedním adjektivem, musíte ji zažít. Měnění perspektivy, vybroušený vizuální styl, vnitřní dynamika a nevnucující se humor – vše se Sorrentinem spolurežíruje Sean Penn. Jeho zombie walk určuje tempo filmu, který je pomalý a současně (díky kameře) neustále v pohybu. Zatímco pohyb vnitřní, v protagonistově mysli, si musíme z postupně doplňovaných informací domýšlet. Občasné ozvuky Cheyennových divokých rockerských let zase nacházejí komplice v náhlých kamerových nájezdech. Stejně jako film, i hrdina se vzpírá uzavření do jasně dané škatulky. Nikam nezapadá, sám pořádně neví, kým je. Jako v každém oidipovském dramatu může poznat sebe jedině skrze otce a otce v tomto případě pozná jedině pochopením holocaustu… a lze snad pochopit holocaust? Jeho nezařaditelný zjev ho vylučuje ze světa povrchního skenování skutečnosti a zároveň mu propůjčuje zvláštní privilegium neškodného neználka, s nímž je kdekdo ochoten zapříst dialog. Sám si však v průběhu cesty začíná uvědomovat, že hledět na svět zpoza masky dítěte je sice pohodlné, ale rovněž krajně nezodpovědné a vyvolávající pocit neúplnosti. Pocit, že „tady něco není v pořádku“. Není a zřejmě ani nikdy nebude, protože hledání ve skutečnosti nikdy nekončí, ale právě díky tomu jde o jeden z nejpodmanivěji podivných snímků posledních let. 90% Zajímavé komentáře: FlyBoy, Šakal, ZuzkaZ, mat.ilda, F.W.Colqhoun (10.01.2013)