České nebe: Cimrmanův dramatický kšaft

Přece jenom jde o kšaft, takže si duo Svěrák Smojlak trouflo na divadelně náročnější látku a bystřejším divákům je jasné, že hraním o "českých" velikánech si darovali dárek hlavně sami sobě. Viděl jsem obě představení v různých alternacích. Ze semináře bohužel vyčnívá pouze pan Svěrák, který umí vtipně pracovat s textem a dělá pauzy na správných místech. Škoda, že se mu nepřiblížil i zbytek ansámblu. Abych nebyl k hereckým výkonům příliš kritický, vyjmenuju jen ty, co své role zahráli dobře: pan Smoljak, Svěrák, Čepelka, Kašpar a Weigl. Dobře napsané jsou role Komenského a Husa. Zbytek je bohužel průměr a místy i (Cimrmanovský) podprůměr. ___ Ale jak už jsem napsal, jedná se o kšaft a v tomto pohledu jsem se při Českém nebi bavil. (22.12.2010)

"A v čem vyniká ten Cimrman? - Ve všem! - A kdo to říká? - On!" České nebe asi nikdy nebude největším klenotem z dílny Svěrák - Cimrman - Smoljak, ale každý fanda DJC si musí náležitě užít objevy přednášejících i mudrování nebeské komise. Samozřejmě je mi trochu líto, že se mezi tradiční genialitu tvůrců tentokrát zatoulala netradiční špetka trapnosti ve složení slávista, Podmáslí a Krychle, ale celkové vyznění tohoto kusu ode mne neobjektivně dostává ohodnocení čtyři hvězdy a tři cípy k tomu. Takže jako vždy za pět a neřešme to. (06.01.2016)

Díky MF za vydání DVD s oběma alternacemi. Poslední šance vidět v podstatě kompletní DJC (chybí jen Pavel Vondruška). Je neuvěřitelné, že 43 let od taložení divadla jsou tvůrci schopní přijít s hrou, kterou je bez uzardění možno postavit na úroveň jejich vrcholné tvorby. Exceluje zejména Jaroslav Weigel, jeho Hus je neuvěřitelně zábavná postava. Jedinou drobnou výhradu bych měl k praotci Čechovi a jeho občasným slabším chvilkám (podmáslí). Ale i tak se jedná o staré dobré DJC. Jediné co mě trošku děsí je věk většiny hlavních představitelů. Obávám se, že tento fenomén už nebude mít dlouhého trvání. 95% P.S.: Veliký obdiv si zaslouží hlavně Ladislav Smoljak za nasazení, které předvedl, i přes svůj špatný zdravotní stav. (29.11.2010)

Autorský i lidský epilog nedoceňovaného tandemu - v době, kdy hra vznikala a připravovalo se její divadelní ztvárnění, byl již Smoljak smrtelně nemocen - je dílem zdařilým a určitě náležejícím k těm zdařilejším a lepším. Příznačný něžný humor, slunící se v laskavě vlídné hravosti, doplňují solidní odborné znalosti a již mnohokrát velebený a vzývaný jedinečný cimrmanovský smysl pro humor slavné autorské dvojice. Mateřská znaménka lidských nedokonalostí naší doby poznamenávají šťastně i tvárně charakteristiky zejména hlavních postav a propůjčují jim invenční zorný úhel dosud neznámých souvislostí a fakt, aniž by to okatě znejisťovalo bdělé oko naší tehdejíší odborné historické obce. Prakticky stále je na co se dívat. Epilogy mohou být pietní, ale také jsou s to jiskřit humorem, nápadem, přímým i alternativním prostě lidskýmpovzbuzením. Ano, uzavírá se celá epocha dějin moderního českého divadla, která navazuje na odkaz prvních moderních kabaretů před 100 lety. Lidé se uměli invenčně bavit, vzájemně si naslouchat, tolerovat, bavit, nikoliv pouze "si užívat". Publikum šedesátých let mělo zkrátka velmi blízko k prvorepublikovým fanouškům Osvobozených či burianovského Déčka. Nostalgie, která tu přistupuje jako první pomocnice, by měla být podle přesvědčení protagonistů hry nostalgií naprosto nenostalgickou; ten, kdo žije ve znamení humoru recese, sebesrandy, ani nemůže uvažovat, myslet a jednat jinak. A jeho divák ho nemůže nenásledovat. To je podstata kouzla sedmi písmen tvořících název obtížně sdělitelitelného smyslu a podstaty bytí slavného českého divadla. (19.12.2010)

Sice ještě stále výborná cimrmanovská zábava, ale už s poněkud hořkým nádechem, který mu dává nejen postupné „odcházení“ jeho opor do „českého nebe“, ale také nové posily, které jen dokazují, jak jsou pánové jako Vozáb, Vondruška nebo Smoljak nenahraditelní. České nebe sice je plné inteligentního, typicky cimrmanovského humoru, s několika hravými momenty a nesmrtelnými hláškami, nicméně v žádném ohledu nedosahuje laťky, kterou kdysi v roce 1967 nasadil geniální Akt a divadlo si ji s mírnými výkyvy (Lijavec) udrželo až do geniální Švestky v roce 1997. Jako bych v něm cítil patrnou, ale pochopitelnou, únavu materiálu. Což není výtka ani kritka, jen, vzhledem k situaci, chápavý postřeh, který nic nemění na tom, že cimrmanovská klasika pro mě navždy zůstane tím nejlepším z českého humoru. (18.12.2011)