Nábyteček

Pokud se u Nábytečku, potažmo u Girls, nesmějete, dělá si pravděpodobně legraci právě z vás. Lena Dunham exceluje ve schopnosti napsat postavy, které jsou sice na jednu stranu obyčejně sympatické, ale na druhou až nepříjemně narcistické a sobecké. Mnoho situací, do kterých Dunham sama sebe i ostatní postavy dostává, sice můžou působit roztomile trapně a vtipně, ale současně v tom je zřetelná, často nemilosrdná satira privilegovaných bílých twentysomethingů, kteří vystudovali humanitní školu a teď neví, co se sebou. Nemyslím si ani, že by tahle sebekritika vycházela z ironických pozic, jinak velmi typických pro dnešní faux-hipster generaci. Když Aura bez mrknutí oka žádá matku o peníze nebo se vzteká, že nikdo nechápe její potřeby, je na tom nejvíc tragické a znepokojivé to, že si tuhle svoji sebestřednost neuvědomuje. Chápu, že se na tohle někdo dívá a přitom ho vlastně konejší, že někdo jiný (navíc ve filmu nebo televizi) má stejné problémy jako on, ale pokud přitom přehlíží tu kritickou rovinu, je chyba spíš v něm a ne ve filmu (seriálu). (16.08.2013)

Jedna zásadní chyba na mé straně, že jsem tohle viděla až po dvou sériích Girls. Protože víte proč? Ono je to v podstatě úplně to stejné. Stejní herci (na tom by nebylo nic tak špatného, hodně režisérů má své oblíbence), ale oni dokonce hrají stejné postavy jako v Girls. Ta Charlotta (ta tu dokonce použila naprosto shodnou frázi "Don't do anything I wouldn't do."), Jad a Aura mají úplně stejné povahové rysy jako postavy ze seriálu. Jde vidět, že tedy nejprve si Dunhamka zkusila film, a pak si řekla, je to dobré, zkusím z toho udělat seriál. Kdy ale musím říct, že seriál je možná o kapinku lepší, protože je tam více postav s odlišnými vlastnostmi. Každopádně ale i tak je to vtipné, charaktery jsou tu velmi dobře umístěny a mnoho lidí zde píše, že se v tom mohou vidět všichni ti, co vystudovali humanitní obor, což je v podstatě taky pravda. Jinak bylo něco, co ta její matka neměla v těch bílých skříňkách? A už vím, jak označit jisté osoby - type "I have to go home" (každý má mezi svými přáteli aspoň dva takové). Hodně dlouho jsem si taky lámala hlavu nad tím, kde jsem viděla Merritt Wever a pak mi to docvaklo v New girl, jenže to chudinka nemá napsané ve filmografii. 3.5* (12.01.2014)

Komedie rozpaků. Aura se snaží navázat dialog s domovem, kterému přestala rozumět, ale bez kterého zároveň ještě nedokáže existovat. Neví, jak se uchytit v dosud neprobádaném světě lidí, kteří dokončili vysokou. Potřebuje vědět, že někam patří a je někým žádaná. Celý film si snaží vydobýt zpět pozici dcery, získat od matky povolení spát v její posteli, být zase jejím dítětem. Alespoň na chvíli. Nejde z její strany jenom o projev strachu ze zodpovědnosti a citové nejistoty, ale také nesamostatnosti, neschopnosti vidět skrze své vlastní také problémy druhých, potřeby být někým vedena. Mohu-li soudit ze své divácké zkušenosti, pro osobu stejného věku a výchozí pozice, jakou má Aura, je Nábyteček filmem příjemným i protivným současně. Příjemným, protože se v jeho mikrosvětě trapného mlčení, ostychu a nepatřičnosti lehko zabydlí, protivným, protože ji konfrontuje s vlastní nedospělostí, parazitováním na cizím úspěchu a neustálým hledáním cest, jak si usnadnit život. Na co ale skutečně máme ve svém věku a postavení nárok? Proč považujeme za nepřijatelné být osamělí, bez moci a bez peněz? Nepoučitelné, negativistické a sebou samými pohlcené postavy jsou vzorovými i varovnými příklady. Lena Dunham ukazuje holou pravdu (ač ještě ne tak „holou“, jako později v Girls) bez moralizování, ale zároveň bez jakéhokoli romcomového zjemňování. Ukazuje opravdové lidi, jejichž rozporuplné charaktery nelze posoudit a odsoudit jednou větou. Stejně výmluvná a přitom víceznačná je kamera, které se daří kompozicí záběrů a zapojením mizanscény vystihnout rozpoložení i situaci postav (chladně elegantní rámování bytu jako několika aseptických kójí, na nichž není nic domovsky hřejivého). Nebudete-li se cítit trapně kvůli postavám, prostředí, v němž žijí, na vás pocit nepatřičnosti spolehlivě přenese. 85% (10.12.2015)

Dve sestry Dunhamové sa správali väčšinu príbehu ako duté predmety. Osviežujúcim momentom satisfakcie bola scéna, kedy na domácej párty tá mladšia zrazu ožije a poriadne tej ťape naloží - veľmi pekné... Ako tragikomický, existenciálny portrét vzdelaného, ale nepoužiteľného dievčaťa to fungovalo, super. Akurát sa mi nepodarilo nadviazať spojenie s hlavnou hrdinkou a navyše - ale to bude asi iba môj problém - som mala bláznivé nutkanie ju učesať, uf! (04.03.2016)

Po seriálu Girls další zkušenost s mladou herečkou a filmařkou Lenou Dunham. Poměrně banální příběh všedního života, kdy se hlavní hrdinka protlouká životem, otřesená vlastní existenciální krizí a vztahovými neúspěchy. Zápletka sice není kdovíjak objevná, ale výrazně jí vylepšuje hořký humor, únosná dávka tragikomiky, neokoukaní herci a výborně zpracované dialogy. Škoda jen toho mdlého závěru, který celkové vyznění snímku dost sráží. (03.09.2013)