Stud

Cineorgasmus. Steve McQueen má už po dvou filmech zcela nezaměnitelný rukopis a v Shame jej navíc zvládá dál rozvíjet. Hlad byl velmi sebejistý debut, ale tohle je, troufám si říct, téměř mistrovské dílo. Mezi oběma filmy lze samozřejmě vypozorovat řadu tematických podobností (v centru vždy stojí tělo jako prostředek komunikace), ale i rozdílů. Zatímco Bobby Sands vědomou manipulací svého těla dával systému určitou ideologickou zprávu a překonával tím symbolicky fyzické vězení, v němž se nacházel, Brandon ve Studu je naopak otrokem svého těla, ovládat jej nedokáže a vězení, z něhož se mu nedaří utéct, nemá žádné mříže. Takové vězení je nejděsivější (uvědomoval si to i George Lucas, který své hrdiny v THX1138 uvěznil do zdánlivě nekonečného bílého prostoru), protože klíč k němu leží v naší mysli a je těžké si to uvědomit nebo vůbec připustit. Proto když si jde Brandon zaběhat do ulic New Yorku, je to stále únik pouze iluzorní - přes všechnu otevřenost prostoru, kterou mu megalopole poskytuje, se nakonec zase vrací tam, odkud vyšel. _______ Pro film je velmi důležité napětí mezi blízkostí a odtažitostí; z formalistického pohledu by skoro mohlo jít o dominantu filmu. V rovině příběhu je tahle tenze patrná ve vztahu Brandona a jeho sestry - podle všeho si s sebou nesou trauma z dětství a každý volí odlišný způsob, jak se s ním vyrovnat. Brandon emoce potlačuje, nedokáže navazovat normální vztahy, odmítá je a udržuje si odstup - Sissy je naopak labilní, vyžaduje neustálou pozornost a po vztazích touží. Tyto vlastnosti se zároveň promítají do toho, jak postavy zacházejí s vlastním tělem - jde vždycky jen o odlišný druh sebedestruktivního chování. Film pak ke zdůrazňování těchto charakteristik využívá především rámování záběrů - příznačný je pětiminutový velký detail na obličej Sissy, když zpívá "New York, New York" (extrémní blízkost) a naopak celky a velké celky, v nichž je převážně zabírán Brandon. Jeho postava se navíc v několika případech nachází na samém okraji rámu a dává tak ještě víc vyniknout prázdnému prostoru (office, město) okolo něj. Prosklené mrakodrapy v New Yorku tak nejsou jenom výkladními skříněmi pro voyeury, kde se vytrácí jakákoli intimita, ale ve svojí geometrické strohosti odrážejí vnitřní chlad hlavního hrdiny. Právě k těmto precizně rámovaným kompozicím města a postav nám pak hraje Bach, případně hlavní zimmerovské téma Harryho Escotta, a vytváří tak opět konflikt emotivnosti a distance. (18.02.2012)

(1001) Jsem velmi překvapena tím, že se mi nepodařilo dohledat seriozní recenzi poukazující na nedostatky tohoto filmu. Nepatřím k lidem, kteří odsoudí film na základě toho, že je nedějový nebo pomalý, ale věřím tomu, že tento film má v sobě někdy i dost zásadní chyby, hlavně co se týče scenáristické stránky. Není to taková paráda, jak by z přemíry pozitivních ohlasů mohlo vypadat. A je mnohem víc mainstreamový, než by se podle všech artových přívlastků na něj navěšených zdálo. DÁLE MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY Co, alespoň pro mě, částečně znehodnocuje režisérovu přesvědčivost a suverénnost, je způsob, jakým mixuje civilnost s vykonstruovaností, scenáristické náhody s tím, co bych označila za až scenáristická klišé. Brandon je tichý introvert, a aby to vyniklo, tak je vedle něj postaven jeho šéf (tedy někdo minimálně na poli kariéry lepší a úspěšnější než on), který se před ženami chová jako patnáctiletý puberťák, který zoufale potřebuje sbalit nějakou roštěnku, nedělá mu problém vyspat se s ženou, kterou poprvé potkal před dvěma hodinami, ale nad pornem si myje ruce a prohlašuje ho za odpornost nejvyššího kalibru? Brandonova sestra je drsňačka, která skrývá citlivou duši, takže ke každému slovu přidává přívlastek „fucking“, po večer pláče svému příteli do telefonu, že jí je bez něj fyzicky špatně, a potom se vyspí s prvním mužem, který jí řekne, že je pěkná? Jak toto zapadá do jejího závěrečného prohlášení, že oni přece „nejsou špatní lidé“? Nehoda v metru předznamenává, že se jí asi něco stalo, protože na začátku filmu jsme ji viděli stát blízko kolejí? Brandon věří, že skutky se počítají, ne slova, tak proto ho nejspíš vidíme, jak pomáhá staré paní ze dveří s kočárkem. Cestou na rande spatří v rozsvíceném okně souložící pár a jeho odhodlání jít po „správné cestě“ může vzít za své. A v katarzi klesá na kolena v upršeném přístavu zahaleném do mlhy? Závěrečné opětovné setkání s neznámou ženou v metru (která čekala, až si Brandon projde všemi peripetiemi, aby mu mohla ukázat možná osudné pokušení) je třešničkou na tom všem. Nejsem schopna rozlišit, co z toho byl záměr a jestli to, co mi na filmu vadilo, byly opravdové chyby, můžu jenom říct, pro mě byl myšlenkový a formální koncept mnohem zajímavější než to, čím byl nakonec naplněn. (29.06.2012)

Po vězeňské hladovce a prvním vskutku fyzicky nepříjemném setkání se Stevem McQueenem se s tímhle britským chlapíkem potkáváme znovu. Opět to není nic příjemného, tentokrát slabším jedincům pořádně poklepe na psychiku. Žít pro sebe, hlavně se citově nevázat. I přes velmi slušný sociální statut mu záleží jen na krátkodobém plánu – ukojit svůj silný sexuální apetit. Tvůrci ale nejde o okukování ženských klínů i mužských zadků, nedopracovává se k nějakým konkrétním závěrům, nesoudí všudypřítomné vyprázdněné životy. Přesto dokáže pohltit. Sice ne tak moc, jak bych si dokázal (chtěl) představit, ale je velmi zajímavé, jak dokáže balancovat/pracovat na téhle velmi křehké rovnováze, která Michaelu Fassbenderovi „ke štěstí“ stačí. Jeho hraní bez dialogů je výborné, na to se mi bude zapomínat obtížně, na film jako takový o poznání snáze.. Mimochodem skvělý trailer!! (12.03.2012)

Shame na mě působí jako drama na kterém si budou honit ego pseudointelektuálové, kteří si myslí, že za dlouhými scénami v metru za doprovodu klavíru a scénami vystřiženými jako z nějakého soft porna se skrývá neskutečné umění. Netvrdím, že to nemělo něco do sebe, ale chybělo mi něco, po čem bych si říkala "Páni!" Takhle jen koukáte na povislý penis Fassbendera a jeho postelové skotačiny a povislá prsa příšerné Carey, která jen hysterčí ( tak už si oboje můžu vyškrtnout z bucket listu;)) ). Deprese?Ale kdeže. Mě to chvílemi dost nudilo, i když uznávám, že např.běžecká scéna vystihla hrdinovu samotu dokonale. Zajímavý komentář: Morien. (26.08.2012)

Odvážné, upřímné, vizuálně úchvatné drama, ve kterém se toho příliš nenamluví, a které má i přesto obrovskou výpovědní hodnotu. Drama, ve kterém ani jednou nepadne slovo 'shame', a přesto vás při jeho popisování okamžitě napadne. Drama, které zobrazuje člověka s nepříliš známou závislostí, a přesto takovou, kterou v mírnější formě zná snad každý dospělý člověk na Zemi. Tak podmanivý, tak komplexní film s tolika zapamatovatelnými scénami jsem už dlouho neviděla. Záleží totiž jen na vás, co si z něj odnesete. Každý z nás si totiž vytváří vlastní realitu a ve filmu, který disponuje tak nejasnými fakty, tak intepretací otevřeným dějem, to platí dvojnásob. Je vaše vlastní vědomí tak může určit, kdy (a zda-li vůbec někdy) přestanete vnímat hlavního hrdinu jako docela normálního člověka a začnete jeho projev považovat za známku nemoci. A mě přesně takové filmy baví, protože filmů, které se vám snaží do hlavy narvat svůj pohled, je více než dost. I proto si nakonec nemůžu odpustit jednu malou, závěrečnou výtku: Ukončit film o tři scény dříve v koupelně nebo zkrátit závěrečný záběr o pět až deset vteřin, vůbec bych se nezlobila. Zrovna tomuto filmu totiž ten jistý náznak uzavřenosti moc nesluší. Nedůležitá poznámka: Čím více se mi líbil film, tím méně jsem byla nadšená ze sekce Q&A, která následovala po jeho promítání. Málokdy se podaří, aby moderátor kladl tak nezajímavé otázky a aby na ně režisér filmu tak nezajímavě odpovídal, že si ze čtyřicetiminutové diskuze neodnesete vlastně vůbec nic. (11.01.2012)