Drak se vrací

Horské drama sdílené především obrazem a hudbou. Způsob vyprávění je prostý bez jakékoliv interpretace. Vnitřní rozpory se odhalují postupně, náznakem. Hlavní ženská postava pronese za celou dobu jen pár slov. Drsná horská příroda, která se s nikým nemazlí dává přežití jen silným náturám, co dokáží postavit každé situaci. Jako předloha posloužila románová novela Dobroslava Chrobáka, kterou završil svou spisovatelskou dráhu. Černobílá fotografie Vincenta Rosince upoutala už ve filmech Kým sa skončí táto noc nebo Zvony pre bosých. Pomocný režisér Martin Slivka (20.03.2015)

Krásný (i když poněkud experimentálněji pojatý) příběh z dob, kdy hrdinství bylo ještě běžnou součástí mužského života, ale ani ono nepřemohlo zbabělost a slepou lidskou nenávist. Film hodně blízký Vláčilovskému vnímání světa, nedosahující ale výšin Mistrových filmových podobenství. Subjektivně jsem měl při percepci tohoto audiovizuálního díla velké problémy s absencí zvuku a ruchů (především ve flashbackcích) a hlavně hudbou Ilji Zeljenky, byl to místy dosti rušivý element. Odhlédneme-li však od tohoto aspektu, filmová balada Drak sa vracia se řadí k tomu podařenějšímu a ve svém čirém podobenství o malostech lidského konání i unikátnímu a obohacujícímu z tzv. Československé nové vlny. Radovan Lukavský to svým strhujícím hereckým výkonem jen podtrhuje... (23.05.2009)

Zvláštní film. Působí spíš jako obrazová báseň, zaostřená na osoby, takže pozadí občas působí až fantomově nereálně. Mluví se tu málo, ale práce se zvukem (či jeho absencí) je velmi originální. Ať už jde o ruchy, hlasy anebo parádní hudbu. Postav je tu více, ale důležité jsou jen tři. Příběh je zase něco jako existenciální horský western. V každém případě unikátní dílo! (26.05.2009)

Dobroslav Chrobák napísal novelu, ktorá sa v slovenskej literatúre vyznačuje novým umeleckým smerom a to Vitalizmom. Grečner, sa túto novelu pokúšal s filmovať od roku 1959 ale všetci vieme ako to vtedy na slovensku vyzeralo s umeleckou tvorbou. nakoniec sa mu to predsa len podarilo a myslím si že príbeh nemohol dostáť lepšiemu spracovaniu. Či už Grečnerov cit pre postavy a prostredie, ktoré je badateľné aj u režiséra Ingmara Bergmana, ktorého podobnosť tu jeho fanúšikovia určite nájdu. Tak isto Rosincová kamera, ktorá robí presne to čo má a to že je tichý pozorovateľ událostí, dejúcich sa na obrazovke s tým že maximálne využíva prírodu alebo prostredie v ktorom sa hlavný hrdinovia nachádzajú. kamera krúži v 360 stupňovom uhle, čo umožnuje emotívnosť obrazu, ktorá je dôležitá tiež preto pretože sa tu dialógmy šetrí. taká vašáryová tu preriekne jednu či dve vety. Lenže aj napriek podmanivým scénam je tu ďalší klad a to herci. Všetci do jedného pôsobia prirodzene a bez najmänšieho zaváhania alebo strnulosti doslova dávajú svojim charakterom živý rozmer. A tu najviac vyniká postava Martin Lapiša alias Draka alias radovan Lukavský, ktorého súboj o priazeň je podmanivý, skvelo zahraní a doslova na mňa jeho postava dýchala. Nepamätám si vôbec také sugestívne a presvedčivé herectvo ako v tomto prípade, plus skvelý scénar ktorý slúži Grečnerovi k dobru vzhľadom na to že sa jedná o jeho najlepší aj najosobnejší film a tiež Zeljenková hudba ktorá dotvára atmosféru ohňa, lásky, nenávisti a hôr. A veľmi sami páčili retrospektívne vsuvky so skvelými zvukovými efektami a tiež naturalizmus - podrezanie ovce, vypadnutie malých vtáčikov z hniezda, útek kriav pred ohňom - horia im kopytá. u mňa najbaladickejší slovenský film vôbec (24.12.2008)

Spomínajú sa tu Bergman a Vláčil, mne ale Drak sa vracia od začiatku pripomína western. Nie je to tým, že by to bol režisérsky zámer, ale keďže sa jedná o knižnú adaptáciu, tak skôr dôkazom, že ľudia a vidiecky život sú všade v podstate rovnaké a odrzkadľuje sa to aj v literatúre. Ako by sa pri ňom nechal inšpirovať Eastwood v Tulákovi zo šírych plání a Drak zase si niečo vypožičal z Červenej rieky. Takže Drak sa vracia môžeme nazvať akýmsi slovenským poetickým easternom. Postavy toho veľa nenahovoria, chlapi sú drsní, vypijú si v krčme, ženy sú na nich závislé, hlavný hrdina je osamelý. Tá poetika je vytvorená kamerou, ktorá akoby sa snažila skryť (pretvoriť) reálny obraz prostredia, v ktorom sa príbeh odohráva a hudba je potom skutočnou filmovou postavou. Film je pre mňa nehodnotiteľný, nakoľko a prečo sa mi páči, zistím až po druhom pozretí. (26.09.2013)