Amour
Liebe
Liebe
Love
Láska
Amour
Režie:
Michael HanekeScénář:
Michael HanekeKamera:
Darius KhondjiHrají:
Jean-Louis Trintignant, Emmanuelle Riva, Isabelle Huppert, William Shimell, Ramón Agirre, Rita Blanco, Carole Franck, Dinara Drukarova, Alexandre Tharaud (více)Obsahy(2)
"Jakmile člověk dosáhne určitého věku, musí se vypořádat s útrapami lidí, které miluje: rodičů, svého partnera. To je nevyhnutelné," řekl Haneke. "Je velmi obtížné vidět trpět své milované," dodal Haneke. Film zachycuje útrapy stárnoucího manželského páru ve věku kolem 80 let, kdy se žena stane závislou na trvalé péči. Hlavní postavy Anne a George, jsou spolu už dlouho, mají dceru a stále se ještě mají rádi. Anne však jednoho dne postihne mozková mrtvice, která jí ochromí polovinu těla. Muž ji nechce dát do domova důchodců a stará se o ni sám. Ale po její druhé mrtvici se situace dramaticky zhorší. (Česká televize)
(více)Recenze (322)
Silný príbeh o neskonalej láske až za hrob. Kto by bol povedal že ma bude baviť pozerať sa 2 hodiny na dvoch senilných ľudí. Ale ono to viacmenej fungovalo. Samozrejme, že to mohlo byť aj lepšie, väčšie emócie do toho zapojiť a nie len sucho vyrozprávať taký silný príbeh. Hlavnej ženskej postave som vážne veril jej zdravotný údel, až tak dobre to zahrala. 80?% ()
4. MFF Cinema Mundi Brno ()
Dlouhé předlouhé záběry a spousta času k přemýšlení nad otázkami života, stáří a smrti. Film stojí na výkonech ústřední dvojice, oba byli vážně moc dobří a byli lepidlem držícím film pohromadě. Jen je film lehce náročný na pozornost a člověk musí být v tom správném rozpoložení, aby si jej mohl naplno prožít a vychutnat. Není to romantický film, ale film o lásce. 4* ()
Dojemný příběh, zabývající se tématem, které již od nepaměti patří mezi společenská tabu. Haneke mě mile překvapil a Oscara za nejlepší cizojazyčný film si z letošních Oscarů zcela jistě odnesl právem. Precizní režie, jeho dílo charakterizující smysl pro detail a výborné herecké výkony dominují téhle smutné, ale pravdivé pohádce o lásce a stáří. ()
Film Amour nehraje na líbivost, což je osvěžující změna. Nesnaží se ukázat hezké tvářičky a počáteční zamilovanost, na to tu máme Rosamundu Pilcher. Naopak ukazuje málo tematizované období stáří a jak může vztah v pokročilém věku vypadat, zvlášť když se k němu přidají ještě zdravotní komplikace jednoho z partnerů. Osobně musím říct, že trpělivost a něha, s jakou se Georges o Anne staral, mě hluboce dojala a myslím, že každý by si přál mít vedle sebe v těžkých chvílích někoho takového. Na druhou stranu jsem chápala, jak těžké to pro Georga muselo být, když se mu jeho žena postupně ztrácela před očima, ovšem taková už je realita. Konec života asi nikdy není hezký, nicméně zcela souhlasím s Oscarem pro tento snímek, který navíc podbarvuje krásná klasická hudba. ()
Kult mládí, krásy a těla byl dán absolutně do pozadí. Láska není totiž éros, láska je totiž něco, co je absolutně čisté a pokorné, kdy ten druhý pro vás znamená vše. Společné stáří je pak jediným důkazem lásky. Se vším trpením a hořkostí, které přináší. Všechny ty ostatní zamilované filmy, kde je slovo "láska" v názvu, jsou absolutně pokřiveným zrcadlem. Tam totiž lásku nenajdeme. Haneke ukázal lásku v posledním tažení, ale pravdivou. Bez příkras. Se všemi svými šedinami, svraštělou kůží, žvatláním a hrdelními skřeky. Minimalismus a absence hudby dělají z filmu ještě více bolestné dílo. Veliké hvězdy francouzského filmu Trintignant a Riva ukazují na pomíjivost mládí a krásy, ale nepomíjivost talentu, pokud jím je jedinec obdařen. Viva cinema! ()
Umírání bez příkras. A mnoho z nás si to prožije naživo. Evropskej art má co říct. ()
Ťažký príbeh o láske večnej až za hrob, všetko výlučne z jedného bytu. Byt je symbolicky starý, ošumelý, so starým nábytkom, nesála z neho žiadny optimizmus, rovnako ako z príbehu, ktorý vieme, ako skončí. Kto niečo podobné zažil, ľahko si vo filme nájde tú svoju citlivú situáciu a to sa do filmu zmestilo veľmi málo z celej škály utrpenia, snahy o zachovanie dôstojnosti a ľudskosti na oboch stranách. V prekvapivom závere má tá ľudskosť nakoniec nečakanú formu. Podstata dovetku s holubom mi už trochu unikla. –––– Chvíľu sa to bude zhoršovať a potom sa to skončí. ()
Herecky skvěle zvládnuté, atmosférou depresivní, ale na můj vkus až příliš tlačené na pilu divákových emocí. Hezký film, ale znova ho už vidět nepotřebuji, ke všemu byl ke konci příliš natahovaný, zbytečně. ()
Stál som v rade bez lístka a vôbec som netušil, že sa na tento film dostanem. Rovnako ako fungujem denno denne bez toho aby som si častejšie pripomínal, že aj ja sa dostanem na rad a budem starcom ( Ak sa dožijem tohoto úctyhodného ľudského veku ). Starí ľudia ktorí sa milujú vôbec neznie ako originálny nápad. Pokiaľ sa to však dostane pod ruky Hanekeho , tak áno. Perfektná réžia evokujúca do nitky starecký život ktorý si už dosť dlho i sám všímam. Počúvať a pozorovať starých ľudí je veľmi inšpiratívne. Tu sa však nerozprávalo o minulosti, o mladosti. Pár nostalgických záchvevov o minulosti ktoré tu boli ( a ani byť nemuseli ), nebolo to dôležité. Rozvláčne, nekonečné , ale napriek tomu veľmi citovo živé. Jeden byt a posteľ. Dvaja starí ľudia a absolútne nepodstatné vedľajšie postavy sa dokázali postarať o 125 minút nefalšovaného umenia. Veril som každú vetu. Nakoniec - kto dokáže rozprávať príbeh dvoch starcov lepšie ako dvaja starci skúšaní vekom ? Ale nie je to celkom tak. Verím, že keby sa tento námet dostal pod ruky iného režiséra, dopadlo by to ohromným fiaskom. Záver mi ale nebol celkom podľa chuti. Bol už príliš pustený do vody . ()
výnimočný zážitok. film mal prekvapivo rýchly spád, skvelý temporytmus. silná autenticita hlavných predstaviteľov aj nesmierne ľudský príbeh. skutočne silný zážitok. ()
Nechal jsem to schválně pár dní uležet, abych si to utřídil a nechal projít hlavou. A výsledek? Ještě teď mě ta úděsná nuda straší a budí ze spaní! Prvních půl hodiny jsem si říkal, že to rozhodně není žádná klasická Hollywoodská akčňárna, a že je to snad snaha působit na diváka a sdělit věci jinak a rehabilitovat jinou formu, než je vzorec vizualita-akce-pathos. Druhou půlhodinku jsem si říkal, že to určitě má jakési poklidné, meditativní poselství obrazu a hlubšího smyslu, který se nám snaží naznačit, že v postupném a ambientním tempu plynoucím obrazu postupně opouštějícího zvukovou stránku je něco „víc“, co bychom se měli naučit hledat. Třetí dlouhou půlhodinu jsem již přemýšlel nad tím, zda si to všechno jen nenamlouvám, nefabuluji a neprojekuji do daného snímku něco, co v něm očividně není…ale bylo tu jisté „ale“. Ale co když to přijde na závěr? Čtvrtou půlhodinu, která se dobou svého plynutí rovnala jednomu století, jsem se již úpěnlivě modlil, aby již byl konec, smiřoval jsem se s tím, že takto brutální minimalismus a nudismus, asi není pro mě a hledal jsem cokoli, co by můj mozek zachránilo před explozí do prázdna, kterým zahltilo stříbrné plátno celý kinosál. Co kdybych si jen odskočil na záchod? Co kdybych začal vymýšlet nějaký vtip? Co kdybych…zkrátka cokoli…prosím…rychle…cokoli!!! Ke konci, zmíral můj mozek sám a zlomený v nekonečném pustoprázdnu ničeho. SPOILER: v posledním smrtelném tažení postav ve filmu, mém i samotného snímku, se pro mne snímek měnil v horor. Když jsem viděl, že děda vzal do rukou velkou kytici plnou drobných kvítků trnul jsem doslova hrůzou, že bude opravdu stříhat jeden po druhém. Když psal dopis a já si všiml dalších dvou prázdných papírů vedle jeho ruky, začal jsem se brodit studeným potem, když děda chytal holuba, úpěnlivě jsem ho prosil, ať za ním skočí z okna. Nic proti pětiminutovému záběru na člověka čekajícího až přijde hostitel, nic proti zdlouhavým záběrům, na obrazy, nic proti…vlastně ano, mám proti hodně! Když děda svou ženu konečně udusil polštářem, vyvolalo to (proti mému nejniternějšímu přesvědčení) nesmírnou radost a úlevu, že už konečně dozajista bude konec (doslova a do písmene jsem se děsivě mýlil). Tento film v mém srdci a paměti zůstane na dlouho (a myslím, že délka mého komentáře jen vypovídá o tom, jak hlubokou ránu mé duši utržil), ale s radostí na něj rozhodně vzpomínat nebudu. Říkejte si, že nemám cit, říkejte si, že nemám pochopení, říkejte si, že nedokážu ocenit umění, ale toto je prostě mooooc!!! ()
Jedinečný film. Haneke analyticky pozoruje vývoj mnohaletého vztahu poté, co jeden z partnerů vyslechne drtivou diagnózu a neodvratnou prognózu. Zaměřuje se na soužití druhů v prostoru jejich bytu, zbytečně nikam neodbíhá a je tak schopen v této extrémní situaci pojmenovat podstatu vyspělé lásky. Jeho tradičně nezúčastněný styl zde překračuje své hranice a nepůsobí již chladně, stále je ale svou precizností schopen postihnout esenci, která jiným snímkům uniká mezi prsty. Nebývale přirozené, a zde nejde o novinářskou frázi, výkony představitelů obou hlavních rolí jsou dechberoucí. Ostatně jde o bezchybné dílo po všech stránkách bez hluchého momentu s jasně artikulovanou vizí. ()
Odpad tomu nedám, protože respektuji důchodce a film mi umožnil popřemýšlet nad tím, jaké to bude, až budu starý a nemocný. Jenže to není vůbec příjemné. Nejenže bolelo dívat se na bezmocné hlavní postavy, ale film plynul příííšeeerněěě pomalu, jeden dlouhý záběr střídá další. Zápletka nulová, v podstatě jde o dokument o životě důchodců se všemi nepěknými věcmi. Opět mě to na pět let odradilo od francouzské kinematografie. ()
Čiré utrpení a po necelé hodině kontrolování času, kdy už to konečně skončí. Možná to může být zajímavé pro lidi, kteří s mrtvicí/alzhajmrem/čímkoli takovým nemají žádnou zkušenost a neví vůbec vo co gou, nebo pro gerontofily, případně pro masochisty vyžívající se v psychickém teroru nudou. Ty nominace na Oskara a zisk za cizojazyčný film je hodně špatnej džouk. Jedno vím jistě, už nikdy nechci vidět nic od Michaela Hanekeho. (HD, orig.) ()
Možná v důchodu se na film dodívám, momentálně se na to nedá koukat. ()
Velmi dojemný příběh o nesnázích a krutosti stáří. Michael Haneke si na tomto filmu dal hodně záležet a ukázal nám tak příběh dvou starých lidí, kteří se milují, ale jednoho z nich bohužel stihne nemoc. Diváku až slzí oči při pohledu na ubohou Anne o kterou se láskyplně stará její manžel. Velmi pěkný film stojící za shlédnutí. ()
Je mnoho podob lásky. ░ Otravně pomalé. Ohavně "neemotivní". Děsivě nudné. Nekončící. A když skončí, jste rádi, že je to za vámi. Přesně takový je podzim života. ()
Michael Haneke nám představil drama s příznačným názvem Láska. Jeden byt, dva vynikající francouzští herci, jeden rakouský režisér a jedna nemilá situace. V tomto filmu nám Haneke ukázal, že i s minimem střihů, statickou kamerou a absencí hudby jde natočit vynikající drama, jenž dokáže zaujmout a donutí se nad celou situací zamyslet. Před hereckým koncertem Jean-Louis Trintignanta a Emmanuelle Rivy opravdu smekám a věřím, že cenu za nejlepší cizojazyčný film si Láska odnese. Adept na pátý puntík. ()
Související novinky
Evropské kultovky jen na KVIFF.TV
KVIFF.TV, online streamovací platforma spřízněná s Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary, spojuje síly s dalšími čtyřmi VOD platformami ze zemí střední a východní Evropy, aby divákům v České… (více)
Zemřel herec Jean-Louis Trintignant
Francouzská i světová kinematografie v pátek přišla o další velkou filmovou hvězdu, ve věku jednadevadesáti let totiž ve francouzském městě Uzès zemřel držitel ceny César, Zlaté palmy z Cannes i… (více)
Největší filmový festival v Brně se blíží
Čtvrtý ročník Mezinárodního filmového festivalu CINEMA MUNDI již brzy (27.2. – 6.3. 2013) ovládne moravskou metropoli. Cinefilové i běžní diváci se mohou těšit na nejlepší „oscarové“ kousky za… (více)
Dny francouzského filmu
Ve dnech 14. až 20. 2. v kině Lucerna a 21. až 24. 2. v kině Atlas proběhne přehlídka Dny francouzského filmu. V Lucerně ji odstartuje jeden z nejskloňovanějších snímků posledních dnů, film Michaela… (více)
Láska. Pod tímto slovem si představíme mladistvé románky, zálety, manželství, i lásku stařeckou. Haneke šel ještě dál a servíruje nám lásku ve formě, kterou zachycuje především během procesu umírání. „Děj“ pouze dokumentaristicky zaznamenává zhoršování stavu Anne (Emmanuelle Rivy), která postupně ochrne na polovinu těla, přestává mluvit a je upoutána na lůžko. Její manžel Georges (Jean-Louis Trintignant) se o ní starostlivě stará, naprosto správně a racionalisticky tlumí obavy dospělé dcery, až jej divák musí obdivovat, s jakou grácií nastalou situaci zvládá. Tedy až na samotný závěr filmu, kdy se dědeček zblázní a učiní něco, co už diváka nechá docela chladným, a dokonce dědečkovi děkuje, protože film tím skončí o něco rychleji. Ústřední pár si nežije špatně. Prostorný byt, dcera cestuje po světě, dědeček s babičkou, přestože celý život vyučovali hudbu, netrpí nouzí o peníze ani v nejtěžších chvílích, a proto se dění filmu nepřesune do jiného prostředí. Žádné scény z hospiců, žádné české domovy důchodců. Proto se taky babičce dostává doma veškerého potřebného zařízení, včetně dvou asistentek. Na filmu je znát rukopis Hanekeho, podobný Bílé stuze. Dlouhé záběry se snoubí s precizní prací kamery, minimalismus čiší z každého záběru, i pokud jde o hudbu, která absentuje až na případy, kdy ji někdo doopravdy hraje na klavír nebo je pouštěna z přehrávače. Sem tam se objeví i velice originální nápady, jako počáteční scéna z divadla, kde je filmový divák nucen hledat ústřední dvojici mezi spoustou ostatních lidí (de facto jde o postavení dvou hledišť naproti sobě, imaginárního a skutečného). Stejně tak je působivá i scéna, kdy si Jean-Louis Trintignant představuje svoji družku, jak hraje na klavír, zatímco ona sama leží paralyzovaná na lůžku. Scéna končí vypnutím přehrávače. Film není příliš emocionální. Respektive on se snaží být, a ze své podstaty takový být musí, ale každý, kdo o někoho z členů rodiny přišel a viděl umírajícího člověka, načež navštívil pohřeb, zažil úplně ty samé emoce v daleko větší míře. K větší emocionalitě chybí právě hudba (její absence je ambivalentní – to, že si film vystačí bez ní je obdivuhodné, ovšem někdy by mohla přispět k větší gradaci) a o něco větší prokreslenost postav, např. pomocí flashbacků. Přesto je třeba podotknout, že ústřední dvojice hraje své role přesně, a především díky hercům film na diváka alespoň zčásti dolehne tou zamýšlenou vahou, k čemuž přispívá interiérová stísněnost prostředí. Snímek, jako už předešlá Hanekeho tvorba, by ze své podstaty měl nutit k zamyšlení. To se bohužel v tomto případě neděje, ať už proto, že různé věkové skupiny o filmu přemýšlejí různě (mladší lidé a středního věku na film raději rychle zapomenou, protože jejich čas také jednoho dne nadejde, nebo si uvědomí, že přijde den, kdy se budou muset o své nemohoucí rodiče postarat; starší se začnou křižovat a myslet na nejhorší). Láska velice přesvědčivě znázorňuje postupnou ztrátu důstojnosti umírajícího, se kterou se každý bude muset vyrovnat sám, od neschopnosti postarat se sám o vlastní hygienu, po inkontinenci. Zároveň bych tak v recenzi chtěl ocenit společnost Artcam. Ta deklaruje následující: „Svátek svatého Valentýna byl původně oslavován jako svátek lásky, v dnešní době ale často dopadá jako spíše jako svátek konzumu a kýče. Přitom je možné oslavit lásku i krásným filmem. Filmem o lásce, která přetrvává i po období zamilovanosti, o lásce mezi manželi, mezi rodiči a dětmi.“ "Cenami ověnčený snímek režiséra Michaela Hanekeho Láska vstupuje 14. února do českých kin speciální akcí, kterou ve spolupráci s Film Distribution Artcam připravila vybraná kina v celé republice. Diváci, kteří přijdou na sv. Valentýna na projekci Lásky, budou moci soutěžit o romantickou večeři pro dva a o DVD z produkce Artcamu." Takže šťastného Valentýna všem! P.S. Díky filmu jsem docenil nedávno založené penzijní připojištění. () (méně) (více)