Stoker

Co jsou platné všelijaké režijní onanie, když vás hlavní heroine od první minuty tak moc sere svým chováním á la podebraná pochva, že máte sto chutí jí strčit držku do sudu s napalmem a iniciovat požár. Slušně řečeno je nesnesitelná. Tohle je ve filmu, kde se děj vleče k finálnímu začátku jako ožralý paraplegik, prostě moc silná kráva. (03.06.2015)

V mnoha jiných případech by se dalo něco podobného hodnotit jen jako průměr s pozlátkem, ale tady to prostě nejde. Ona je zde zdánlivá jednoduchost scénáře zcela záměrně zvolená, aby vytvořila prostor pro divákovo spásání senzačně precizního vizuálu v kombinaci s uhrančivými hereckými výkony hlavní herecké trojice. Sexuální napětí je v některých scénách tak hutné, že když s odstupem píši tento komentář, musím si jít Stokery pustit ještě jednou a osolit to Parkovi plným kotlem. Komu to nesedne, pochopím....90% (09.06.2013)

Obavy z toho, že Park Chan-wook po přesunu do Hollywoodu vyměkne nebo se bude muset podřizovat tamním pravidlům, se ukázaly jako zcela liché. Naopak, Park ve Stokerových všem svým americkým kolegům ukázal, jak neuvěřitelně účinným a opojným způsobem pracovat s některými základními principy hollywoodských filmů. S tím souvisí i to notně pomýlené srovnání s Terrencem Malickem, protože zatímco texaskému stydlínovi jde v první řadě o vytváření poetických impresí, Park podobně vypadající záběry působivě zužitkovává v narativním opakování (a variaci), čímž jim dává i jiný účel než čistě atmosferický nebo symbolický. Dále jsou samozřejmě nesmyslná všechna ta silácká obvinění z manýrismu nebo "vizuální onanie", jelikož - podobně jako v Lady Vengeance, kdy se přestylizovanost filmu zrcadlila v touze hlavní hrdinky vykonat "krásnou pomstu" - je ona všudypřítomná prostupnost časových a prostorových rovin (potažmo práce z mimozáběrovým zvukem) motivována schopností Indie slyšet a vidět věci, které jiní nevnímají. Ve Stokerových jsou minimálně dvě křížově stříhané sekvence, které jsou natolik sofistikované a geniálně vygradované, že mi u nich padala čelist a popravdě nevím, kdy jsem naposledy viděl něco tak dokonalého. Svým způsobem chápu, že je to hodně formalistická potěcha, ale u filmu, který tak důmyslně pracuje s očekáváním (a jeho několikanásobným podvracením), napětím a distribucí informací, bych i u "imerzivně" naladěných diváků čekal víc než jen otrávená hlášení o neskonalé nudě. Spolu s Lady Vengeance nejlepší Park. (06.06.2013)

Tak to byla moje premiéra a první setkání s Chan-wook Parkem. Bez ohledu na to, že je to film, který už nechci nikdy vidět, tak si Stoker zcela jistě zaslouží plné hodnocení. Proč? Protože režie, kamera, zvuk (plus hudba) a střih byli v tak dokonalé harmonii, že se to rovná téměř uměleckému dílu. Atmosféra je od začátku až do konce temná a prodchnutá mrazivým zlem, které se v ní projevuje tolika a takovým způsobem, že to na mě působilo skutečně děsivým dojmem, což bylo i účelem, který se maximálně povedl. Určitě to bude pro mnohé filmový kulinářský zážitek s brilantními hereckými výkony i když ne s plně využitou Nicole a já jen doufám, že slečnu Stokerovou nikde nepotkám. Dokonale originální psychopatický film s jednou malou vadou na kráse, kterým byl trochu slabší scénář. 4,5* (09.06.2013)

Tak tohle byla hodně divná rodinka. Jihokorejec, který přišel s Oldboyem, teď lehce nepříjemně zaskočil s touhle látkou, která je plná bizarního humoru a zvláštních postav. A krve. Za vším může po tragické smrti otce/manžela/bratra návrat záhadného a značně suverénního strýčka, který do rodiny „vybledlých“ přinese i odhalování několika nepříjemností. A vizuálních orgií. V čele stojí podivná neteř s tváří Mii Wasikowské, která stejně jako tvůrce nabídne několik zvláštních výjevů a nálad. Park možná lpí na detailu, možná na kompozici, možná na zvuku, možná na stylizaci. A výsledek je možná hravý, jenže u závěrečných titulek jsem si položil ono nelichotivé – A CO? (26.08.2013)