Futurologický kongres

Úvodná herecká 45 minútovka je skvelá. Úžasný námet, zakomponovaná skutočná Robin Wright, množstvo skvelých nápadov. Potom však príde animovaná časť, ktorá je síce tiež plná nápadov a vizuálne je pôsobivá, no už to stráca tú silu a začína nuda a je to už aj mierne neprehľadné. Ale za originalitu si to 4 hviezdy zaslúži. (15.09.2015)

Docela by mne zajímalo, co kromě názvu to má společného s Lemovou vynikající knihou? Pravda, i ta obsahuje psychedelické pasáže, ale jen proto, že celé je to o zneužití psychofarmak v budoucnosti, o kritice společnosti mířící jen za zisky, a o lidech, semletých všemi těmi okolnostmi moderního světa,m který už nechápe sám sebe. Tenhle film je o něčem zcela jiném a nejvíce připomíná nějaké ty „drogové“ filmy podle P. K. Dicka (např. Temný obraz), s naprosto minimální výpovědí, zato maximálním zmatkem. Co je mi platné, že jsou zde narážky na současnou popkulturu, když třeba tu americkou neznám do detailů, takže je mi ukradená, a to, co znám, mi přijde zparodované tak nějak vágně. A co všechny ty new age prvky? Rytmus a tempo filmu, zpočátku pomaloučké, kdy půl hodiny trvá sdělit jednoduchou myšlenku, na niž by stačila před 30 - 40 lety ve filmu minuta, má nabrat v animované části, ale tam je jen bez ladu a skladu naházené vše možné, všechny nápady, které asi pana režiséra napadly, a podle toho to vypadá, jako kočkopes. Nelíbí se mi ten film, a je mi protivný už proto, že parazituje na myšlenkově daleko bohatší knižní předloze. (13.01.2014)

Od poměrně současného tématu virtuálního herectví po kozaté delfíny ve zdegenerované společnosti? Jde to, ale místama je to zbytečně nesrozumitelné a zamotané, přitom hlavní myšlenka rozhodně není nijak složitá. Animace je sice pěkná a je tam pár nádherných okamžiků, ale dost často sklouzává ke zcela zbytečné karikatuře a to navíc v momentě, kde selhává i děj, tahle kombinace stvořila cca dvacet prázdných a nudných minut, které dokonale kazí dojem, přitom závěr je minimálně fajn. Ari Folman je dobrej, ale tady si nejspíš vzal moc velké sousto. Nebo si prostě jenom chtěl kreslit podobné hovadinky jako kozaté delfíny, kdo ví. (12.01.2014)

Ari Folman ve Futurologickém kongresu ambicemi opravdu nešetří. Zamyšlení nad hranicemi filmu a jeho budoucími možnostmi, jež se mohou zvrtnout ve zhoubně rozbujelý simulakrum-trip, má až velkofilmově apokalyptický ráz. Prvních nenápadných třicet minut, jež spojují osud skutečné odkvétající herečky Robin Wright se satirou na bezohlednou studiovou mašinérii, je pro mě malým filmovým zázrakem. Velkolepá scéna skenování emočních záchvěvů má jak způsobem natočení, tak hereckým ztvárnění už teď jisté místo v panteonu nejsilnějších filmových scén, které kinematografie dosud přinesla. Když se poté film náhle posune v čase a dostává se do fantasmagorického animovaného světa, působí přechod velmi bolestně. Jakkoli Folman vytváří strhující vizi světa, v němž film definitivně překročí přípustné hranice a realita ztratí své opodstatnění, intimní pouto s postavou stárnoucí herečky rychle povolí. Stane se stejně jednorozměrnou a statickou, jako její animovaná podoba, stává se jen udiveným průvodcem po světě, v němž se není možné ani na chvíli zastavit a prožít jej. Jakkoli hraje odosobnění a všeobjímající chlad v simulakru opodstatněnou roli, jediným pocitem, tryskajícím z plátna, je udivení nad ohňostrojem drobných nápadů a hippie estetiky. Nic víc, svět utopí skličující pouť hlavní postavy, jejíž osud nám začíná být lhostejný. Naštěstí film opět najde své jistoty v závěrečných hraných pasážích, které správně působí jako šokující vystřízlivění a v děsivém kontrastu opět nacházejí hlubší emoce. Ari Folman se tak paradoxně ukázal jako nečekaně vizionářský režisér hraných filmů, zatímco v animovaných pasážích neodhadl míru a zůstal jen u ornamentálního povrchu. Naštěstí měl k ruce hudebního skladatele Maxe Richtera, jehož doprovod mocně dráždil city i během hektických a nestřídmých animací. Nakonec přesto musím smeknout před geniální myšlenkou aplikovat děj Lemovy povídky na filmové médium, klasický sci-fi příběh tím získal na provokativnosti a aktuálnosti, oživila ho řada ohromujících nápadů, které ovšem v předloze věrnější animované části nemohly být více rozvinuty. Film bych sice nenazval promarněnou příležitostí, ale kdyby se celý děj týkal třeba jen intimního dramatu přerodu herečky v její duplikace a jeho psychologických či rodinných důsledků, oslovil by mě daleko více. (06.07.2013)

Tak tohle je něco, čemu říkám ART - festivalák tak vrcholně umělecký, že to sice má možná dobrý nápad ve formě příběhu nebo zpracování, ale ve výsledku se na to moc koukat nedá. Zjevně jsem prostě mainstreemověji zaměřený divák a konzument. Tedy: Nejlepší byly ty neanimované části a právě ten nápad, zbytek vyhodit a hle: máme z toho celkem zajímavý krátký film. (01.02.2014)