All That Jazz

All that Jazz je zajímavý pohled na rozpad lidské osobnosti pomocí nenásilně vložených muzikálových čísel. Roy Schneider zde hraje divadelního režiséra, který bojuje se svými démony a to je zobrazeno ve choreograficky velmi povedenými vložkami. Celkově ve mě ale tento muzikál nezanechal žádný větší dojem. Nemohl jsem se nějak sladit, ale připomínalo mi to starší kusy od Miloše Formana. (22.07.2021)

Milý deníčku, tak se to přeci jen stalo, zamilovala jsem se. No jasně, nejde o neskutečně skutečného muže, tak daleko samozřejmě ještě nejsem, ale i tak, láska na první záběr. Když ono je tak těžké odolat někomu, kdo kouří cigára i ve sprše. Ptáš se, jak to všechno začalo? Měla jsem depresi z kácení deštných pralesů v Amazonii, tak jsem si vlezla do postele, přikryla se peřinou a chtěla si pobrečet u Muzikálu ze střední, omylem jsem si však pustila All That Jazz a to se mi stalo osudné. On je totiž Joe Gideon přesně můj typ, pálí jednu od druhé, bere Dexedrine, je trošku nerudnej, pije, v podstatě nechodí spát, ke svejm holkám se chová strašně a pracuje jak o život (doslova), ale hlavně má štýlo. No deníčku, jdu si to pustit znova, protože i na vztahu s imaginární postavou se musí pracovat, psali to v Cosmopolitanu, tak to bude pravda. (14.08.2014)

Muzikal, pri ktorom som zuril od zlosti na pracu rezisera Bob Fossa a neskutocne sa nudil. Roy Scheider drzi scenare pevne medzi polkami, teda pardon, to mi uslo, v rukach akurat kulisy zivota - toho bezneho, realneho sa mu rozpadaju. Dalej nechapem tych, co tvrdia, ze je to vrcholne dielo Fosseho, nejakym podozrivym sposobom udajne priekopnicke /v com., to neviem a ani som to neobjavil/, hudobne slabe, vizualne a obsahovo bieda. Prave taketo typy filmov su pravou pricinou, preco nemam az tak rad muzikaly. 50 % (24.08.2013)

Závěrečná řeč, karikatura i epitaf Boba Fosseho. Nahlédnutí do světa showbyznysu plného závistivých, ambiciózních, zahořklých zvířat. Lidí, kteří myslí pohlavními orgány a zároveň tvoří velké umění, kteří prožívají těžké umělecké krize a zároveň se neustále otírají o kýč a levnou operetku. Atmosféra broadwayských muzikálů je mi trochu cizí, ale musím se hluboce poklonit té bolestné ódě, kterou jim vystřihl člověk, který je celý život hltavě polykal i divoce zvracel. "All That Jazz" není muzikál, je to intimní, metafyzické drama z hudebního prostředí, upřímná zpověď velkého umělce a malého člověka. Labutí píseň primadony, která se pomalu připravovala na svůj konec. (06.12.2011)

Film pohybující se v tanečním rytmu zdaleka nejen jazzu plyne velice svižně, mezi spoustou muzikálových čísel ukáže lesk, dřinu i obrácenou stranu šoubyznysu. A navrch se povznese s tak divokou lehkostí a nadhledem nad tématem umírání, jak jsem to snad ještě neviděl. Neznám osobnost Boba Fosseho natolik, abych byl schopen vnímat údajnou hlubší výpověď autobiografických rysů, viděl jsem však v minulosti z jeho tvorby Lennyho a i tady jsem opět mohl být svědkem nápadité podívané s neotřelým filmovým tvarem mezi divadlem a filmem s využitím scénického i střihového umění... tentokrát navíc v úžasných barvách a s hravým splynutím s muzikálem. Rozhodně bylo co obdivovat v rámci výtvarné, hudební i taneční stránky díla a v mnoha případech jsem v pozitivním slova smyslu žasl nad tou profesionální kreativitou nesoucí se celým filmem, přestože ne všechna taneční vystoupení mi vyloženě imponovala. Zvláště tolik sexuálních motivů během tanečních scén i zákulisního plácání mi tu nesedlo, ač chápu, že to především odráželo posedlost hlavní postavy. Roye Scheidera jsem si v podobném žánru příliš neuměl představit a nakonec musím říct, že snad nikde (kromě Mzdy strachu) mě tolik nezaujal, jako ve zdejším snad životním výkonu. [80%] (01.08.2023)