Suspiria

Suspiria bezesporu nápaditě využívá a rozšiřuje možnosti filmu jako audiovizuálního vyjadřovacího média. Příběh je blbej jak Domča Myslivcová (ve světovém měřítku jak Paris Hilton), ale obrazová a hudební stránka vystřeluje snímek mezi inspirativní hororové kulty. Takhle přizpůsobovat expresionistické prostředí a barevné spektrum měnící se psychologii a náladám postav chce pořádné tvůrčí koule, které Argento rozhodně má. Škoda jen, že během 98 minut stihne film i velmi solidně nudit, neboť vystavět jednoduchou čarodějnickou báchorku s rádoby feministickým přesahem výhradně na neotřelé stylizaci je možná fajn zápis do učebnic filmařské tvorby, ale co se týče nějakého podněcování zvědavosti ohledně podoby fabule, tam zůstává Suspiria nevýrazná a za očekáváním. Závěr se překvapivě povedl a gore je tradičně taliánsky šťavnaté, s hodnocením se však do vyššího nadprůměru nedostanu. Sorry. 70% (01.09.2018)

Pastelkovo sýte farby rozliate do znepokojivého sna, plného príznakov tajomnej hrôzy, s hudbou zvýrazňujúcou pocity úzkosti a paniky. Prehliadka vycibrenej kolorovanej bizarnosti stojí za zážitok z pozerania samotného aj v menej strašidelných scénach. Zvláštnym posunom oproti realite sa vyznačujú aj farby predmetov (sivobiele tapety, oranžová krv....). Kostra príbehu je archetypálne jednoduchá: vnímavosťou obdarená slečna sa oboznamuje s temnou stránkou života vstupom do domu poznačeného zlom. Ďaleko od domova sa stáva žiačkou tanečnej školy plnej podivuhodných, nepriateľsky pôsobiacich figúr (učiteľky s tvárami stiahnutými prísnosťou, zlovestná bárišňa so synom, rumunský pomocník s výrazom dementného zločinca). Škola ju má naučením správnych krokov pripraviť na cestu do dospelého života, namiesto toho sa však prepadá stále hlbšie do akejsi halucinačno-ospanlivej temnoty. Veru, ako hovorí psychiater vo filme: čarodejníc ktorým ide len o vlastný prospech a v jeho mene sú schopné páchať akékoľvek ničomnosti je v reálnom živote pomerne veľa. Pozn.: Zaujímavá je rezignácia na sexualitu utešene rozvinutých dievčat (drobné náznaky vzťahov pripomínajú skôr hovory o láske na základnej), čo je možno v dôsledku pôvodného režisérovho zámeru obsadiť tanečnú školu maximálne dvanásťročnými dievčatami. (15.12.2006)

Argento je jediný hororový režisér, ktorý nepustí film z ruky, ak nemá neprehliadnuteľne výraznú vizuálnu estetickú stránku, častokrát silne metaforickú (v Suspirii napr. zábradlie schodiska či dláždenie bazénu), to znamená, že dívať sa na jeho filmy prináša estetické uspokojenie. Skutočnosť, že je táto satisfakcia viazaná na horor vytvára neopakovateľne znepokojujúcu atmosféru, pre ktorú snáď Argenta nemožno nemilovať, i keď Oscara pravdepodobne nikdy nedostane ani za celoživotné dielo (hoci by mal). Koncentrácia na estetické zretele však na druhej strane bohužiaľ tlmí strašidelnosť, a to do takej miery, že sa mnohé scény stávajú podivne chladnými a odťažitými, akýmysi módnymi "follies", ako keby ktosi rozpohyboval tie báječné obrázky z talianskej edície Vogue alebo Architectural Digest. Ak desaťstupňová stupnica strašidelnosti má v úvodnej trinásťminútovke hororu "Night of the Living Dead" panickú hodnotu 10, u Argenta zriedkakedy prekročí číslo 6, čo však býva bohato vykompenzované úžasnými akustickými prelivmi, nájazdami kamery, magickými dvojfarebnými sólami v jedinom zábere, zjavnou radosťou z kvázisurrealistických nápadov, priam psychedelicky pôsobiacou výpravou a hypercharizmatickým obsadením (keď som pri castingu, môj súkromný bod k dobru je Miguel Bosé - áno, ten neodolateľný Pán Kto? z Almodóvarových "Tacones lejanos"). Mimoriadne chytrá a vynaliezavá anotácia k filmu "The Only Thing More Terrifying Than The Last 12 Minutes Of This Film Are The First 82" naozaj nevodí za nos. Za "Most Terrifying" totiž považujem scénu medzi 64 a 66 minútou. Čosi také ťažko rozdýchava i fanúšik žánru, takže ostatné obecenstvo by malo reálne rátať so zvracaním (alebo čím). Ďalšie supertvorivé orgie zažije divák v Mníchove (hoci dej sa odohráva vo Freiburgu, hm) medzi nádhernými budovami Propylaeum a Glyptotékou od Lea von Klenze - klasicistická vznešenosť spomínaných stavieb plus neuveriteľne zvrátený mord sa rovná prvotriedna hororová kvalita. A hoci je Suspiria o okultizme, Argentovu fascináciu zabijakom z mäsa a kostí zhŕňa veta, ktorú prednesie mladý Udo Kier: "Bad luck isn´t brought by broken mirrors, but by broken minds". (23.10.2005)

Kultovní kousek, ověnčený mnoha cenami, zaslouženě katapultoval Argenta mezi hororovou smetánku. Protože až tady dává režisér vzniknout plnohodnotnému hororu, než jakými byly jeho předchozí drsnější kriminálky, tzv. raná gialla. Jeho posedlost pestrými, mnohdy až agresivnými paletami barev, je zkrátka nepřehlédnutelná, a nadobro se stává Argentovým trademarkem. Několik úžasných momentů (především úvod a nezapomenutelná scéna při dobývání se skrz dveře) a hudba ze samotných hlubin pekel pak jenom utvrzují v její výjimečnosti. Proto nezaškodí si jí občas připomenout. Sám se divím, jak pokaždé a zase jinak na mě zapůsobí. Časem možná i zvednu své hodnocení. Suspiria totiž zraje jako víno. (17.01.2012)

Argento v nejlepší formě! Problém italských horrorů je, že buď jim propadnete, nebo jimi opovrhujete. Navíc kvalita jednotlivých děl je značně kolísavá i v rámci tvorby jednoho režiséra. Mě Argentovy filmy baví jako výtvarníka. Jeho vytříbená paleta barev, záliba v rudé a modré, v kontrastu, hře světel a stínů. Pokřivená kompozice, kdy postavy, věci i budovy jdou často mimo obraz, vychylují se ze zlatého řezu, jako by ukazovala na deformované vnímání světa. Temný hudební doprovod plný skřeků a pazvuků navozuje patřičnou atmosféru. Argentův Goblin zde předvádí jednu ze svých vynikajících okultních kreací. Přízračná scéna na letišti i cesta lesem v dešti napoví, co lze očekávat. Výkřiky ,,Witch" jsou jen jakousi třešinkou na dortu. Šťavnaté vraždy, tlukoucí srdce v otevřené hrudi, pasti, léčky, červi a....čarodějnické spiknutí! Skvělý úvod do ponuré trilogie. (25.02.2011)