Dnes naposled

Já si teďka tohle vypiju, pak si dám prcka – a tím to hasne. Jméno Martina Friče bývá nejčastěji spojováno s populární komediální tvorbou prvorepublikové a protektorátní provenience a téměř se zdá, že v pozdějším období toho za pozornost už moc nestojí. Chyba lávky. Frič se po krátkém období osobní i tvůrčí stagnace vzepjal ke svému velkému comebacku tématem, se kterým dlouhá léta sám zápasil. V tom filmu je uložena velká životní zkušenost i svého druhu neobvyklá výzva, jak čelit problémům s alkoholem. Zároveň je zřejmé, že tu nejde o žádné plané moralizování, ale o komorní, v podstatě velmi intimní příběh několika lidí, kteří chtějí utéct před šedivou a ubíjející prózou života do světa fantazie a opojných klamů. Každý z nich má ke své závislosti jiný důvod, každý se u dna skleničky ocitl z různých příčin. Herci hrají civilně a dokáží s maximální přesvědčivostí zpřítomnit vnitřní hnutí svých postav. Zdeněk Štěpánek se úplně oprostil od zavedených jevištních manýrů a vysekl tady hluboký portrét člověka propadajícího se až na samé dno. Jiného druhu je potom Rážův houslista, samolibý frajírek, prahnoucí po exkluzivitě života a hledající dočasný únik v náruči atraktivní ženy. Je tu samozřejmě mistrovská herecká studie Františka Smolíka, který sice předtím odehrál bezpočet opilců a životních ztroskotanců, ale žádný z nich neměl v sobě takovou hlubokou duševní vyprázdněnost jako zkrachovalý továrník Taupe. Okamžik, v němž se pod vlivem rostoucího deliria vrací v představách k minulosti a v náhlém pomatení mysli postupně prochází prázdnými pokoji svého bytu, patří k vrcholným scénám Fričova filmu a v kontextu doby měla nepochybně silný účinek. Přesně zahraná je i Sovákova expresivní figurka profesionálního alkoholika; ve stejné rovině, i když v trochu jiném úhlu, se pohybuje Marešova role. Na rozsahem nevelkém prostoru na sebe výrazně upozorňují i další, především mondénní milenka Ireny Kačírkové nebo jedna z prvních větších příležitostí před kamerou Vladimíra Menšíka. Jak je pro filmy z této dekády typické, pokouší se o co nejrealističtější pohled na věc čili žádný happyend se nekoná. Ani nemůže. Své následovníky ostatně film získal v dalších dílech pozdějších tvůrců, mezi jinými například v Hubačově Ikarovu pádu nebo Pecháčkově sondě Dobří holubi se vracejí. (14.02.2010)

Tak dlouho se chodí s džbánem do knajpy, až se jednou nakráčí k docentu Skálovi aneb budete-li topit svůj žal v alkoholu, můžete zjistit, že ten šmejd bravurně ovládá několik plaveckých stylů. Varování ministerstva zdravotnictví: prázdné oči Františka Smolíka v prázdném pokoji děsí víc než jakýkoli dosud natočený horor a národnímu géniovi navzdory vás donutí upřednostnit vodu na plicích před pivem v žaludku. Varování Faidry E.: na ČSFD oficiální text distributora = odvyprávění obsahu filmu. (17.11.2020)

Na socialistickou kinematografii překvapivě nemoralistní, bezvýchodné a psychologicky uvěřitelné uchopení tématu alkoholismu, jež se svým nekompromisním pojetím dá řadit k dobové společensky kritické vlně snímků ur-vlny. Přesto by bez výborných herců jako je Zdeněk Štěpánek (po husitské trilogii další jeho mistrovská chameleónská proměna), František Smolík či Vladimír Menšík byl výsledný účinek asi poloviční. Bezesporu jeden z Fričových filmových vrcholů, jež má momenty, z nichž mrazí i dnes. (30.07.2012)

Úžasný závěr. Zacpával jsem si uši, odvracel zrak, chodil jsem po místnosti, abych unikl pocitu trapnosti. Před prstem, který varovně kynul "Takhle to dopadá", však nebylo lze utéci. Věřím, že tohle někdy lehce šablonovité, každopádně však působivé, memento může lidem závislým skutečně pomoci, aby si svou závislost přiznali a začali s ní něco dělat. Blaze těm, kdo nejsou žádnou svazováni. (Když pomyslím kolikrát za den kontroluji e-mailovou schránku a kolik sladkého jsem s to spořádat na posezení, nejsem si jist, že mezi ty blažené patřím.) (27.09.2006)