Hej-rup!

Motto: "Představte si, že vy máte sto osmdesát milionů, že vy máte šestatřicet milionů, všecko krytý. Čtrnáct milionů na hotovosti, ty nepočítejte, to je...To nehraje v celku roli. A vy kvůli mizernejm šestatřiceti milionům přijdete vo těch sto osmdesát, vo těch čtrnáct a vo tý půlmiliardy v těch podnikách. Řekněte, co vy byste dělal, co vy byste dělal, mi řekněte." Po úvodních minutách se Hej-Rup! zdá být nadfilmem a řekl bych, že jeho první hodina je nejskvělejší hodinou české kinematografie (český Občan Kane). Vážně jsem se těšil, co ještě může přijít a přál si, aby Simonidesův dopis neshořel, ale zpětně viděno bylo by nejlépe, kdyby se žádný "domus ex machina" neobjevil, žádné mlékárenské družstvo nebylo založeno a... Všichni umřeli někde ve škarpě? Nevím. Autoři zkrátka chtěli, aby to "nějak dopadlo", a to nejen ve filmu. Jistě chtěli vyrobit něco stejně důležitého jako je máslo nebo konzerva mléka. Může však být "něčím takovým" někdy film? Dokonce i v době reálného socialismu považovali Hej-Rup! za nekonkrétní a naivní pokus - hejrupáci by na trhu stěží obstáli jen díky sběru papíru či triku s přespolním během (viděl jsi však někdy něco důvtipnějšího?). "Výborný český film 'Hej rup!' (produkce Meissnerfilm Praha) byl francouzskou censurou zakázán," píše se v Cinématographie Francaise ze dne 9. března 1935. "Film ironizuje skutečně jisté nehoráznosti dnešních politiků; v jeho hlavních rolích hrají populární pražští komici a film má velký úspěch v ČSR i v Londýně." Ze vstupu V+W do tisku (s grafy rostoucí nezaměstnanosti) a následné scény se zadní projekcí, v níž zní Ježkovo blues "Ze dne na den", je hospodářská krize cítit až ke mně domů. A co Voskovcovo povídání o kině? "Líbání se moc žádá ve filmu. To je pravda. To jsou různý polibky takový jako... například takový ty dlouhý polibky, víte, jak vůbec už to dál nejde. Ten takový polibek nekonečný, to se jmenuje happyend. Víte, to když jako už nemůžou přestat a pořád se líbají, tak se musí udělat konec filmu. To je happyend právě." (27.05.2013)

Skutečně asi nejlepší film W+V. První cca asi 2/3 jsou bezchybné (Werich trochu připomíná Wellese v roli Kanea:), ke konci se projeví až příliš okatá agitační část filmu, která sice také oplývá spoustou vtípků, ale s bezstarostnou první půlí filmu nejde tak úplně dohromady. Film je ukázkovým případem levicového směřování meziválečných intelektuálů, a přitom naplno využívá jejich až "geekovského" nadšení hlavně z amerických filmů - ať už v pasážích evokujících grotesky, nebo ve skvělé Voskovcově scéně parodující styly líbání významných filmových milovníků... (13.11.2012)

Ostřílení filmaři Frič (který vystřídal Hozla - režiséra prvních dvou filmů dvojice VaW) a jeho dvorní scenárista Wasserman způsobili, že je v tomto filmu vidět kvalitativní posun oproti prvním dvěma (Pudr a benzin, peníze nebo život). Voskovec, Werich, Frič a Wasserman se spojili v jednoho scenáristu jménem Formen (v této alianci jakoby se odráželo hlavní poselství filmu, že celek je víc, než součet svých částí – což je mimochodem také podstata ruské montážní školy, kterou všichni obdivovali). A právě na scénáři je onen posun nejvíc patrný. Ostatně scénář byl hlavní slabinou předchozích dvou filmů. Poprvé se objevuje silný příběh, pečlivé načasování pointy vtipů, opakování a gradování komických situací. Změna režiséra se projevila větším využíváním možností střihu, využití paralelní montáže ke zvýšení napětí a dynamičnosti (střihová sekvence běhu akcionářů na valnou hromadu a Simonidese s Kornetem, visících na visuté rampě pro myče oken), vnitrozáběrová montáž (hlavní hrdinové jdou po ulici za zpěvu písně Ze dne na den, v záběru se objevují plakáty a novinové titulky s hlavním tématem – nezaměstnanost). Poprvé se taky objevuje společenská angažovanost, snaha reflektovat hlavní problémy doby, v tomto případě hospodářskou krizi (tento obrat se u V a W projevil už dříve v jejich divadelní tvorbě). Oběma klaunům jakoby už nestačilo dělat si s odstupem legraci, vyzdvihovat absurditu všedních věcí. Snaží se najít recept na nešvary doby, přinést svým filmem nějaké poselství. S tím souvisí další nový prvek ve tvorbě Voskovce a Wericha – patos. Ve filmu Hej rup! zatím jen jemně problýskne, v následujícím filmu však udeří plnou silou. Je ale otázka, jestli má tento nový prvek na svědomí Martin Frič nebo stále vážnější společenská situace. Pořád je ale kladen důraz na specifický humor dvojice V a W, který může díky zkušenému režisérovi a scenáristovi daleko lépe vyniknout. Nechybí tu ani tradiční reflexe samotného filmového média (například Voskovcova názorná ukázka typu filmových polibků, nebo Werichovy poznámky o načasování happyendu). (14.11.2005)

Aj Pat a Mat museli mať niekde svoje predobrazy...alebo aj o tom, že vo filmoch sa veľa bozkáva a niekedy veľmi dlho...vtip na hlasný smiech je tu jeden, tempo to má solídne, ale zostrihané na 90 minút by bolo svižnejšie a že to odráža ľavicové myšlienky svojej doby a kritizovať to, je totálne od veci. Trochu mi to pripomenulo Clairovo Nech žije sloboda!, i keď tam je dej odlišný. (02.05.2017)

Je a zůstává veřejným tajemstvím, že meziválečné levicové kulturní avantgardy filmem byly okouzleny, avšak současně s ním s velmi protiřečivým úspěchem zápolily. Uvědomíme-li si, že třicátá léta svou rozmanitostí početní i tématickou jsou zakladatelskou érou naší národní, již plně zakotvené kinematografie, a dobou nástupu první generace velkých režisérských (Machatý,Vávra, Frič, Haas) i hereckých (Štěpničková, Haas, Mandlová, Bárová, Pešek, Pivec,Štěpánek,Nový,Vítová) osobností, budeme lépe rozumět i trnité kinematografické cestě obou klasiků Osvobozeného divadla. Stejně tak lépe budeme chápat Tigridův výrok, že kdo z mladých v třicátých letech necítil levicově, byl považován za zvláštního. V+W již tehdy byli oproštěni od nekritického pohledu na komunisty jednostranně propagovanou sovětskou skutečnost (scéna s masló-strojem). Není pochyb, že tento i dnes živý a nápaditostí hýřící film je zralým výstupem početné filmografie těchto špičkových osobností moderní české kultury. Za zmínku stojí i to, že projekt družstva Hej-Rup! měl svou dobovou paralelu v podobě velkého mediálního koncernu MELANTRICH, vlastněného členskými odborovými svazy národně socialistické odborové ústředny. (25.08.2007)