Hordubalové

Film výrazně narušuje postava Michala Hordubala. Bielikovi měl někdo vysvětlit, že už nehraje Jánošíka. Ty jeho akrobatické výkony byly jednak trochu legrační, jednak patřily do jiného filmu. Navíc jeho přítomnost u Hordubalova domu byla naprosto nesmyslná a také se ve filmu nakonec nijak neobjasnila. Špatným rozhodnutím bylo i obsazení Hordubalovy manželky. To, že nemá ve scénáři mnoho textu, neznamená, že tu roli může hrát i vosková figurína. Zvláště když stojí vedle herce takového formátu jako Jaroslav Vojta. Jinak se jedná o velmi povedené dílo, zvláště pokud bereme v úvahu rok vzniku. Mezi studiovými konverzačními snímky té doby je to nepřehlédnutelný film. Tedy byl by, pokud by ho dávali častěji v televizi. (24.03.2023)

Paní Fričové to mluvení před kamerou příliš nešlo, ale ve srovnání s Bielikem je její výkon v této oblasti excelentní. Bielik překonal vše a klesl na samé dno ultrašmíry. Velkým kladem filmu je, že se to slovenské poleno před kamerou nevyskytuje příliš často. Je moc dobře, že po válce si stoupnul na druhou stranu objektivu. Ale nyní ke kladům, kterých je naštěstí mnohem více. Frič opět využívá své schopnosti mimořádné práce s exteriérem, ale tentokrát se mu daří i v interiéru, především na salaši u Miša nebo v chalupě u Juraje. Kovářík je v roli nahluchlého bači snesitelný, jeho výstup u soudu uvěřitelný a jeho morální apel dokonce vyznívá opravdově. To lze přičíst na konto skvělé Fričovy práce s herci. Ta však nejvíce vynikne u představitele Juraje, Jaroslava Vojty. Neváhám říci, že Juraj Hordubal byl Vojtovou filmovou životní rolí. Hordubal je milující, citlivý muž, který se z lásky raději pokoří, přijímá rány s hrdostí a v koutku duše stále doufá, že jeho přístup bude odměněn. Vojta je civilní, přitom z něj emoce jen sálají. Zlomený Juraj přichází pro rozhřešení za Mišem a odchází v ještě horším stavu, než v jakém přišel. Vojta s přehledem a grácií starého mazáka táhne celý film. Jeho kralování je malinko narušeno až po smrti Juraje v soudní síni. Zde má malinkou roličku jako vždy naprosto excelentní Jaroslav Marvan. Jeho soudní (ne)znalec je propracovaný na malém prostoru do velkých detailů. Arogantní hlupák, trvající na svých smyšlenkách podepřených precizním pohledem z okna se stává uzlíčkem nervů s tikajícím okem poté, když byl zahnán do úzkých. Opět mám chuť skandovat „Marvan, Marvan, Marvan!“ A raduji se, že jsem viděla velké herectví před tou taškařicí s trháním okovů. Jen by mě zajímalo, kdo to vymyslel, předpokládám, že přímo sám Bielik. Bez Bielika by to byl film za plný počet, ale už za to, že ho někdo pustil před kameru, musím udělit trestné body. (22.07.2023)

Režisér Martin Frič hledal nové herecké příležitosti pro vynikajícího Pal'a Bielika a současně chtěl českému zvukovému filmu vrátit jednu z nejzářivějších hvězd němé kinematografie, svou ženu Suzanne Marwille. Nakonec se rozhodl s oběma herci, se kterými jej pojil mimořádně silný vztah, natočit příběh o Juraji Hordubalovi a jeho ženě Polaně, která se v době, kdy hospodář těžce vydělává peníze v Americe, stala milenkou čeledína. Román Karla Čapka Hordubal měl všechny vlastnosti silného filmového námětu. Dramatický sevřený příběh, v němž se pohybovaly plnokrevné postavy, se odehrával uprostřed přírody a poskytl opět možnost, tak jako předtím v Jánošíkovi, zachytit tyto krásy prostřednictvím uchvacujících obrazů kameramana Jaroslava Blažka. Přestože v průběhu natáčení vznikly neshody mezi Karlem Čapkem, Karlem Hašlerem a majitelem Lucernafilmu Milošem Havlem, podařilo se nakonec všechny chmurné prognózy rozehnat a navzdory vynuceným úpravám zachovat hlavní myšlenku příběhu. Filmové plátno potom ovládl proti všem předpokladům vynikající Jaroslav Vojta, jehož mimořádná herecká kreace s přehledem převálcovala všechny ostatní postavy a přinesla důkaz o tom, že český film může směle konkurovat vyspělé zahraniční produkci. (03.10.2008)

Hodně silný a psychologicky propracovaný film. Pozornost přitahuje zejména výkon Suzanne Marwille, která toho moc nenamluví, ale o to zajímavější je hra jejího obličeje, gestika, haptika a řeč těla... Všem hereckým kreacím ale vévodí Jaroslav Vojta, který se zde myslím vyrovnal světové elitě. Film mě velmi bavil svým tajemným průběhem, který nabízel spoustu možností výkladů a zapojení fantazie. Do poslední chvíle se neví, jak to vlastně mezi Hordubalovou manželkou a jejím čeledínem vlastně bylo. Skvělá adaptace s typicky hřejivým, nadějeplným čapkovským závěrem. Nemohu si odpustit upozornit na hudbu Miloše Smatka, který patřil k nejlepším českým filmovým skladatelům třicátých let! (02.08.2021)

(18x) Fascinující mnohovrstevnatý první díl Čapkovy trilogie Hordubal (Povětroň, Obyčejný život) ve filmu podle autorova scénáře doslova rozkvetl a dozrál. Ačkoli byl vystaven hned několika nepřízním - nejprve podmínce obsazení Bielika, kterému po Jánošíkovi byl Frič zavázán - a po té Havlovu egu, který pro osobní neshody s Čapkem stáhl v polovině prvního týdne film z Lucerny. Ovšem kritika se ozvala a ze zahraničí přicházely také jen samé kladné ohlasy. S odstupem času se tedy nemusíme nechat zviklat soudobou malicherností a můžeme Hordubaly shlédnout s plným uspokojením. Čapek umě zakomponoval do děje slovenského Tarzana a samotářský Juraj v podání Vojty tak získal zajímavou novou linii s bratrem Michalem. Samozřejmě, klíčové momenty z literární předlohy mu upřeny nebyly a proto nechybí ani jeho elektrizující samotářské putování a rozmluvy s bačou. Polana Hordubalová Suzanne Marwille prožila svůj život jako gazdová ve zcela reálných rysech. Pro jedny oči byla přitažlivá, pro jiné šlachovitá. Smělý Mirko Eliáš jí byl ideálním Maňou. Diváci si s hvězdou prvního formátu nemohli přát lepší rozloučení. A samotný závěr u soudu? Nebyl hlavní myšlence celého díla nic dlužen, na rozdíl tedy od laciného moderního remaku, kterému postačilo děj interpretovat z pouhých dvou třetin. Pakliže původně stejně komplikovaně přijatá Řeka dnes dostála plné rehabilitace, všimněme si také tohoto výjimečně zralého díla. (19.02.2009)