• Aleee89
    ***

    Trošku ohrané téma, ale asi ne v té době. Ovšem láska mezi studentem a kantorem se zrodí snad na každé škole a nevím, čím to je. Zde samozřejmě podáno s mírnou naivitou, ale přesto kouzelné. A taky ideální příležitost vidět hrát Lamače a pro mě navíc konečně možnost vidět hrát i hvězdu Anny Ondrákovou, kterou znám z přednášek ve škole i učebnic.(4.5.2013)

  • Adam Bernau
    ****

    (Komentáře: NinadeL, Marthos). Tvůrci ve snaze za každou cenu uplatnit vtipný nápad se záměnou ředitele za školníka jaksi neřeší, že příslušné Suchého antré do nového působiště je s touto postavou dost těžko slučitelné. Podobného druhu, ale větší závažnosti je Suchého závěrečná proměna: zcela okamžitá a naprostá. Že Suchý do té doby vypadá jako z doby snad o půl století starší a náhle jako moderní elegán, se dá přijmout, ale náhlá dokonalá změna celkového projevu, aniž bychom měli možnost byť jen zahlédnout její proces, je vysvětlitelná jen tím, že dosavadní svůj charakter jen hrál, což ovšem nehrál. Ostatně i rozpor mezi Suchým stranícím se děvčat a Suchým zamilovaným není uplně vyladěný. Tyto nepěkné švy vlastně znehodnocují původní charakter mladého profesora Suchého jako nějakou léčitelnou chorobu, což mrzí obzvláště proto, že Lamač jako jeho interpret je ve všech odporujících si polohách absolutně dokonalý a zejména jeho celkový projev jako roztržitého vzdělance puristické mluvy je nedostižný a co replika to vražedně krutá hláška (už tehdy archaická). Ondráková (afektovaná stejně jako ostatní, stafáž tvořící dívky) působí poněkud cirkusácky, nicméně má při vší té strojené naivitě jakýsi pra-šmrnc, který jsem u hvězd následujícího období českého filmu nezaznamenal. Zato jsem zaznamenal mnohem pozdější film, totiž Hoblovu hudební komedii z počátku 70. let Třicet panen a Pyhagoras, který si nejen že pohrává s předválečnými školskými komediemi obecně, ale jak vidím, přímo kopíruje kostru Kantora ideála: Do dívčí třídy přichází za zhroutivšího se profesora nový, mladý učitel, v obou případech jaksi komicky svébytně zarputilý a ne zcela v kontaktu s okolní realitou. Hlavní hvězda třídy žije pouze s matkou (zde s tetičkou) a nový učitel se u nich ubytuje jako podnájemník. Stává se obětí jejího rošťáckého pseudosvádění (komplot celé třídy), které se ale posléze zvrhne v oboustrannou zamilovanost a po radikální kantorově proměně následuje sňatkový happyend. V obou filmech se zpívá. Samozřejmě nelze Hoblův film brát jako nějaký remake, na to je příliš jiný a jinde. Ale že na Kantora ideála záměrně odkazuje, nebo se jím přinejmenším přiznaně inspiruje, je zřejmé, což lze vztáhnout i na výslovnou parodičnost závěrečné fáze Třiceti panen (happyend v podobě sňatku jako jedna z alternativ konce filmu). Závěr samotného Kantora ideála totiž překonává i dívčí románky dr. Hüttlové (podle jednoho z nichž byl skutečně natočen Ideál septimy): dívka rok před maturitou se klidně může (a musí) na studium vybodnout, protože se bude vdávat, takže k čemu by jí bylo nějaké vzdělání. Toto řešení se zde nepředkládá jako nějaké dilema, nýbrž právě jako univerzální happyend, jako radostné překvapení, které nikdo ani nepovažoval za nutné s ní předem konzultovat.(8.11.2015)

  • sportovec
    ***

    Tento film patří stále do Lehr- und Wanderjahre naší tehdejší národní kinematografie. Může se zdát, že ti, kdo stojí v popředí, dnes jen obtížně přijatelná a přesto výborná Anny Ondráková, i v zásadě stejně srovnatelný Karel Lamač, udávají tón této kmenové veselohře ze školského prostředí, v jejímž půdorysu lze tušit o pouhých 6 let mladší CESTU DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE, také udávají tón tomuto filmu. Je tomu - alespoň podle mého názoru - jinak. Film, rozervaný soubojem mezi příšernou mozek rvoucí červenoknižní literární předlohou a úpornou snahou tvůrců o překlenutí jejích nejhrůznějších míst, je veden pevnou rukou tehdy mladičkého Martina Friče, přičemž zůstává otázkou, nakolik se tu také jedná o spoluvklad Karla Lamače, další režisérské osobnosti třicátých let. Stejně tak stojí za připomenutí, že se jedná o vůbec první film, tedy filmový debut, začínající a přesto již tu výrazné Nataši Gollové. Iniciační potenciál díla je nepochybně právě tím, co v této místy nápady jiskřící veselohře zůstává i dnes oprávněně nadčasovým.(20.10.2007)

  • Caelos
    ****

    Hodně naivní a pitomé, stejně jako většina filmů z těchto let, ale přesto vtipné, a to dost. Lamač zde hraje bravurně a zdatně mu sekunduje i Anny Ondráková, která hraje i v mém oblíbeném Její zpověď (1929) od A.Hitchcocka. Nejkomediálnější mi ale přišla postava školníka. Nepamatuju se jak se ten herec jmenuje, ale když představoval ve sborovně Meneláa, tak jsem doslova vyprskl smíchy. Film má i své slabší chvilky a nepatří k tomu nejlepšímu 30 let, ale je to hodně povedená veselohra. (7,5/10)(18.3.2009)

  • Marthos
    ****

    Orientace domácích tvůrců v prvních letech zvukového filmu nebyla snadná a jakoby obloukem se vlastně vracela k učednickým létům němé kinematografie. Byla to doba tvrdých zkoušek a nových experimentů, někdy předem prohraných, jindy naopak úspěšných. Na podobnou taktiku vsadil také režisér Martin Frič, který na počátku třicátých let za výrazného přispění Karla Lamače postupně navázal spolupráci s Vlastou Burianem a dalšími velikány českého humoru. V roce 1932 bylo ale ještě příliš brzy na jakékoliv chodníky slávy a navíc Fričovi chyběl hvězdný rozjezd. Měl za sebou jen několik němých filmů a kritikou strhaný přepis Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka. Ale měl vedle sebe svého guru Lamače, který velice dobře věděl, kdy má přijít ten správný okamžik. Kdoví, zda-li si byl tehdy básník, spisovatel a ředitel reálky v Nové Pace Ferdinand Tomek vědom své výjimečné chvíle, když oba tvůrci projevili zájem o jeho rozvernou humoresku ze školních škamen. Bylo nasnadě, že postava nesmělého a trochu komického profesora Suchého je jako šitá na míru Lamačovým milovnickým eskapádám, které svou charakterovou proměnou představují zásadní přelom v hereckém rejstříku titulního představitele. Získáním Anny Ondrákové, tehdy již evropské filmstar, se uzavřela jedna z nejdéle psaných kapitol českého filmu, který jen stěží hledal za nejpopulárnější milovnickou dvojici náhradu v nastupující generaci mladých. Ale přece zasáhla do Fričova života šťastná náhoda, která mezi dívčí kompars zavedla tehdy dvacetiletou posluchačku soukromého herectví Natašu Gollovou, zatím ještě neprozrazující nic ze svého výjimečného talentu. Naopak sázkou na jistotu bylo obsazení vedlejších rolí v čele s Antonií Nedošinskou, Theodorem Pištěkem, Světlou Svozilovou, Oskarem Marionem a Valentinem Šindlerem, ideální každý pro svůj specifický herecký typ, perfektně se uplatňující především v konverzačních tématech. Důmyslně naplánovaná premiéra na počátku školního roku v září 1932 se setkala u diváků s mimořádným úspěchem a de facto předznamenala zájem francouzských tvůrců o práva na jazykovou mutaci, která následně stála u zahájení provozu nových barrandovských ateliérů. V Čechách pak KANTOR pomohl Fričovi získat uměleckou reputaci a zároveň udal směr, kterým se legendární Mac v následujícím období vydal.(3.10.2008)

  • - Nataša Gollová se ve filmu objevila náhodou, jelikož režisér Martin Frič chtěl ve filmu neznámé tváře. Gollovou našel při obhlídce jedné taneční skupiny. (cariada)

  • - První film, ve kterém se objevila Nataša Gollová v komparzové roli, za kterou nedostala žádný honorář. Sedí v první lavici v řadě u dveří a ve filmu řekne jedinou větu: "Jen aby měl tmavé vlasy a modré oči, to je můj ideál ..." (Kulmon)

  • - Repliky Nataši Gollové pokračují i v závěru filmu: "Budeme mu říkat pane doktore, to ho jistě uvede do velkých rozpaků. Ale žáby, žádná se nesmát!" (NinadeL)