Lidé na kře

Film začíná hromadným voláním : Máme školy, jsme vyučeni, jen nám chybí uplatnění! A v tomhle duchu se odvíjí i epizody filmu, který je o starostech více než radostech života. Tehdy nefungoval sociální systém jako dneska, nebyly zde byty po socialismu, v nichž žije dosud - dvacet pět let po socialismu - třetina národa, a tak jakž takž se zde žije. Nikdo dneska nestávkuje skrz uplatnění (záměrně neříkám práce, neb té je dost, a špatně placené a otrocké), což je docela zajímavé, ale asi je to tím, že nikdo necítí naději, že by se mohlo v dohledné době v životech většiny něco změnit. Ideologie jsou potlačeny, nemají už takový význam jako dříve, protože potřeba ideologií není masový jev. Proto ve filmu zní slova profesora o morálce, o jakémsi dobrém starém řádu (asi žil dříve v bublině, protože byla dříve ještě horší doba), jako volání ze světa idylky, která ale už neplatí pro jeho děti, které se životem protloukají, jak se dá. V době, kdy převládaly především veselohry, tak je zajímavé, že tak sociálně závažné téma bylo filmově zpracováno. (20.04.2014)

Sociálně kritický film, místy bezútěšností až nepříjemný, především ve scénách, kdy se František Smolík, otec čtyř dětí živořících za hospodářské krize, neváhá ponížit, ač životu mladých není schopen porozumět. Okouzlující je zde duo Hana Vítová a Lída Baarová, a nebýt toho přehnaně sladkého a vítězoslavného konce, šla bych s hodnocením ještě výš. (19.11.2011)

Film, u kterého jsem nikdy nevydržela. Asi třikrát jsem viděla první polovinu, jednou konec. Při posledním pokusu to nebylo moc lepší - nevtáhlo mne to do děje. Připadalo mi to příliš patetické a ukňourané. Příliš přetatínkováno. Jistým rozptýlením byla Růženka Šlemrová, kterou mám ráda a její dámy vcelku baštím. Možná je to i tím, že témata a kabát prvorepublikových filmů mi nesedí celkově. (23.04.2014)

rozhovor lékařky se svým otcem: "Zakuř si." - "Ne ne, už čtyři dny jsem nekouřil." - "Ještě žádného neurastenika neuzdravilo, když se naráz vzdal kouření." ..... || ..... rozhovor otce s dospělou dcerou: "Máš ho ráda?" - "Je to můj přítel." - "Přítel? Co je to 'přítel'? Je-li to někdo, s kým trávíme noci, pak je to milenec." - "No ano, třebas. Ale už se to neříká." - "Neříká se to, ovšem. V tom slově byl závazek do budoucna, do celého života. 'Přítel'! To slovo neslibuje nic a k ničemu nezavazuje. Ani k věrnosti. Jdi, COURO." (02.04.2016)

Sociální drama. Stárnoucí profesor gymnázia, rychlá doba, které on už nerozumí, jeho děti však ano a řítí se jí vstříc. František Smolík ztvárnil starého mrzouta s gráciíí sobě vlastní, jeho děti- dvě dcery a dva synové, rozpustilí, bez větších hodnot a ideálů, potřeštění, hanba povídat, se mu prostě všechny vymkly kontrole a on už je nedokáže řídit. Má pocit, že se doba vymkla z kloubů, ztrácí půdu pod nohama, zmaten rezignuje, vše klade za vinu sobě a své generaci. Snímek je trochu více temný, než by měl být, vše vidí dost černě, tvůrci byli asi v depresi. Přesto jim rozumím, zejména když sleduji zprávy na Nově, chce se mi zvolat: SOS! Bože, odpusť jim naše viny! I naše doba se vymkla z kloubů a nová generace nám to setsakramentsky vrátí, jen si počkejme. Jak je tedy vidět, historie se opakuje, tenhle film je toho důkazem...75% (25.05.2011)