Návrat domů

I ve své době v záplavě filmů heroizujících odboj, kde smrt hrdinů byla chápána jako setba svobody, ale vyústění bylo nakonec vždy optimistické, musel být tento neakční a desilusivní snímek výjimkou. A sám název je vlastné ironický komentář filmu, protože se nebylo kam vrátit, válka vše obrátila a místní obyvatelstvo nebylo s to chápat vracející se vojáky. Takže nakonec zůstala jen armádní služba jako berlička dalšího žití. Zde je optimismus konce hodně tlumený a hodně podmíněný. (04.05.2015)

Radostné dny osvobození v neradostných událostech. Film stojí především na dvou scénách, které mají až mrazivě izolující funkci. To když přichází hlavní hrdina v podání Karla Högera oznámit stařičké paní, že její jediný syn, na něhož stále čeká, padl a poté když navštíví starého profesora v jeho sklepním provizoriu, ze kterého nevyšel celých pět let. Každé ze scén dominuje herecký výkon, v první Terezie Brzkové a ve druhé Františka Smolíka. (12.05.2013)

No nejsem si jistej že to byla Fričova volba...Zajímavé bylo oslovování ženy -četařky pane četaři... Desátník Janík (Josef Pehr) má na sobě britskou uniformu- battledress. Uniforma kterou měli naši zahraniční vojáci ve Velké Británii, ale původně i ti co odešli do SSSR. Po válce je měli i naši vojáci. Přijít v této uniformě domů už za pár let...(po r.1948) znamenalo téměř jistotu jízdenku do kriminálu, či uranových dolů.. (05.06.2014)

,,Co bylo, je zaplaťpánbůh za námi a teď se budeme těšit na to, co přijde... Ne tak celkem. Radostné chvíle ze šťastného konce 2.světové války postupně střídají smutná poznání reality. Osvobozením skončila jedna kapitola dějin, ale důsledky dřívějších událostí pokračují dál, když válečného hrdinu s hodností nadporučíka čeká povinnost odjezdu do pohraničních Sudet ve věci odsunu pozůstalých nacistů z republiky... V krátkém, ale pozoruhodném období čs.kinematografie 1945-48 vznikla mezi řadou zajímavých filmů s náměty ze současnosti i tahle spoločenská reflexe o dojmech a důsledcích z nedávno ukončené války i poválečných poměrech v pražském prostředí. ,,Člověk se vlastně bojí smrti jenom když není docela blízko ní, pak už se na ní jenom dívá... a někdy byla tma. Člověk pak vlastně ani nezabíjel, člověk jenom střílel." Film sledující osud a zážitky nadporučíka, jeho kolegyně četařky a dalších dávných známých nemá sice jako celek jednu stálou zápletku, ale obsahuje řadu silných momentů. Nejdřív, kdy se nadporučík Mareš odhodlává říct mámě svého padlého kamaráda o smrti jejího syna, podruhé když navštíví opuštěného profesora, který skoro celou válku nevyšel ze strachu z bytu a potřetí, když se po řadě jiných zpráv dozvídá i o smrti svojí maminky a loučí se se svým bývalým bytem, který byl za války rozprodán a znovu prodán někomu jinému. Filmu dominuje kvalitní scénář a vynikající herecké výkony, vedle tradičně skvělého Karla Högera v hlavní roli bych zmínil Františka Smolíka (profesor Blažej) a Terezu Brzkovou. 95% (deníček - Krátká éra československého filmu 1945-1948) (31.12.2017)

Zaujímavý film. Na prvý pohľad je to kaleidoskop príbehov a osudov vojakov vracajúcich sa domov s ústrednou postavou npor. Mareša. Všetko by bolo v poriadky, veď Karel Hoger podáva štandardne výborný výkon. Nedá sa však prehliadnuť, že celý film je poznačený dobou svojho vzniku. Nie je ešte úplne červený, ako filmy nakrútené o rok neskôr, ale tá ružová môže byť nebezpečnejšia ako červená. Karty už boli rozdané a tento film je cenný aj ako dokument posúvania hraníc. (22.06.2014)