Prstýnek

Další z řady filmů, které pamatuji především ze svého dětství. Tehdy jsem asi jako malý nijak zvlášť neřešil nějakou nevěru a levobočka, ale pamatoval jsem si, že to svým způsobem nemělo zas až tak dobrý konec (dojemný však byl, to jo). Když se na to podívám dnes, kromě sentimentu působí na mě z filmu především ona melancholie z aristokratických hodnot, kterých je dnes člověk svědkem už jenom v Anglii. A taky je smutný, že někdo natolik emocionální, živelný a vznešený jako Vlasta Fabiánová, musel vyměnit hrdost za montérky družstevnice po zbytek svého života.. (07.07.2016)

Film, na který se nezapomíná a a člověk se u něho pobaví příjemným humorem, který se točí kolem zplození knížecího potomka a posléze jeho vztahem s nevlastní sestrou... Nádherný výkon tu předvádí především František Smolík s nezapomenutelnými hláškami ("a to jsou děti někdy ještě nevděčné"), ale i farář Jaroslav Marvan ("Sodoma Gomora") či ústřední postava v dvojroli vystupující Otomar Korbelář. Snad právě jeho narážky tento dnes už zcela nevinně vyhlížející film vedl v padesátých letech k tomu, že byl nepřístupný. Samozřejmě pět hvězdiček. (02.02.2016)

moje zaujímavosti: Exteriéry sa točili i vo Veltrusích. (dyfur) Vlasta Fabiánová utrpela pri natáčaní filmu dva úrazy. Najprv zletela z koňa, keď sa ten pri jazde splašil. Našťastie spadla do trávy a odniesli si to len šaty. Trvalo však tri dni, kým jej ušili nové, až potom sa mohla scéna dotočiť. Pri nakrúcaní scény, kde sa kúpe nahá, zas odmietla dablérku a keďže sa jej filmovanie natiahlo, herečka nachladla a skončila s hnisavým zápalom brucha. (dyfur) (28.09.2014)

Já osobně proti Prstýnku nic nemám. Ano, je to docela naivní, je zde trochu moc náhod a hlavní myšlenka filmu taky není zrovna originální. Ale dobrovolně přiznávám, že jsem se dobře bavil a rozhodně nenudil. Z hereckých výkonů stojí za zmínku hlavně Korbelář, jeho Sochor stál opravdu za to. Lepší průměr, myslím, že na to zas někdy klidně kouknu, až to budou dávat v TV a na jiným kanálu nebude nic lepšího. (19.02.2008)

Zdánlivě konvenční příběh o tajích modré krve - mimochodem, jak prokázala před časem Helena Sobková na příkladu Boženy Němcové, dítěte, které ve svém pohnutém životě mělo méně štěstí než filmová postava ztvárněná Zdeňkem Dítětem - zachovává ve fričovském přepisu plně sociální notu původní předlohy předního českého socialistického spisovatele v navazující podobě nadprůměrného scénáře Josefů Neuberga a Hlaváče a dále ji rozvíjí do typicky českého úsměvného nadhledu, v němž sice vysoké zůstává vysokým a nízké nízkým, ale ne tak, aby nebylo s to moudrým nadhledem vnímat spojující skutečnosti a souvislosti. Typicky prvorepublikový film třicátých let současně prolamuje tento rámec a jasně ukazuje k filmové produkci rodící se Třetí republiky Československé. V hereckém obsazení je tento přeryv symbolizován duetem dvou nedoceňovaných jmenovců - Zdeňka Dítěte a Jany Dítětové. Zcela atypickou a skvěle zvládnutou úlohu tu hraje Jaroslav Marvan a zřejmě jeden z vrcholů jejich filmografie znamenal PRSTÝNEK i pro Otomara Korbeláře, "supermana" českého filmu v pozitivním slova smyslu a jinou dobovou variantu mužství k typu, který symbolizoval např. Oldřich Nový, a Vlastu Fabiánovou (její pojetí role kněžny evidentně inspirovalo o dvacet let později jinou nedoceňovanou herečku a rovněž Vlastu Fialovou v klasické televizní inscenaci Jiráskovy LUCERNY). Úsměvná poloha, vlastenecky optimistické češství prýštící ze snad každého záběru, touha, aby se konečně stal skutečností konec nacistické poroby, touha po znovuzískávané svobodě, to všechno poznamenalo tento skvělý film a spoludotvořilo jeho jedinečný ráz. Závěrečná scéna oboustranného smíchu v Korbelářově a Dítětově podání jakoby předznamenávala šeříky a jarním májovým sluncem rozzářenou Prahu rozevírající svou náruč prezidentu Benešovi a naději v obnovení a další rozvíjení sociálního rozměru demokracie První republiky. V PRSTÝNKU tak prolnutím těchto a řady dalších, zde nezmíněných souvislostí a průsečíků, ztajených v tomto snu o lidské rovnosti, dosáhl jednoho z vrcholů své mimořádné tvorby daší velikán naší národní kinematografie hraného filmu Martin Mac Frič, podobek staré české měšťanské revoluční rodiny, jež stojí u počátků moderní české společnosti. PRSTÝNEK byl, je a zůstává nedoceňovaným šperkem českého filmu. Šperkem, který s uplývajícími lety nejenže svou hodnotu neztrácí, ale naopak obnovuje a zesiluje. (24.03.2008)