Prstýnek

Film Prstýnek mě pobavil především tím, že se sice jedná o romantický film, ale přitom i o dobrou komedii. Navíc snímek celkem přesně vystihuje dobové vztahy mezi poddanými a panstvem. Výborné herecké obsazení a záživný film u kterého jsem se nenudil. Nicméně i přesto všechno je vcelku překvapivé, že zrovna tento snímek byl tak úspěšný, byť po válce se lidé potřebovali bavit. (05.01.2021)

Ha-ha, vy skutečně věříte tomu, že by se nějaká šlechtična spustila s vesnickým chasníkem??? Nenechte se vysmát - tento film, i když je jinak kvalitně zahraný, natočený v krásné přírodě, je "Červená knihovna" po česku. Vím, že byl točen v těžké době, ale pro subjektivní hodnocení nemohu dát více než 2. (07.07.2010)

Sochorovy děti zadělaly nevědomky rodičům na pořádnej bolehlav. Ještěže do toho nestačily pořádně spadnout. Kdyby se poměly na mezi jako kdysi paní kněžna se Sochorem, tak by se jim to už rozmlouvalo mnohem hůř. Každopádně krásně udělaný, romantika největší, i cynik jako já jasně cítil jisté pohnutí, příběh jednoduchej a přitom napínavej, Martin Frič funguje i po 70ti letech a ještě zdaleka nekončí. Celkově to není můj cup of tea, ale musel bych být blázen, kdybych tuhle filmařskou kvalitu chtěl zpochybňovat. (19.07.2014)

Doslova stokrát omletá komedie především na komerečních stanicích, ale stále stejně zábavná a stále stejně svěží i po těch letech, krásně rozvinutý příběh, se zajímavou zápletkou a s trochu nečekaným koncem..Původně podle námětu od levicového spisovatele Ivana Olbrachta, jako drobná, ale méně známá próza někde z dvacátých let. Herecké výkony tu byli nezapomenutelné, stejně tak jako scéna svádění chasníka Sochora, kněžnou v podání Vlasty Fabiánové a stejně tak jako svérázný humor téměř všech postav. Knežna-Fabianová, kníže-hypochondr-Smolík, chasník Sochor-Korbelář, doktor-Plachta ale i mladý kníže Robert-Dítě. Když jsem to viděl poprvé, jak já jsem jenom přál tomu Sochorovi aby nakonec zůstal s paní kněžnou po jednom boku-bohužel nestalo se a jediným dá-li se říct poutem mezi nimi tak zůstalo jen to řemenem převychované dítě mladý kníže pan Robert...Zajímavosti: jednalo se o poslední český film nasazený do kin ještě za okupace, tedy v tak vypjaté a hektické době, stalo se tak 16.2.1945. (26.08.2007)

Zdánlivě konvenční příběh o tajích modré krve - mimochodem, jak prokázala před časem Helena Sobková na příkladu Boženy Němcové, dítěte, které ve svém pohnutém životě mělo méně štěstí než filmová postava ztvárněná Zdeňkem Dítětem - zachovává ve fričovském přepisu plně sociální notu původní předlohy předního českého socialistického spisovatele v navazující podobě nadprůměrného scénáře Josefů Neuberga a Hlaváče a dále ji rozvíjí do typicky českého úsměvného nadhledu, v němž sice vysoké zůstává vysokým a nízké nízkým, ale ne tak, aby nebylo s to moudrým nadhledem vnímat spojující skutečnosti a souvislosti. Typicky prvorepublikový film třicátých let současně prolamuje tento rámec a jasně ukazuje k filmové produkci rodící se Třetí republiky Československé. V hereckém obsazení je tento přeryv symbolizován duetem dvou nedoceňovaných jmenovců - Zdeňka Dítěte a Jany Dítětové. Zcela atypickou a skvěle zvládnutou úlohu tu hraje Jaroslav Marvan a zřejmě jeden z vrcholů jejich filmografie znamenal PRSTÝNEK i pro Otomara Korbeláře, "supermana" českého filmu v pozitivním slova smyslu a jinou dobovou variantu mužství k typu, který symbolizoval např. Oldřich Nový, a Vlastu Fabiánovou (její pojetí role kněžny evidentně inspirovalo o dvacet let později jinou nedoceňovanou herečku a rovněž Vlastu Fialovou v klasické televizní inscenaci Jiráskovy LUCERNY). Úsměvná poloha, vlastenecky optimistické češství prýštící ze snad každého záběru, touha, aby se konečně stal skutečností konec nacistické poroby, touha po znovuzískávané svobodě, to všechno poznamenalo tento skvělý film a spoludotvořilo jeho jedinečný ráz. Závěrečná scéna oboustranného smíchu v Korbelářově a Dítětově podání jakoby předznamenávala šeříky a jarním májovým sluncem rozzářenou Prahu rozevírající svou náruč prezidentu Benešovi a naději v obnovení a další rozvíjení sociálního rozměru demokracie První republiky. V PRSTÝNKU tak prolnutím těchto a řady dalších, zde nezmíněných souvislostí a průsečíků, ztajených v tomto snu o lidské rovnosti, dosáhl jednoho z vrcholů své mimořádné tvorby daší velikán naší národní kinematografie hraného filmu Martin Mac Frič, podobek staré české měšťanské revoluční rodiny, jež stojí u počátků moderní české společnosti. PRSTÝNEK byl, je a zůstává nedoceňovaným šperkem českého filmu. Šperkem, který s uplývajícími lety nejenže svou hodnotu neztrácí, ale naopak obnovuje a zesiluje. (24.03.2008)