Život Adèle

Problém není v (opodstatněné) olbřímí délce, ale stejně měla být mezi kapitolou 1 a 2 přestávka. A to hned několika let, aby především Adèle dospěla, protože působí značně nepatřičně, když sotva dvacetiletá dívčina hraje v druhé fázi ženu středních let a jediné co ji odlišuje od náctileté fáze jsou brýle. Dalším problém jsou explicitní sexuální scény, jejichž podání do nálady filmu nesedne. Více než co jiného působí, že se chtěl Kechiche na place ukájet nad poplácáváním se mladého masíčka. Paradoxně je tedy nejlepší postelovou scénou až ta dialogová po zahradní párty. No a v neposlední řadě je problematická závěrečná dvacetiminutovka, kde to postupně vyšumí způsobem, který kvalitám zbytku filmu vůbec nesluší. Výše uvedené potíže, ale stejně nepřebijí fakt, že jsou tu stále ještě celé pasáže (o stopáži delšího celovečeráku), kdy je historie vztahu Adèle a Emmy bezkonkurenční v autenticitě protažení diváka všemi dobrými i špatnými emocemi, které ke vztahům nedílně patří. PS: Pokud vám též bude hlavou vrtat role deníku, o kterém se sice stále tajemně a důležitě mluví, ale nic z toho (ani ten MacGuffin), tak doporučuji si zjistit, čím je uvozena a jakým stylem je vyprávěna předloha. (23.11.2013)

Och bože, to je film. Ale jaký! Nikdy bych nečekal, že budu po tříhodinovém filmu svěží jak rybička a že mi bude líto, že už je konec. Od prvních záběrů jsem si navykl na styl kamery, která většinu filmu zabírá v detailu či polodetailu hlavní postavu, která v podstatě nechybí v jediném záběru. Najet na rytmus tohoto filmu bylo pro mě stejnou samozřejmostí, s níž je Adéle přijata v rodině Emmy - jako by to tak bylo odjakživa, jako by vše bylo dokonale na svém místě, a není nejmenší důvod se nechat něčím vyvést z míry. Současně je to film vyznačující se neuvěřitelnou přirozeností všech dialogů i hereckých výkonů - v průběhu sledování bylo zcela markantní, že toto je ten typ filmu, kde si herečky sáhnou na dno svých sil a vydají ze sebe na plátně vše, včetně vlastní nahoty - překvapivá divácká snadnost, s níž se tento tříhodinový psychologický opus dá zhlédnout, by však neměla zakrýt vědomí toho, jak náročné muselo být něco takového natočit. Už jenom scéna - SPOILER ALERT - v níž se obě postavy rozejdou, je emočně naprosto zdrcující, a nedovedu si představit, jaké peklo muselo být toto točit (a nejspíš i opakovaně). Současně je to film, na který se hrozně příjemně kouká, protože představitelka hlavní role je mimořádně všestranná herečka a krásná žena k tomu, která si mě bezvýhradně svým úchvatným zjevem podmanila. Sledovat její proměnu v průběhu celého filmu bylo naprosto fascinující! Osobně bych si sice z tohoto filmu ochotně odpustil všechny pornografické scény, které vnímám ve vztahu ke zbytku filmu jako redundantní a rušivé, a byl mi rovněž hrozně nepříjemný pohled na herečku ztvárňující roli Emmy, ale jinak je to zcela fascinující podívaná, která navzdory zdánlivě ohranému námětu nepřipomíná nic, co jsem kdy v životě viděl. Jsem zcela unešený tímto filmovým skvostem a nezbývá mi než doufat, že se jednak komiksová předloha, podle níž byl tento film natočen, dočká českého překladu, a jednak že se brzy zase dostanu k nějakému filmu, pod nímž bude umělecky podpsán Abdellatif Kechiche nebo Adèle Exarchopoulos - oba tvůrce budu odteď bedlivě sledovat. Nepochybuji o tom, že tento výjimečný film budu z hlavy dostávat jen dlouho a těžce. (21.09.2014)

Cesta k přirozenosti, cesta k autenticitě. Troufalost, s níž režisér Abdellatif Kechiche přiměl diváka projít s Adele rozhodující část jejího života, tedy období dospívání a uvědomování si sebe sama, je o to víc překvapující, oč se příběh pokouší nevnímat hranou fikci a přítomnost filmových kamer. Klasické téma queer snímků je rozehráno s pocitem jisté zúčastněnosti, za což do jisté míry může režisérův voyerismus, ale také snaha prožít život toho druhého vlastníma očima. Práce s kamerou, s detaily, s fotogenickými tvary lidských obličejů, s barvami a náladami je něco, s čím se lze na plátně setkávat spíše výjimečně a nikdy v tak intenzivním tvaru, jako v tomto případě. Vrcholem filmového buřičství jsou zcela bezpochyby erotické lesbické pasáže, zachycené ve své pornografické obnaženosti, zvyšujíc tím naléhavou sdílnost snímku. To, co La Vie d'Adèle staví na piedestal mezinárodních filmových ocenění, je právě jeho otevřenost a spontánní projev (nejen) titulních představitelek, které se svých rolí ujaly s maximální zaujatostí. (18.05.2014)

Opravdový, vážný, uvěřitelný, erotický, ale DLOUHÝ. Líbila se mi Adele (myslm herecky, připadala mi jako takový mix Ellen Page a té holky z Fucking Amal), všechno jsem jí věřil, věkově vždy seděla, erotický scény jsem holkám taky věřil. Ale celý to bylo moc roztahaný. Ne, že bych chtěl film přetáčet, poutavý byl, ale délka mu ubírala na působivosti, nota bene, když chyběla doprovodná hudba. A nějak nevím, co si z něj mám odnést. # [viděno: monitor, 5.1] (17.02.2014)

Filmový voyerismus budovaný rafinovanými prostředky. Ačkoliv poznáme Adele prakticky dokonale (a to psychicky i tělesně), nevcítíme se do ní. Divák je spíše zaujatým pozorovatelem. Zejména díky (možná až příliš) explicitním sexuálním scénám má film našlápnuto na kultovní status. Neskrývaná sexualita není hlavní devízou snímku, kterou je bezpochyby pečlivě konstruovaná realičnost. Tu podporuje specifické použití hudby. Ve filmu hraje pouze diegetická hudba (ať již živá nebo reprodukovaná), se kterou se autorsky pracuje. Často ji vnímáme dříve, než poznáme její zdroj (který není nikdy opomenut), místy se nelogicky mění její hlasitost. Zvláštní význam má hudební produkce pouličního muzikanta hrajícího na hang (zvláštní druh perkusí umožňující zahrát velkou škálu tónů na jednom nástroji). Skladba hraje ve dvou klíčových momentech filmu (možný spoiler): když Adele na přechodu poprvé střetne Emmu a posléze v samém závěru filmu snímku, kdy Adele odchází z vernisáže - tedy v okamžiku, kdy si uvědomí, že se musí posunout dál. V závěru je skladba nediegetická, čímž režisér porušil pečlivě budovaný koncept, což je jenom důkaz důležitosti této skladby pro celý film. (17.11.2013)