Jasmíniny slzy

Stejně jako první díl Kieslowského barevné trilogie, také Allenovo tragikomické rozšíření Tramvaje do stanice Touha je modře naladěno (přesněji: jeho tón a směr udává to, čemu v anglofonních zemích říkají "blue mood"). Modrá, symbolizující pro citově rozhozenou hrdinku nedosažitelný vnitřní klid, se do filmu vkrádá častými záběry moře (což mohl být jeden z důvodů, proč Allen točil v San Franciscu) a modrý je také měsíc z písně, na kterou Jasmine nostalgicky vzpomíná. Jasné roztřídění postav z Williamsovy hry ustoupilo destabilizaci veškerých rolí. Obě sestry s nevelkou úspěšností hledají, kde je jejich místo mezi muži. Jsou povahově stejně nezařaditelné, jako je film, oscilující mezi hořkou komedií a čirou tragédií, nezařaditelný žánrově. Prokládání aktuálního dění četnými flashbacky přispívá k "duální" struktuře vyprávění. Allen promyšleně nakládá s opozicí životního stylu "před" a "po", obecněji životního stylu bohatých a chudých (takže lze k filmu přičíst k dobru také lehce sociálně-kritický přesah), s protikladem Jasmine coby pasivní kořisti a aktivní ženy-samoživitelky. Žádná z pozic a opozic ale není stálá a neprostupná, takže protagonistka s příchodem k sestře nepřestává být bytostí závislou na druhých a definitivně se nezříká svých manýr zaopatřené paničky. Dříve k ní vzhlížela sestra, chce-li přežít v novém prostředí a podmínkách, musí nyní ona vzhlížet k sestře (ve významu přeneseném i doslovném, neboť Ginger dominuje záběrům na vlastním území, zatímco Jasmine je pasivním kráskou a obletovanou královnou ve světě luxusu, kterým ji obklopoval manžel). S orientací v tomto přelévání sil a proměňování rolí napomáhá umírněná kamera (zapomeňte na neurotismus Manželů a manželek, styl filmu je mnohem uhlazenější), a autentickým jej činí herecké výkony obou hrdinek (muži jsou rovněž skvěle "nacastování", ale první housle rozhodně nehrají, víceméně jenom nahrávají). Blanchettová své Jasmine, která doslova nedokáže vystoupit z role, dodává teatrální vznešenost, čím je vytvořen ostrý kontrast s přízemnějším herectvím neméně přesvědčivé Hawkinsové. Přes občasnou formální strnulost, místy rušivou neochotu vzdát se vtipkování a násilné vkládání krizové tematiky jsou Jasmíniny slzy v porovnání s předchozími Allenovými tituly, vesměs jen různě zábavnými hříčkami, obstojně komplexní studií charakterového rozkladu, a po delší době také allenovkou, s kterou si autor vyhrál dost na to, abych ji chtěl vidět vícekrát. 75% Zajímavé komentáře: Marigold, sportovec, FlyBoy, Havenohome, maddy, F.W.Colqhoun (13.08.2013)

Woody Allen se po několikaleté pauze opět vrací domů do Spojených států a dává vale romantizujícím pohlednicím z evropských velkoměst. Jasmíniny slzy se sice odehrávají v New Yorku a San Franciscu, ale tato města jsou spíše v pozadí, takže se nejedná o typický městský film, jak jsme byli u Allena v posledních letech zvyklí. Středobodem příběhu je postava Jasmine, která ztratila všechno – manžela, syna, bohatství i život v přepychu. Je nucena se z New Yorku přestěhovat ke svojí nevlastní sestře Ginger do San Francisca, kde přijde do styku s úplně jiným prostředím i lidmi, než byla doposud zvyklá. Tato premisa možná nahrává tomu, že by mohlo docházet k mnoha komickým situacím, opak je ovšem pravdou. Sem tam se sice lehce pousmějeme, ale většinou budeme svědky tragického příběhu, existenciální morality a metafyzické všednosti. Jasmíny slzy nejsou typickým filmem Woodyho Allena. Samozřejmě se zde objevují klasické znaky jeho stylu jako neurotická postava nebo intelektuální dialogy, na druhou stranu je ovšem potřeba zdůraznit, že Jasmine je sice neurotička, ale není nám podána tak silně ironickým způsobem, jak je u Allena zvykem. Intelektuální dialogy jsou přítomny stále hojně, zejména v částech s Jasmine a Dwightem, ale přeci jenom převládají ty civilnější. Jediné, co zbylo z typického rukopisu režiséra, jsou silné vedlejší postavy. Každá z nich je zahrána přesvědčivým způsobem a má kolem sebe svůj vlastní příběh, který by u některých z nich vystačil i na samotný film. Nad tím vším ale ční herecký výkon Cate Blanchett v roli Jasmine. Jak už bylo několikrát řečeno, Cate se pro tuto roli narodila. Předvádí svůj životní výkon a je téměř jisté, že v únoru bude mezi pěticí hereček nominovaných na Oscara. Její postava je silně nesympatická, ve skutečnosti jí ani nepřejeme, aby ze svých problémů dostala, ale nakonec s ní soucítíme, což je jen důkazem toho, jaký výkon Cate Blanchett předvedla. Woody Allen natočil svůj nejlepší film za posledních dvacet let. Je výborně zahraný a po technické stránce je také na vysoké úrovni. Výborný střih, který plynně přechází ve scénách, kdy se přesunujeme z New Yorku do San Francisca a zpět, je v symbióze se systémem Cinemascope (systém umožňující natáčení a projekci v extrémně širokoúhlém formátu) a nejlépe si jej vychutnáte právě na velkém plátně. (14.11.2013)

Až pri tomto filme som si uvedomil ako dlho som už nevidel C. Blanchett. Miniroličku v Hobitovi nepočítam. Príbeh dobre finančne zabezpečenej manželky, ktorá padne na samé dno je hlavne o hereckom výkone a ten je stopercentný. Príbeh je rovnako zaujímavý vsjo v pariadku , ale tých Jasmininých sĺz je akosi priveľa. Výkon C. Blanchett je vážne skvelý, ale po chvíli sa mi toho jej strašenia v hlave zdalo trochu moc. Uplakaná, rozklepaná žena, ktorá do seba v jednom kuse hádže tabletky a rozpráva sa sama so sebou...ok. Dá sa na to pozerať 10-20 minút , ale nie 98. To by sa muselo popracovať na rodinných vzťahoch trochu viac. Pre fanúšikov C. Blanchett povinnosť, ostatní budú musieť nájsť vo filme niečo viac ako iba jej skvelý výkon. Možno z toho bude oscar...60%. (15.02.2014)

Woodymu začíná docházet benzin. Není moc filmů, který mě hned z počátku tak nebavily, jako Jasmínky. Woody jako způsob vypravění zvolil přítomnost prolínající se s flashbacky do minulosti, které mají být jakousi odpovědí na příběh vyprávěný v současnoti a dopomoci k lepšímu pochopení hlavní hrdinky. To ovšem v první části příliš nefunguje a celou dobu jsem si říkal "Co je mě do nějaký vykolejený krávy." Woody tentokrát sází na vážnou notu, protože zábavných prvků je ve filmu velmi málo, ale tuhle sázku projel, protože po celou tu dobu na mě film působil odtažitě, jako kdyby mezi ním a mnou bylo sklo. Ke konci se příběh přece jen dostane do emotivnější roviny, ale na nějaký oslavný tanečky to fakt není. Co se Woodymu povedlo na výbornou je casting, hlavně Cate Blanchett je výborná. Nevím zda to bylo režijním vedením a nebo před natáčením Jasmínek nakoukala Woodyho v jiných filmech, ale v její řeči těla a výrazech jsem velmi často viděl samotnýho Woodyho. Jenom škoda, že film ke svýmu konci se jen tak bezduše doplácá, místo toho aby tam ladně doplaval. (30.07.2013)

Nechtějte po mně, abych byl kritický k novému filmu Woodyho Allena. Možná by pro jeho lepší vyznění bylo fajn, kdybych byl ženská, ale i tak jsem si náramně užil tu rozpolcenost, na kterou se naštěstí zatím jen koukám. Oči Cate Blanchett bych chtěl mít na zdi vedle televize, abych se měl na co dívat, když běží reklama a zbytek by klidně mohl ležet v mojí posteli, protože je pořád stejně krásná, jako Woody Allen schopný. Ještě taková perlička - kdo viděl v poslední době Lovelace, a pak Jasmíniny slzy, ten asi těžko uvěří tomu, že Peter Sarsgaard je v nich jeden a ten samý člověk. (Litoměřice 2013, 3/14) (28.08.2013)