Steel Town
The Trap
Režie:
Martin FričScénář:
Otakar KirchnerKamera:
Jaroslav TuzarHudba:
Jiří SternwaldHrají:
Oldřich Lukeš, Jaroslav Mareš, Bohuš Hradil, Jana Dítětová, František Kovářík, Marie Nademlejnská, Bedřich Vilský, Majka Marie Tomášová, Karel Peyr (více)Obsahy(1)
1931: Průběh organizované stávky, kterou se dělníci ze severomoravských hutí bránili hromadnému propouštění v dobách hospodářské krize. Příkladně schematický oslavný plakát realizovaný pod heslem "práce sovětských filmařů - náš vzor". (oficiální text distributora)
Recenze (21)
Řekl bych, že tohle je onen příslovečný jednooký mezi ostatními slepými socrealistickými filmy. Postavy zde nepůsobí tak mimoňovsky, chovají se vcelku přirozeně a mají dokonce i pár normálních lidských vlastností. Frič navíc prokazuje, že točit doopravdy umí. Samozřejmě i tento snímek je silně jednostranný, oni ti zlí kapitalisti ve třicátých letech nic jiného dělat nemohli než propouštět nebo výrazně snížit mzdy, pokud nechtěli zkrachovat. Samozřejmě, na druhou stranu při neexistenci sociální sítě se nelze divit dělníkům, že nechtěli "ani muže ze závodu, ani haléř ze mzdy". Situace zkrátka byla neřešitelná. Respektivě, jediný, kdo s tím mohl něco dělat, byly centrální banky, kdyby udělaly nějakou tu monetární expanzi. ()
Rok 1950 - 1951 , Martin Frič točí film, ktorý je poplatný dobe.. Je to ako v tom filme , keď chcel pracovať , žiť tak ohol chrbát a natočil toto dielo. Cez vojnu točil komédie , po vojne sa točili takéto diela. Bohužiaľ nebol jediný .. Ja ho nekritizujem , iba konštatujem.. Jeho filmy mám rád , no tento medzi ne nepatrí .. Hodnotím 40%... ()
Frič často dokázal i z mizerného scénáře natočit velmi dobrý film. Potřeboval na to však alespoň jednoho herce ze svých častých spolupracovníků, kteří svou mimořádnou kvalitou dokázali pomoci povýšit snímek. Tady se bohužel sešla spíše herecká šmíra, takže žádné povyšování se nekonalo. Tuzarova kamera je poetická i dramatizující, takže téměř dosahuje kvalitativního standardu Fričových filmů. Jediný, kdo opět nezklamal, byl Frič. Jeho práce s exteriéry byla vždy dokonalá. Zde se navíc pustil i do davových scén, které si opulentností nezadají s Vávrovými. Především v závěru dokazuje Frič, jak dokonale ovládal filmovou mluvu. Dělníci v dlouhém šiku se vlní jako rozbouřená řeka tekoucí za rudou standartou. V jednotě je síla, netřeba slov, slévají se dva proudy v jeden, tečou pod mostem a náhle proti nim stojí hráz. Ale řeka, která během cesty nabyla síly z mnoha svých ramen, se hráze nezalekne. Zazurčí Internacionála, řeka se ztrácí a vystupují z ní jednotlivé tváře plné odhodlání. Tohle je zřejmě nejsilnější socialistické poselství ze všech Fričových filmů. ()
Pokud někdo dokázal projít obdobím úpadku československé kinematografie první poloviny padesátých let s filmařskou ctí, ačkoliv požadavkům doby podal obě ruce, byl to právě Martin Frič. Jeho vlastní způsoby, jak se vypořádat s dobově preferovanými tématy výrazně přesáhly i jistou tvůrčí či dramatickou rezignaci u ostatních tvůrců. Komunistická odbojová tematika v Pasti se v rukou zkušeného režiséra proměnila v působivé a napínavé vězeňské drama s psychologickými prvky, Tajemství krve se v lecčems vymklo manipulativním filtrům aplikovaným v tehdejších životopisných filmech a v Císařově pekaři vytvořil nadčasové veseloherní dílo, jemuž bylo umožněno stát na vedlejší koleji otevřené i mezinárodním spojům. Zocelení se dá s klidným srdcem zařadit do společnosti těchto děl. Je to sice opravdu ideologicky prověřený obraz dělnického boje a svrabu první republiky otřesené následky světové ekonomické krize a narozdíl od předchozích filmů se zde Frič zcela vrhá do náruče socialistického realismu. Co je však důležité je jeho poctivě filmařský přístup k tomuto poněkud vágně a nepromyšleně přijímaného stylu ostatními tvůrci. Zocelení v našem kontextu doslova vytvářejí normu tohoto stylu, proto u dobové kritiky stály nejvýše jako jeden z mála skutečně následováníhodných vzorů. Z vizuálního pojetí doslova sálá přebraná zkušenost se staršími sovětskými vzory a dynamický střih obratně zkombinovaný s pohybem kamery vytváří působivou dynamiku, jež dokáže věrně zobrazit ochromující sílu davu a bujícího třídního střetu. Vizuální pojetí Jaroslava Tuzara přímo navazuje na jedinečné obrazové pojetí Steklého Sirény, jež dodávají mikrosvětu dělnických chatrčí, tovární architektury a rozestavěných kolonií až expresivní nádech. Zocelení na první pohled vypadá jako plnohodnotný následovník Steklého opusu - obratně oslovovaná pocitová rovina tomu skutečně nasvědčuje - při soustředěném sledování rétoriky zápletky a hlubčšho účelu jednotlivých motivů, z nichž je seskládána, však je rozdíl diametrální. SIréna byla strhující sociální baladou jež sázela na vlastní sílu vyjádření převzaté události, Zocelení je pouze stejně působivým vyjádřením události přežvýkané ideologickou interpretací a nabalené na politicky utilitární témata, mezi nimiž můžeme spatřit umělé stírání předělů, kterým byl pro národ a jeho tradici Únor 1948, dobově užitečné téma internacionalismu (hlavně ve vztahu k NDR), vypořádávání se s ostatními politickými stranami levicového zaměření. Jakkoli tedy může být vnější obraz bezvýchodné sociální situace, do níž se tvrdohlaví dělníci vehnali, zdrcující a závěrečný symbol pokračující vzpoury proti bezpráví strhující, jde pořád jen o zdařilou "nadstavbu". Samo jádro je přímočarým obrazem, jenž je podobně jako většina dobových děl jen skrumáží několika idejí, které hledají dějové argumenty, aby byly co nejsnáze přijaty diváky a uvedeny v život. A to nic nemění na tom, že jedinému Fričovi se podařilo tento krajně zjednodušený a pragmatický obraz přirozeně prostoupit podnětnou formou, jež mu umožňuje půsbobit co nejbezprostředněji (a proto i zákeřněji) - skrze emoce, pocity a jiné vnitřní odezvy. Jeho film je důkazem, že filmová sorela v sobě měla potenciál, když se jí zodpovědně dokázal chopit opravdu schopný filmový tvůrce. Nakonec buďme rádi, že ho po Fričovi již nikdo dále nerozvinul. () (méně) (více)
Kolektívnym hrdinom je, samozrejme, ľud. Spoločenstvo rozhorčených robotníkov a ich rodín. Napriek tomu sa režisérovi podarilo spomedzi davu vytiahnuť zopár individualistickejších charakterov. Niežeby boli nejako psychologicky premakaní, ale sú aspoň zapamätateľní. Mne v mysli utkveli, ako obvykle, najmä záporáci. Zradný robotnícky špión, neváhajúci strieľať do vodcu komunistických odborov, nový šéf železiarní, vyslaný s jednoznačným cieľom: úspešne zmanažovať hromadné prepúšťanie a nechať si za misiu kráľovsky zaplatiť, či šéf polície, vydávajúci akýkoľvek brachiálny (násilný) pokyn, len aby uspokojil požiadavky vládnucej priemyselnej buržoázie. Vo filme odznie autentický hlas Antonína Zápotockého, predsedu Červených odborov. Ten v roku 1931 aj vydal knižku s názvom "Karlova huť v boji!", popisujúca filmom zobrazený robotnícky štrajk. Ideovo prierazný film, končiaci hromovo-kolektívnym spevom Internacionály sa vydaril aj po umeleckej stránke, začo jeho tvorcovia a aktéri pozbierali začiatkom 50 .rokov všetky významnejšie vnútroštátne filmové ceny. KSČ bola oslávená tým správnym spôsobom, režim mohol byť spokojní a diváci tiež. Z dobovej tlače vyberám atmosféru po projekcii na ostravskom štadióne: „Místní dělníci přijeli hromadně na projekci, aby posoudili realizaci díla, pozoruhodného i tím, že bylo natočeno na původním místě. Někteří z tvůrců tohoto filmu, vedoucí V. tvůrčího kolektivu red. M. Galuška, hudební skladatel Jiří Sternwald a hlavní představitel Jaroslav Mareš, zůstali po skončení promítání na pódiu, aby si porozprávěli s diváky o filmu. Diskuse byla velmi živá a přátelská a přinesla tvůrcům filmu mnoho zdravých kritických postřehů, které jim jistě v mnohém usnadní jejich další práci. Teprve dlouho po půlnoci se poslední diskutující rozcházeli a světla stadionu naposledy zhasínala nad prázdným hledištěm.“. ()
Galerie (2)
Zajímavosti (1)
- Režisér Martin Frič dostal za film Cenu boja za sociálny pokrok na MFF v Karlových Varoch. (Raccoon.city)
Reklama