• Marthos

    "Zoceleným se dostalo velké pocty v podobě udělení jedné z hlavních cen V. Mezinárodního filmového festivalu. Sovětští delegáti na tomto festivalu hovořili o nich s velkým uznáním. Zoceleným byla rovněž loňského roku udělena národní cena. Filmoví kritikové ocenili je jako náš nejlepší film roku. S velkým úspěchem promítali jsme je loni na podzim v New Yorku sovětským, čínským a polským delegátům V. Valného shromáždění OSN. Jestliže nyní, ozdobeni již tolika cenami a uznáními, přicházejí Zocelení na plátna našich biografů, je třeba jim přát, aby se stali významným příspěvkem ke slavným květnovým dnům, v nichž všechen náš lid bude vzpomínat 30. výročí založení naší komunistické strany. Bez ní, bez jejího boje, bez soudruha Gottwalda nebyli by vznikli Zocelení jako pravdivý obraz boje našich dělníků za svržení zločinného kapitalistického řádu, za šťastný dnešní život našeho lidu, budujícího socialismus a dávající všecky své síly do služeb velkého boje za udržení míru." Kino 6, str. 196-7(18.5.2009)

  • zette
    ***

    No, u nekterych uzivatelu, kteri i vice nez 60 let po vzniku filmu hodnoti filmy pro predsudky odpadem, to je na diagnozu... Zoceleni maji vybornou kameru Jaroslava Tuzara, obsahem ci hereckymi vykony (typicka role Jaroslava Marese mluvi za vse) ale nijak nevybocuje z siroke rady budovatelskych a proletarskych filmu. Obdobi hospodarske krize tricatych let minuleho stoleti, zcela jiste nebylo lehkou dobou, film se odehrava v Moravskoslezskem kraji a cloveka napadne, ze historie se neustale opakuje, bohuzel. Film jsem cekal dramatictejsi, ale Fricova rezie je konstantne kvalitni.(18.9.2013)

  • pytlik...
    ***

    Řekl bych, že tohle je onen příslovečný jednooký mezi ostatními slepými socrealistickými filmy. Postavy zde nepůsobí tak mimoňovsky, chovají se vcelku přirozeně a mají dokonce i pár normálních lidských vlastností. Frič navíc prokazuje, že točit doopravdy umí. Samozřejmě i tento snímek je silně jednostranný, oni ti zlí kapitalisti ve třicátých letech nic jiného dělat nemohli než propouštět nebo výrazně snížit mzdy, pokud nechtěli zkrachovat. Samozřejmě, na druhou stranu při neexistenci sociální sítě se nelze divit dělníkům, že nechtěli "ani muže ze závodu, ani haléř ze mzdy". Situace zkrátka byla neřešitelná. Respektivě, jediný, kdo s tím mohl něco dělat, byly centrální banky, kdyby udělaly nějakou tu monetární expanzi.(22.9.2013)

  • mchnk
    ***

    Horníci vycházeli do ulic ve třicátých letech stejně jako dnes. Tedy, museli vycházet. Práce, jako rukojmí nadnárodních korporací, je stále aktuálním tématem, které se možná již pomalu, ale jistě, dostává do podobné fáze. Do fáze krize. Do fáze, kdy je dělník na papíře jako nákladová položka. Potřebuji toho dělníka, abych mohl vyrobit to, co následně prodám, to, z čeho mám svůj zisk..."Já nepřijdu o místo, kvůli pár nespokojeným dělníkům...". Krizová situace, jež v lidech na vedoucích pozicích probouzí zvláštní typ sebezáchovy. Snížení nákladů na provoz začíná právě tím dělníkem. Tedy těmi základy, na kterých stojí jakýkoli výrobní business. Materiál či zaměstnanec? Tedy, v případě tohoto rozhodování, už se zaměstnanec mění v onu položku na papíře, kterou lze škrtnout. Zde se škrtají celé budoucnosti a osudy následně hladovějících rodin. Rodin zapřísáhlých hrdých dělníků se ctí, kteří nastaví prsa i prvorepublikovým četníkům, kteří sloužili podobné korporaci, tedy té státní, za první republiky nepochybně zaprodané. I když je téma i po dlouhých desetiletích stále aktuální, určité rozdíly tu jsou. Krize se nazývá pokrytecky recese, stávkokaz se dnes rozhodně neuživí..."Ty musíš mít velký hlad, když jdeš dělat stávkokaze...ná, tady máš můj poslední kousek chleba...styď se!" a státní moc ty nezaměstnané přeci jen nenechává hladovět, o čemž by mohli vyprávět např. naši kočovní spoluobčané. Tito lidé ovšem hladověli, a to nejen ve filmu, který má skutečně nestoudně rudý obal, a nedovolí mi jít s hodnocením výše. Jedině, kdyby Martin obsadit Jiřinku Švorců, což se nestalo. Ovšem Jana Dítětová se své role rebelující proletářky zhostila výborně. Fričova režie je kvalitní, nicméně ani té se nevyhnuly určité naivní výlevy. Na rok výroby a na téma se nedalo nic jiného čekat. Zocelující film pro budující dělníky ze začátku padesátých let je potřeba pobrat pohledem diváka jednadvacátého století.(18.9.2013)

  • Sandiego
    ***

    Pokud někdo dokázal projít obdobím úpadku československé kinematografie první poloviny padesátých let s filmařskou ctí, ačkoliv požadavkům doby podal obě ruce, byl to právě Martin Frič. Jeho vlastní způsoby, jak se vypořádat s dobově preferovanými tématy výrazně přesáhly i jistou tvůrčí či dramatickou rezignaci u ostatních tvůrců. Komunistická odbojová tematika v Pasti se v rukou zkušeného režiséra proměnila v působivé a napínavé vězeňské drama s psychologickými prvky, Tajemství krve se v lecčems vymklo manipulativním filtrům aplikovaným v tehdejších životopisných filmech a v Císařově pekaři vytvořil nadčasové veseloherní dílo, jemuž bylo umožněno stát na vedlejší koleji otevřené i mezinárodním spojům. Zocelení se dá s klidným srdcem zařadit do společnosti těchto děl. Je to sice opravdu ideologicky prověřený obraz dělnického boje a svrabu první republiky otřesené následky světové ekonomické krize a narozdíl od předchozích filmů se zde Frič zcela vrhá do náruče socialistického realismu. Co je však důležité je jeho poctivě filmařský přístup k tomuto poněkud vágně a nepromyšleně přijímaného stylu ostatními tvůrci. Zocelení v našem kontextu doslova vytvářejí normu tohoto stylu, proto u dobové kritiky stály nejvýše jako jeden z mála skutečně následováníhodných vzorů. Z vizuálního pojetí doslova sálá přebraná zkušenost se staršími sovětskými vzory a dynamický střih obratně zkombinovaný s pohybem kamery vytváří působivou dynamiku, jež dokáže věrně zobrazit ochromující sílu davu a bujícího třídního střetu. Vizuální pojetí Jaroslava Tuzara přímo navazuje na jedinečné obrazové pojetí Steklého Sirény, jež dodávají mikrosvětu dělnických chatrčí, tovární architektury a rozestavěných kolonií až expresivní nádech. Zocelení na první pohled vypadá jako plnohodnotný následovník Steklého opusu - obratně oslovovaná pocitová rovina tomu skutečně nasvědčuje - při soustředěném sledování rétoriky zápletky a hlubčšho účelu jednotlivých motivů, z nichž je seskládána, však je rozdíl diametrální. SIréna byla strhující sociální baladou jež sázela na vlastní sílu vyjádření převzaté události, Zocelení je pouze stejně působivým vyjádřením události přežvýkané ideologickou interpretací a nabalené na politicky utilitární témata, mezi nimiž můžeme spatřit umělé stírání předělů, kterým byl pro národ a jeho tradici Únor 1948, dobově užitečné téma internacionalismu (hlavně ve vztahu k NDR), vypořádávání se s ostatními politickými stranami levicového zaměření. Jakkoli tedy může být vnější obraz bezvýchodné sociální situace, do níž se tvrdohlaví dělníci vehnali, zdrcující a závěrečný symbol pokračující vzpoury proti bezpráví strhující, jde pořád jen o zdařilou "nadstavbu". Samo jádro je přímočarým obrazem, jenž je podobně jako většina dobových děl jen skrumáží několika idejí, které hledají dějové argumenty, aby byly co nejsnáze přijaty diváky a uvedeny v život. A to nic nemění na tom, že jedinému Fričovi se podařilo tento krajně zjednodušený a pragmatický obraz přirozeně prostoupit podnětnou formou, jež mu umožňuje půsbobit co nejbezprostředněji (a proto i zákeřněji) - skrze emoce, pocity a jiné vnitřní odezvy. Jeho film je důkazem, že filmová sorela v sobě měla potenciál, když se jí zodpovědně dokázal chopit opravdu schopný filmový tvůrce. Nakonec buďme rádi, že ho po Fričovi již nikdo dále nerozvinul.(12.4.2014)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace